Vyberte si peníze z bankomatu, nakupte konzervované potraviny, nezapomeňte si napustit vanu. Kolem půlnoci nevstupovat do výtahu! Tak zněly směrnice v německých novinách Bild před silvestrem 1999. Hovořilo se o hrozícím počítačovém kolapsu, explozi jaderných reaktorů a padajících letadlech. Globální katastrofa se proměnila v ne-událost. Tedy jak pro koho: ve Slovinsku rezignoval úředník, který svými neurotickými výroky rozkolísal tamější ekonomiku.
Zahájení ruské invaze na Ukrajinu odstartovalo v Německu nečekané a nepříjemné vystřízlivění z plánu vystavět na dlouho levném plynu z Ruska celou ekonomiku. Plyn měl hrát hlavní roli během bezemisní transformace, kdy se Němci rozhodli odstřihnout se od uhlí i jádra. Provoz jaderných reaktorů je téměř definitivně u konce, jelikož se podle vládní koalice nejedná o zdroj budoucnosti, u uhlí je však situace zcela opačná. Strach z nedostatku elektřiny přiměl Němce spálit nejvíce hnědého uhlí za posledních mnoho let.
Bývalý prezident Ruské federace Dimitrij Medveděv v rámci tradičních novoročních předpovědí na svém twitterovém účtu zveřejnil několik svých predikcí toho, co by se mohlo stát v následujícím roce. Podle Medveděva se mimo jiné v roce 2023 dočkají zadostiučinění fanoušci Evropské unie (EU) ve Velké Británii a jejich země se do EU vrátí. Medveděv ovšem dodává, že EU kvůli návratu Británie následně zkolabuje a euro přestane být využívanou měnou v Evropě.
„Můj otec byl muž mnoha talentů, ale opravdový génius byl v jediném – v mizení,“ poznamenává americký spisovatel a novinář John R. Moehringer ve své autobiografii Něžný bar, která tvořila předlohu pro stejnojmenný film. Pojednává o chlapci dospívajícím v baru: zde si vytváří první vazby, hledá otce a nachází závislost. Génius v mizení, takový je lecjaký otec. Snad ta slova vyjadřují i kulturní pocit, či přímo pachuť. „Chybějící otec“ obchází dvacáté století a ani v jednadvacátém to na návrat nevypadá. Pojem byl poprvé užit v souvislosti s dvěma světovými válkami, jimž otcové padli za oběť.
„Místo toho, aby lidé páchali sebevraždu, chodí do práce.“ Ale protagonista románu Korektura od Thomase Bernharda sebevraždu nakonec spáchá. Tak pracně se snažil vychytat všechny chyby v jednom svém traktátu, až seznal, že nejlepší bude, když se odhodlá ke korektuře nejzazší. Citát může pobouřit cynismem, ale nejspíš provokuje jen svou nevkusností. Ostatně, Bernhard byl Rakušan. A jeho knihy jsou mnohomluvnými filipikami mimo jiné proti rakouské absenci vkusu. Ale zcela výstřední ten výrok není. Přežití, nejen to fyzické, ale i duševní a duchovní, se pojí s prací.
Poslední dobou se zdá, že moderní společnost žije od jednoho strachu k druhému: panika kolem covidu-19, opičí neštovice, čerstvě vlny veder a motiv klimatické krize. Nabízí se otázka, nakolik jsou tyto obavy odůvodněné a nakolik jen prefabrikované a jestli je elity vědomě používají k prosazování své politiky. Emeritní profesor sociologie na univerzitě Kent Frank Furedi je autorem zásadních prací o kultuře a politice strachu.
Proč si mladí lidé neužívají život? Proč se tolik nimrají ve své identitě? Proč čas nevěnují snům, čím chtějí být a čeho mohou dosáhnout? Kolegyně Tereza Matějčková vypichuje, že jedním z mnoha důvodů může být to, že žijeme ve společnosti sestupu. Kdy mnoho mladých lidí tuší, a někteří poučenější asi i vědí, že standard svých rodičů si neudrží. Že se budou mít hůř než oni. Budou vydělávat méně než oni v jejich věku. Budou se hůř stavět na vlastní nohy a pořizovat si vlastní bydlení. Zakládat rodinu. Lidé se proto nedefinují podle toho, čeho chtějí dosáhnout, čím chtějí být. Ale podle toho, čím se cítí být.
Rusko-ukrajinská válka skončila příměřím uzavřeným 11. července 2023. Rusové sice striktně řečeno nekapitulovali, ale situace pro ně byla natolik neudržitelná, že jim nezbývalo jiné řešení než se vojensky stáhnout na pozice před 24. únorem 2022 a požádat o příměří. Donbas, včetně Luhanské a Doněcké oblasti, se po letech ocitl zcela pod kontrolou ukrajinské armády a vlády v Kyjevě. Neloajální, převážně rusky mluvící a cítící obyvatelstvo, prchlo východním směrem nebo se ostentativně poukrajinštilo.
Domlouvám si schůzku se sedmnáctiletým Oldřichem Příklenkem. Chci s ním mluvit o tom, jak se žije generaci Z, tedy těm, kdo se narodili kolem roku 2000 a později (tvoří u nás asi čtvrtinu celkové populace). Nenechá si vysvětlit, jak se dostane na místo určení, prý si to najde v mobilu, stačí mu poslat lokace v mapách. „Pokud si dospívající zapomene doma mobil, peněženku či klíče, tak je to právě mobil, pro který se vrátí,“ říká sociolog Martin Buchtík.
Podle předsedy sboru náčelníků americké armády generála Marka Milleyho se zvyšuje pravděpodobnost konfliktu velmocí. Varoval před jiným způsobem válčení i tendencemi Ruska i Číny. V proslovu ke kadetům, kteří absolvovali americkou vojenskou školu West Point, líčil své představy konfliktů v blízké budoucnosti. Podle Milleyho se právě v tuto chvíli radikálně proměňuje každý aspekt charakteru války jako takové.
Na začátku února vyšel v tomto časopise esej profesora Stanislava Komárka Tři metly Západu. Shrnul v něm důvody pesimismu, ssnimiž člověk, jenž se hlásil k hodnotám evropského racionalismu, pozoroval vývoj naší západní civilizace. Tu aktuálně letech charakterizovala neadekvátní reakce na covidovou pandemii, stupňující se kulturní války a přepjatý environmentalismus. Všechno to jako by bylo vedeno dobrými úmysly, ale zároveň si tím Západ pod sebou podřezával větev. O tom, v jaké jsme situaci, se baví jaderná fyzička Dana Drábová, geolog a esejista Václav Cílek, biolog a spisovatel Stanislav Komárek a novinář a spisovatel Ondřej Neff.
„Dá si někdo teplou vodu?“ Tento „nápoj“ popíjejí protagonisté knihy Ve jménu Metody ve vypjatých chvílích. Autorka Juli Zeh je německá spisovatelka, jejíž knihy byly přeloženy do pětatřiceti jazyků. Zrovna Ve jménu Metody se několik let ocitá na seznamu povinné školní četby a právě vychází ve výborném českém překladu Michaela Půčka. Teplá voda, ideálně s několika kapkami citronu, je doporučovaný nápoj v Německu roku 2057. To se proměnilo v totalitní stát, jemuž vládne ideologie stojící na tělesném zdraví jako nejvyšší hodnotě.
Zdá se, že úzkosti se navalily ze všech stran a nemají konce. Koronakrize je jen částí z nich, a kdyby ona nepřišla, jistě bychom se chvěli z něčeho jiného, nejspíš z pokračující klimatické změny. A to hned za dveřmi jsou úzkosti další. Každý si může vybrat podle svého vkusu a založení. Přitom život, aspoň v našich zónách, plyne stále v nějaké docela snesitelné podobě. Není hlad, skoro každý má střechu nad hlavou, lidé nemrznou, člověku nehrozí gulagy. Ale to úzkost neodstraňuje.
Neuvažujeme o půdě ani o hladu, protože obchody jsou plné a potraviny nejlacinější za posledních mnoho století. Jenže čtvrtina globální zemědělské půdy vysychá a zhruba polovina je nějakým způsobem, nejčastěji erozí, poškozená. Přitom bychom do třiceti let měli vyrábět o 50 % víc potravin. Nemá cenu zde opakovat veškerá čísla o poškození půdního fondu a možnosti budoucích potravinových krizí. Jsou děsivá, a to pro všechny kontinenty i země, jako je Čína, Rusko, Turecko či bývalé jižní státy Sovětského svazu.
O budoucnosti rozhodují hlavně očekávání, která se velmi často stávají sebenaplňujícími se proroctvími. Z finanční krize roku 2008 jsme vyšli těžce zasaženi. Nepřímo. Dvojitou recesi jsme si sami uhnali svým strachem, obavami a nihilismem. Vnímali jsme se ohroženější a svět jsme viděli v černějších barvách, než jaký skutečně byl. Model zdravé tělo, nemocná hlava se nám vymstil tou dvojitou recesí a všemi následky, které vyvolala. Teď jsme se s vypnutou ekonomikou ocitli uprostřed koronavirové krize a právě se rozhoduje, jak z ní vyjdeme. Můžeme si z ní odnést strach a úzkost, nebo naopak příležitosti a šance. Těch není v případě Česka vůbec málo. V těžké chvíli se ukázalo, že společnost, která se v klidných časech vyznačovala silnou mírou nedůvěry, najednou dokáže být velmi solidární, soudržná a tvořivá. Improvizací umí vyřešit situace, v nichž systém selhal. Měsíc po začátku izolace se dá říct, že česká společnost zvládla těžkou zkoušku nesrovnatelně lépe než stát reprezentovaný vládou Andreje Babiše, který v mnoha ohledech selhal. A aktuálně selhává v pomoci vypnuté ekonomice.
Mezi témata, jež můžeme v novém roce očekávat, jistě patří i plný rozpuk boje za zelenější budoucnost. Nejen na „reálné“ frontě regulace ekonomiky, ale i na frontě symbolického boje. Tedy boje o to, které myšlenky jsou společensky přijatelné a žádoucí. Jedna z výtek (zbraní), která se v tomto boji používá, je výtka pokrytectví. Je lákavá, ale je třeba s ní nakládat opatrně.
Západní společnost prochází dramatickou proměnou srovnatelnou s průmyslovou revolucí. Ta vytvořila úplně nové společenské vrstvy. Nižší dělnickou vrstvu, pracující v masové výrobě v továrnách. Nižší střední vrstvu úředníků, kteří svou rutinní prací v bankách, pojišťovnách a státních úřadech obsluhovali hladký chod průmyslové společnosti. O jejím směřování rozhodovala a dodnes ještě rozhoduje relativně úzká vyšší střední vrstva inženýrů, tvůrců, finančníků, právníků a obchodníků. To s technologickou revolucí končí. Profese dělníků a úředníků, kteří produkovali nápady a plnili zadání, míří do historie. Zadání a příkazy plní a stále častěji budou plnit technologie a umělá inteligence. Rutinní práce lidí bude potřeba čím dál méně.
Estonsko udělalo ve světové konkurenci největší skok dopředu ze všech postkomunistických zemí. Tallinn je technologickým centrem, které dalo světu třeba Skype. V Komerční bance už jedenáct měsíců řídí digitalizaci estonský bankéř Margus Simson. Říká, že Česko má nejvyšší čas přizpůsobit svůj ekonomický model digitální éře a čím dál ostřejší globální konkurenci, jinak začne zaostávat.
Sebenaplňující se proroctví fungují. Jednou ze sil, které vytáhly Západ na post nejvyspělejší civilizace světa, byla víra v budoucnost. Přesvědčení rodičů, že jejich děti se budou mít lépe. A sebevědomí dětí, že to určitě dotáhnou dál než jejich rodiče. Že je překonají a čeká je po všech stránkách lepší život. Ta víra držela rodiny i celou společnost pohromadě. Rodiče si byli tady a teď schopni hodně odříct, aby investovali do budoucnosti.
Představuji si, že budoucnost sice bude náročná, ale ne katastrofická. Když sledujeme čísla o výkonnosti německého průmyslu, na němž z velké části závisí naše ekonomika, vidíme, že propad ve výrobě automobilů je tak velký, že se blíží pokrizovému roku 2009. Ze studií, kolik pracovních míst zanikne automatizací a robotizací, rovněž vyplývá, že patříme mezi tři či v jiných statistikách pět krizí nejvíc ohrožených evropských zemí.
Slova Báby Bungy pronesená dne 30. prosince 2018 na hřebenu Mlžných hor, zaznamenaná jejím podomkem Porfirijem husím pařátem v kozí krvi namočeným na oslí kůži. Slova pravá, nezkreslená, v plnosti zapsaná, otiskem bábina palce stvrzená.
HAL 9000, robotický pilot meziplanetární lodi Discovery, byl „skoro člověk“. Dost na to, aby uměl prohrávat v šachách, udržovat konverzaci se svými lidskými kolegy, onemocnět nějakým druhem počítačové neurózy a následně i zabíjet. Když se rozhodl nepustit Davida Bowmana zpátky do lodi, nemlčel; snažil se s ním po svém způsobu rozloučit.
Přiznejme si to: posledních pár let je docela znepokojivých, přinejmenším pro generaci, která zažila a přivítala pád komunismu. A jde o víc než o to, že se ty či ony ukazatele nevyvíjejí povzbudivě nebo se „našim“ v politice nedaří.
Mladí ve vyspělých, bohatých zemích Západu vyrůstají ve zvláštní atmosféře. Jsou první generací od průmyslové revoluce startující do života s pesimismem. To ovlivňuje jejich hodnoty a názory ve chvíli, kdy získávají právo sami rozhodovat. Volit, ovlivňovat podmínky na univerzitách, vybírat si kariéru. Společnost do značné míry funguje ve stylu sebenaplňujících se proroctví. Optimismus a důvěra přináší prosperitu a vzestup.
V tomto roce vyšlo další vydání knihy Budoucnost násilí předního amerického bezpečnostního experta Benjamina Wittese a jeho kolegyně Gabriely Blumové z Harvardovy univerzity. Kniha se od svého prvního vydání před dvěma roky stala doporučenou četbou při různých bezpečnostních školeních. Autoři nicméně varují, že většina podobných knih je v okamžiku svého vydání již zastaralá.
Stále víc slýcháme o příjmové nerovnováze, ale i teplotní nerovnováze celého zemského systému a o dalších vychýleních ze situace tradičního světa. Pojďme se podívat na pojem nerovnováha pohledem civilizací, které se touto otázkou zabývaly skoro tři tisíciletí. Jedná se o staré, ba prastaré motivy, které po staletí řešily tak významné civilizace, jako byla ta čínská, sumerská či egyptská.
Jedna milá známá, se kterou jsem se dostal do půtky kvůli nějaké politické prkotině, mi napsala jakoby na usmířenou: „Máš kliku, že nejsi na Facebooku. Za posledních pár let se tam všichni slušní lidé rozhádali na smrt z nejrůznějších důvodů: Zeman, Klaus, Babiš, Putin, Krym, Donbas, utečenci, islám, Židé, Merkelová, Obama, Trump…“
Individualismus se promítá i do vyšších komunitních a národních úrovní, takže heslo „America first!“ se dá vztáhnout i na sebe samého či místo, kde žiji. Tento trend se kříží s krátkodobostí a částečností pracovních úvazků, takže obrovské množství lidí všude na světě žije v něčem, co se eufemisticky nazývá „nestandardní pracovní zařazení“.
Vždy na přelomu starého a nového roku se objevují prognózy, a to z různých úhlů pohledu, například cen mléka, jaký bude ten následující rok. Té části čtenářů, kterou zajímá, zda se budou mít „dobře, nebo špatně“, je možné na místě odpovědět, že prakticky všichni analytici se shodují v jednom: rok 2016 byl neklidný, ale rok 2017 jej ještě překoná.
