Všechno podstatné se letos v Česku odehraje mezi lednem a únorem. Tehdy do americké prezidentské funkce nastoupí Donald Trump a měsíc nato proběhnou parlamentní volby v sousedním Německu.

Z řady důvodů nepůjde o běžnou výměnu v Bílém domě nebo v berlínském kancléřství. Tentokrát se budou přepisovat dlouholetá pravidla hry a nahrazovat neochvějné pilíře dosavadní politiky – od mezinárodního obchodu přes válku na Ukrajině až po uskutečňování zelených utopií. České elity tyhle výsledky více či méně aktivně přijmou.

Na okraji

Takový je úděl být periferií Evropy. Její význam vzrůstá jen v ojedinělých chvílích, kdy je centrum ve zmatku nebo v krizi. Teprve tehdy je centrum schopno naslouchat zkušenosti periferie. Tak tomu bylo například po ruské invazi na Ukrajinu, kdy bylo centrum evidentně zaskočeno ukrajinským způsobem obrany svého území a hlavně tím, že Rusové do pár dní Ukrajinu neovládli. Premiéři středoevropských zemí se vydali do Kyjeva. Vedla je k tomu neopakovatelná okupační zkušenost s Ruskem. Byla to vzácná chvilka, kdy západní politici reprezentantům těchto zemí naslouchali.

Ve většině ostatních případů jsou podobné politické akce úspěšné jen ve chvíli, kdy dokážeme spojit svoje zájmy se zájmy větších států. Například když se pokoušíme zachránit automobilový průmysl.

I Češi však mají na podzim 2025 svoje sněmovní volby. Jak by dopadly, kdyby se konaly už koncem roku 2024? Hnutí ANO mělo v předvečer sněmovních voleb 2021 svůj potenciál na 33 procentech a nakonec získalo něco přes 27 procent. Dnes je jeho potenciál na 45 procentech, takže by dostalo něco mezi 38 a 40 procenty hlasů. Dodejme, že většinovou vládu vytvoříte, když máte souhrnně kolem 43 procent hlasů.

Babišovská voličská koalice je sjednocená jako nikdy v minulosti. Geograficky ji tvoří hlavně někdejší sudetské oblasti a česká a hlavně moravská vesnice. Tedy oblasti, kde byla v uplynulých třiceti letech silná volba ČSSD a KSČM. Stabilní šestinu až pětinu voličů drží také ve velkých městech.

Strategie Andreje Babiše je následující: pokud bude mít kolem 90 a více poslanců (z 200 v Poslanecké sněmovně), vytvoří menšinovou vládu s podporou Stačilo! nebo Motoristů. Pokud získá v rozmezí 80 až 90 poslanců, nebo vygumuje potenciální koaliční partnery, vytvoří vládní koalici s hnutím STAN, přičemž v takové verzi by nespíš premiérem byl Karel Havlíček.

Podstatnější v uvažování o příští vládě je něco jiného. Andrej Babiš dal do pozoru svůj voličský svět, který se cítí z mnoha důvodů zrazený a nedoceněný. Typologicky je to široká koalice lidí, kterou před řadou let upletl v jiné situaci a za jiného režimu už jiný Slovák, a to Gustáv Husák. Rozsáhlá bytová výstavba ve městech a štědře dotovaný svět jednotných zemědělských družstev vytvořily iluzi dynamického rozvoje a životní pocit části lidí, že je líp. Na okraji tohoto pocitu zůstal fakt, že se tak dělo jen na základě obrovského přerozdělování a investičního zaostávání ve všech oblastech života.

Po revoluci před 35 lety v této části českého a moravského světa vznikl dojem, že města vydělala na polistopadovém vývoji víc než ona. Navíc Andrej Babiš dává celým svým životem řadě postav obracejících se k minulému režimu rozhřešení, že nežily svůj život marně.

K základnímu životnímu pocitu babišovské voličské koalice přispělo také znejistění z obrovského zrychlení života, které přináší zasíťovaná moderní doba. Na jedné straně stojí mágové digitálního světa, kteří nakupují bitcoiny a rohlík si nekoupili jinak než přes donáškové služby. Na straně druhé každý měsíc stát prostřednictvím poštovních doručovatelů předává důchodcům z ruky do ruky penze ve výši dvaceti miliard korun. V jistém smyslu budou příští volby vzpourou lidí z malých měst a vesnic bez účtů u bank proti „těm ostatním“.

Dva světy

Samozřejmě že Babiše bude volit také část lidí z protestu proti nevýkonům Fialovy vlády. Dnes však stále existují dva voličské světy, které se minimálně překrývají. V ideálním případě, řekněme při 70procentní volební účasti, by jejich poměr byl 1 ku 1. Už podzimní krajské volby však ukázaly, že voličský svět vládní koalice reaguje na nesouhlas s politikou „svých“ zástupců tím, že k volbám nejde.

Celé umění české předvolební politiky je v tom, mobilizovat „svůj“ voličský svět. Teoreticky volní tak zůstávají jen prvovoliči (od minulých voleb 400 tisíc) nebo dlouhodobí nevoliči. I tyto lidi se však víc pokouší oslovit hnutí ANO.

Babišismus je složitý fenomén, kdy privilegovaný člověk vede protest pocitově neprivilegovaných proti „těm nahoře“. Má přitom na své straně média, peníze, ale má i obrovskou pracovitost a chuť vyhrávat. Drží se bonmotu spisovatele Karla Poláčka, že „politika je nekompromisní oportunismus“.

Babiš skvěle rozložil vládní koalici tím, že vysílá zákulisní signály k hnutí STAN, že za určitých okolností by společně mohli vytvořit vládu. Je to provázeno několikatýdenním „klidem zbraní“ vůči této straně.

Porazitelný Babiš

Přes všechny tyto konstanty se Andrej Babiš stále dá porazit. To by se představitelé vládní koalice nesměli chovat jako patentovaní náměsíčníci. Jako někdo, kdo se zatoulal ve světě, jemuž nerozumí.

Má to znamenat, že SPOLU ve třech největších krajích postaví opět svatou čtveřici Stanjura, Pekarová Adamová, Fiala, respektive Blažek, a zopakuje si pokus vyhrát ještě jednou ve stejné sestavě? Skutečně se v nabídce největších krajů, v nichž se přerozděluje nejvíc poslaneckých mandátů, neobjeví nikdo, kdo je schopen srozumitelně nabídnout něco jako vizi pro Českou republiku? Takový člověk zcela jistě musí být profesně ekonom nebo podnikatel, musí realisticky zhodnotit příjmové a výdajové možnosti státu v dalších letech. Z toho mu vyjde, že může mluvit nanejvýš o podobě budoucnosti našich dětí.

Postavit svět lidí v postproduktivní sféře, které většinově zastupuje Andrej Babiš, proti světu dětí v různých typech škol, kteří tu – na rozdíl od nich – budou ještě za třicet a více let.

Klasické politické strany s deseti- a vícetisícovou členskou základnou sdružovaly lidi všech generací. Když se pak vytvářel program, docházelo už na stranické úrovni ke sladění zájmů a názorů zástupců různých generací. V tomto ohledu byly politické strany neopakovatelným nástrojem, jak zmírňovat generační konflikt ve společnosti.

V současné době, kromě KDU-ČSL a ODS, nikdo nemá členskou základnu nad deset tisíc. Politické strany dneška jsou kluby a klubíky, které jsou náchylnější k vytváření generačně vyhrocenějších programů. To je případ i hnutí ANO. Možná správně kritizuje dnešní vládu, ale svým důrazem na rozdělování a přerozdělování jen posiluje všechny slabiny současného vládního systému. Je to navíc vyhraněně generační strana, což dříve nebo později vyvolá reakci mladších generací. Tohle je něco podstatnějšího a nesmažou to ani tiktokové šaškárny předních představitelů hnutí ANO.

Je to celá škála slibovaných opatření ANO, od zrušení důchodové reformy až po další a další mimořádné valorizace, která mladší generace zasáhne.

Většina stran současné vládní koalice nemusí hledat žádný složitý ekonomický program. Jako periferie Evropy se může dívat na situaci v sousedním Německu, kde si pro vítězství po letech jde opět středopravicová CDU/CSU. V prosinci její evropská frakce zformulovala velmi tvrdé programové body revidující jak dosavadní evropskou energetickou politiku, tak Green Deal a vztah k tradičnímu průmyslu typu automobilismus.

Vládní politické strany (TOP 09, STAN), které byly s německými lidovci v jedné frakci, ale spíš na levém křídle, najednou propadají zoufalství a nevědí, jak se vypořádat s obratem doprava. Merkelismus je v Německu sice pohřben, ale ony stále drží Angelin prapor zelené revoluce. Připomínají české komunisty, kteří po Chruščovově projevu v únoru 1956, jímž odsoudil stalinismus, tomu pořád odmítali uvěřit a ještě dalších šest let si hýčkali svůj letenský pomník.

Současní politici STAN a TOP 09 nepochopili, že obdobou Chruščovova projevu v našich poměrech byla tzv. Draghiho zpráva pro Evropskou komisi, která podrobila dosavadní evropskou strategii budování měkkého socialismu zničující kritice. To, že navrhovala nápravu stejnými nástroji, které předtím kritizovala, je jiná věc.

S jistou nadsázkou proto řekněme: Hlavní české volby proběhnou už v únoru 2025 v sousedním Německu. Od nich se odvine všechno ostatní.