Jadwiga Emilewiczová byla osm let ve státních službách, od roku 2019 jako členka vlády a měla na starosti kroky, které vedly k polskému hospodářskému úspěchu. Kroky, s nimiž u nás zápolíme, jako reforma veřejných zakázek nebo digitalizace stavebního řízení. Ve volbách v roce 2023 se už nedostala do Sejmu, říká, že si potřebuje od politiky odpočinout, a tak má čas i na to, aby přijela do Česka setkat se s analytiky a komentátory. Je aktivní v nadaci Sobieského, říká, že příští pravicová vláda musí mít plné kapsy nápadů.

Proč mladí voliči opustili PiS?

Ti, kdo se cítí napravo, hlasovali víc pro Konfederaci, novou stranu, jejíž politici nikdy nebyli u moci, takže se nikdy nedopustili žádných chyb. Ale velká část jich podpořila Občanskou platformu a jiné strany, které jsou teď u moci. Udělali jsme v kampani řadu chyb a největší byla ta, že jsme se neprezentovali jako ti, kdo stojí za ekonomickým úspěchem Polska. Mohli jsme se vykázat nulovou daní z příjmu pro lidi do 27 let nebo příspěvky pro lidi zakládající poprvé podnik. Ale to jsme v kampani neakcentovali, zaměřili jsme se na kritiku prounijní a proněmecké orientace našich soupeřů víc než na prezentaci našich úspěchů. Další důvod byl, že jsme ukazovali pořád ty samé staré tváře. Ve vládě PiS byla řada mladých politiků, ale v médiích byli prezentováni vždycky ti staří lidé z 80. let. V Polsku, na rozdíl od Západu, je velká část mladé generace levicová. Vzájemná zodpovědnost – manželů za sebe navzájem, rodičů za děti –, to není mezi mladými v Polsku právě teď moc populární. Je to jádro hodnotové politiky PiS, to bylo odmítnuto. Samozřejmě potratový zákon, řekla bych, že ani ne tak změny samotné, jako způsob, jakým byly prosazeny, to mladá generace odmítla. Ale z povolebních průzkumů vyplývá, že lidé na otázku, co chtějí, aby vláda dělala, odpovídají v podstatě, že by chtěli program PiS, ale bez PiS. To musíme nově promyslet.

Diskuse o ekonomice v Česku a v Polsku se na první pohled moc neliší, u vás i u nás se řeší stejná témata – potřeba nebýt jen montovnou a posunout se výš v hodnotovém řetězci, digitalizace, nutnost zvyšovat kvalifikaci pracovních sil, diverzifikovat exportní trhy – ale česká veřejnost si v posledních dvou letech všimla, že výsledky se liší. Nejdřív jsme zaznamenali, že jste postavili dálniční síť, teď jsme třeba vzali na vědomí, že v Polsku se stavějí byty přibližně pětkrát rychlejším tempem. Co je podle vás v ekonomické politice nejdůležitější – makroekonomická politika, institucionální rámec, nebo politické vedení?

Jsme průmyslové země, i když Česko víc. Ale česká ekonomika mnohem víc závisí na velkých průmyslových firmách, často propojených s Německem. Oba pocítíme, když se německá ekonomika zadrhne, ale my v Polsku méně, protože větší díl ekonomické aktivity obstarávají malé a střední firmy. Ale máme i značně velké soukromé firmy. Ty se v posledních osmi letech snažily rozšířit svou přítomnost v cizině, i mimo Evropskou unii – v Asii, v Latinské Americe, Africe. Ve Rwandě je polská huť. Pak je tu infrastruktura, kde jsou dálnice jen jeden příklad. Je škoda, že nemáme lepší konektivitu mezi Polskem a Českem. Bez ohledu na to, kdo byl u moci, Polsko hodně investovalo do infrastruktury, což dnes přináší plody.

Polská politická scéna je velmi polarizovaná, po volbách dochází pravidelně k velkým výměnám personálu, nebál bych se použít slova čistky. Ale v některých velkých otázkách, zdá se, panuje shoda a kontinuita. Jak to funguje?

Politická diskuse má vysokou teplotu, ale pod hladinou panuje plné přijetí hlavních cílů politiky. Současná vláda pokračuje prakticky ve všech našich politikách – v sociální politice, v zahraniční a bezpečnostní politice. O některé příležitosti jsme přišli, například nová vláda zredukovala projekt Centrálního komunikačního portu (nové letiště na jihovýchod od Varšavy, na nějž měla být napojena další dopravní infrastruktura – pozn. red.). Polský dovoz i vývoz využívá převážně letiště v Německu a přístavy v Německu a Nizozemsku. Proč nevybudovat infrastrukturu, jež by sloužila nejen nám, ale celému regionu, zvlášť když vezmete v úvahu Ukrajinu? Jsem v kontaktu s americkými nebo japonskými investory, kteří to vnímají jako ztracenou příležitost. Ale obecně platí, že existuje kontinuita v hlavních věcech. Základy současné infrastrukturní sítě byly položeny, tuším, v roce 2006 nebo 2007. K tomu patřily zákony o liniových stavbách umožňující rychlejší postup při povolování, výkupu pozemků atd. I v Polsku si investoři stěžují na to, jaký je problém získat na něco všechna povolení, zejména na bytovou výstavbu. Dokázali jsme to zkrátit digitalizací stavebního řízení…

Teď nám sypete sůl do rány…

Když jsem měla na starosti tuto oblast, byl to jeden z mých cílů. Analyzovali jsme, jaká místa v administrativě a jak často musí stavebník kontaktovat a co všechno musí předkládat. Šlo asi o 40 interakcí. Postupovali jsme od jedné k druhé.

Jak prožíváte, že se polskému ekonomickému růstu dnes dostává uznání ve světě?

Jsem hrdá na to, že jsem Polka, pociťuji i profesionální hrdost, takže ano, je to příjemné. Letos se bohužel růst zpomalil a prognóza na příští rok rovněž ukazuje nižší růst. Ale stále vidím do budoucna velký potenciál. Myslím, že můžeme být spokojeni s tím, jak jsme prošli dvěma krizemi, covidem a ukrajinskou válkou. Covid na polskou ekonomiku příliš nedolehl. Měla jsem na starosti veřejnou podporu ekonomiky. Nezaznamenali jsme žádný nárůst nezaměstnanosti a inflaci jsme měli druhou nejnižší v Evropě.

Uznává se, že Evropě, nejen postkomunistické, schází americká kultura rizikového kapitálu, to, co pohání Silicon Valley. Zaznamenal jsem v Polsku nápadnou důvěru v to, že stát je schopen tuto kulturu suplovat a financovat národní šampiony v inovativních oborech. Působilo to poněkud francouzsky a Francouzi s tím, myslím, dlouhodobě příliš velký úspěch nemají.

Státní firmy rozhodně trh rizikového kapitálu nahradit nemohou. Jejich útvary analyzující riziko budou vždy opatrnější než soukromé firmy. Ale povzbuzovat je ve vytváření inovací možné je. Třeba ve vytvoření platebního systém Blik hrála důležitou roli banka PKO, kterou ovládá stát. Není pravda, že podnik vlastněný státem je vždycky horší než soukromý. Musíte vybrat dobré manažery – a ty vybírají politici. Ale máme taky příklady, kdy se americký rizikový kapitál rozhodl investovat do polských firem. Musíme mít dobře řízené státní firmy v oblasti strategických zdrojů, jako je ropa a plyn. Po covidu taky vidíme, jak špatné bylo, že Evropa v posledních dvaceti letech přenechala výrobu základních léčiv Indii, Číně a dalším. Takže musíme nově promýšlet roli státu v ekonomice. Takzvaný washingtonský konsenzus je naprosto překonaný. Vidíme to v Americe, a to už teď, za Bidena. I když on používá trochu jiné nástroje než v Evropě – daňové úlevy a povinnost domácího obsahu ve státních zakázkách. Trump ty nástroje patrně rozšíří o cla, což bude tvrdé pro Evropu a hlavně pro Čínu. Ale dřív, než přistoupíme k protekcionistickým opatřením, musíme se snažit o zjednodušení regulačního prostředí.

Je podle vás Polsko schopno prosadit se v Bruselu při ovlivňování evropské politiky?

Polsko na počátku příštího roku převezme předsednictví Rady Evropské unie. Zároveň začne pracovat nová Evropská komise, jež v prvních sto dnech předloží novou průmyslovou strategii. Je otázka, zda vzhledem k tomu, že v Polsku se rozjede předvolební kampaň (prezidentské volby se budou konat v květnu 2025 – pozn. red.), bude vláda schopná se unijnímu předsednictví dostatečně věnovat. Dokáže Polsko třeba vytvořit koalici průmyslových zemí, analyzovat Draghiho zprávu, anebo ještě spíš zprávu Enrica Letty (zpráva o budoucnosti společného trhu z dubna 2024 – pozn. red.) a přijít s promyšlenými novými návrhy? To je otázka.

Všimla jste si, že v seznamu osobností, s nimiž Draghi konzultoval svou zprávu, není jediný člověk z východní Evropy?

Ano, na to jsme si stěžovali. Naše ekonomika je v jiném cyklu než německá nebo italská. Jsme rozhodně v lepší kondici než tyto staré ekonomiky a potřebujeme některé jiné nástroje. Třeba Evropská investiční banka nefinancuje takřka nic, co je potřeba v naší části Evropy – plynovody a jejich propojení, dálnice. Tento pohled v Draghiho zprávě chybí.

Polská vláda prosazovala iniciativu Intermarium (projekt většího propojení oblasti mezi Baltským, Jaderským a Černým mořem, měl podporu Trumpovy administrativy – pozn. red). Myslíte, že se rozvine?

Ředitelka Polské investiční banky, která vedla hospodářskou stránku toho projektu, mi říkala, že všechny ty investice, jako třeba Via Carpathia (dálnice spojující Litvu s Řeckem – pozn. red.), se vrátí. Na ten projekt je třeba se nově podívat ve světle toho, co se děje na Ukrajině. Potřebujeme zvětšit přístavy na Baltském moři, Jaderském moři a Černém moři. Potřebujeme spoje a centra na přepravu zboží. Investoři z Japonska, Koreje, USA vidí, že západoevropská ekonomika zpomaluje a na východě je potenciál. Ale oni se neobtěžují dívat se na naše země na každou zvlášť. Kdybychom byli schopni prezentovat se jako region, který má okolo 200 milionů obyvatel, množství IT specialistů a dalších žádaných profesí, tak na tom záleží. Také objem investic do obrany v našich zemích vytváří hodnotu, z níž můžeme všichni společně benefitovat. Takže ať ten kapitál pracuje v našem regionu. Pamatuju si, když Polsko předsedalo Visegrádské skupině, tak čtyřka pro mě byla mrtvý koncept. Citovala bych Milana Kunderu – ty čtyři země postupují společně, jen když mají společného nepřítele. Když nepřítel zmizí, začnou spolu soutěžit. Ale když jsem pak byla ve vládě a reprezentovala jsem visegrádskou čtyřku, zjistila jsem, že má význam v USA, protože zpřítomňuje velikost regionu.

Jsou polské investice do obrany dlouhodobě udržitelné?

Myslím, že ano. Náš obranný průmysl není tak rozvinutý jako váš. Máme jednu nebo dvě vynikající soukromé firmy, ale skupina sdružující státní podniky není tak dobrá. Takže musíme investovat do nákupů v cizině, v USA a v Koreji. Musíme investovat už jen proto, abychom dali každému na vědomí, že pokoušet se vstoupit na polské území nemá smysl. A musíme pracovat na tom, abychom přešli od spoléhání se na nákupy k větší míře domácí produkce. Ideální by byly společné evropské projekty, ale tady je potřeba dávka realismu – třeba o projektu evropského tanku se mluví dvacet let, a nikdo ho neviděl. Nákupy z ciziny je třeba spojit se získáváním know-how, nesmí to skončit samotným nákupem. Taky munici je třeba začít vyrábět doma.

Měla jste v posledním období ve vládě na starosti spolupráci s Ukrajinou. Jaká je v tom role vlády a jaká soukromého sektoru?

V současné nejisté situaci si sotva lze představit nějaké soukromé investice. Nikdo tam není ochotný jít bez nějaké veřejné záruky. Když mluvím s podnikateli, říkají, měli bychom být připraveni. Ať nám stát dá nějakou podporu na to, abychom mohli připravit projekty rekonstrukce, třeba opravy kanalizace, elektrické sítě nebo železnic. Ale my nemůžeme riskovat naše peníze. Ukrajina je taky pro nás výzva, protože pokud se začne sbližovat s EU, bude ve všem levnější než my – v zemědělství, v průmyslu, ve službách. Takže na tom musíme v Bruselu pracovat. Tak jako byl francouzský zemědělský sektor před rozšířením EU připraven na náš vstup v roce 2004.

Už teď, za války, se Evropané včetně Poláků stavěli proti dovozu ukrajinského obilí.

Evropa je přeregulovaná. Ukrajinští výrobci včetně zemědělců nejsou zatíženi tolika regulacemi jako my, a přitom mají přístup na evropský trh.

Ovšem mají některé průmyslové kapacity, které Evropa svou regulací sama sobě likviduje.

Ano. A mají velmi dobře organizovaný vojenský průmysl, jejich schopnost udržovat v provozu elektrickou rozvodnou síť navzdory ruskému bombardování je obdivuhodná, to je absolutně pravda.

Nezastírejme si ale, že Ukrajina je dlouhodobě dost zkorumpovaná země, byla to černá díra na zahraniční pomoc. Jak proti tomu pomoc ochránit?

Když jsme vstupovali do Evropské unie, tak jsme v korupci nedosahovali ukrajinské úrovně, nicméně ty praktiky u nás v regionu existovaly. Vymýtit je bylo součástí přístupového procesu. Musíme být schopni nabídnout organizaci a monitoring toho, jak je organizována veřejná správa, musí dojít ke změně kultury. Teď je válka a všichni si začínáme připouštět, že tento konflikt k nějakému datu zamrzne. Ale musíme se bát toho, aby z toho vznikl zamrzlý konflikt v tom smyslu, jak to známe z Bosny a Hercegoviny – nestabilní oblast, kam nikdo nebude ochoten jít s penězi. Mít na hranici zemi v nestabilní situaci, zkorumpovanou a s vysokou kriminalitou, to není dobrá perspektiva. To bychom mohli všechny sny o rekonstrukci Ukrajiny nadlouho odložit.