Určitě už nějaký kulturní antropolog sepsal „dějiny pláče“. A pokud ne, měl by se do toho pustit. Pláč je velký emoční nástroj, prozrazuje mnohé a mnohé také zmůže. Někteří lidé pláčou s radostí, jiní slzy spíš skrývají, v některých kulturách je pláč posvátný, někde se pláče veřejně, jinde se doporučuje ho spíše potlačovat. Někomu se spouští každou chvíli, někdo se za něj stydí, někdo je jím dojat. Jiný se cítí, když pláčou druzí, spíš trapně.

Na konci Mnichovské bezpečnostní konference se dal do pláče její organizační předseda Christoph Heusgen, kariérní diplomat ve službách evropského superstátu, někdejší poradce kancléřky Merkelové, zaměstnanec aparátu evropského pořádku udržovaného lidmi, jako je on. Muž asi ne osobně přímo mocný, ale sloužící mocné věci. Nepochybně vždy velmi dobře placený, usazený v pozicích, sebejistě ztotožněný se svým habitem. Ten měl trvat přinejmenším tak dlouho, jak bude on jeho součástí. Byl to svět konferencí, různých expertních fór a panelů, komisí a think-tanků, které v nekonečných variantách obměňovaly základní dogmata své teologie. Ta spočívala v sebepotvrzování a sebeujišťování, že postuláty jejich víry platí, že tato víra je neomylná a nezpochybnitelná, že se jí může řídit svět, a když ne zatím svět, tak určitě Evropa, kterou měli na starost a kterou vnímali jako místo, jež jim bylo dáno spravovat.

Kým? Jakousi prozřetelností, vyšší formou uvědomělosti, ke které se člověk jako pan Heusgen dostane vzorným plněním zjeveného plánu. Tisíce a desetitisíce takových Heusgenů sloužily (a dál slouží) Svaté stolici současného evropského establishmentu, té elitní třídě ubytované v luxusních věžích ze slonoviny, odkud už vůbec nebylo vidět na zem, na půdu, mezi onen lid, o kterém měli už jen velmi vágní představy a mezi který ani už nepotřebovali sestoupit. Tam se mezitím děly věci, které oni sami rozpoutali, ale nikdy za ně nebyli ochotni převzít odpovědnost. Možná ani už nevěděli, že nějaká taková zem existuje. Nepotřebovali ji už ani znát a nic je k tomu nenutilo. Žili jako čínští císařští mandaríni ve svých vypolstrovaných komnatách, rozsvěcovali lampiony, v jejichž mihotavém svitu prováděli své rituální kouřové obřady.

Pan Heusgen je takový mandarín: jeho pláč se spustil pravděpodobně upřímně a bezděčně, z citového přetlaku, neboť se před ním hroutila představa, na které jeho mentální svět dosud stál. Zhroutily se mu kulisy představ, ve kterých se lidem jako on dobře žilo. Ony představy spočívaly v sebevědomém pocitu, že lidé jako on jsou předurčeni k vyššímu poslání, které je jednou dané a nezpochybnitelné. Nikdo je nebude narušovat a problematizovat. Spočívalo v udržování monopolu na návod, jakým směrem se mají ubírat dějiny, neboť dějiny podle těchto elitních lidí jsou jejich záležitost a řídí se podle nich. Nikdo jiný než oni, držitelé návodů a vzorců, nemá právo do nich zasahovat, nesouhlasit, vzpírat se. Byli to oni, tahle třída, která desetiletí prováděla nejpodivnější experiment na své vlastní kultuře a civilizaci, experiment založený nikoli na poznání a respektu k evropským dějinám a kultuře, ale na jejich popření a nahrazení. Oni sami z nich celý svůj blahobytný život tyli a užívali si jejich plodů, ale měli pro ně jen malý smysl a pochopení. Jako by jim na nich nezáleželo, jako by pro ně byly něčím překonaným a zastaralým. To oni, ti špičkoví experti a mandaríni pokroku, dopustili, že se Evropa děsí sama sebe, že nevěří ve svou budoucnost – a má k tomu důvod, protože je nejspíš jisté, že budoucnost Evropy nebude v příštích desetiletích už evropská. Nejdříve právě tam, kde se těm pánům Heusgenům nejlépe dařilo, třeba v Mnichově.

Nebylo to tak vždycky: na začátku byly nepochybně dobré úmysly a dlouho se také věci dařily. Západní Evropa se po válce zvedla k nebývalému rozkvětu, dařilo se jí, byla svobodná a prosperující. Její úspěch kontrastoval se tou částí Evropy, která padla do komunistické pasti. Prosperita však vede často k zlenivění mysli a oslabení intelektu. Dobré poměry vytvářejí slabé elity, a tak se za ta léta ustanovila zvláštní vrstva zpohodlnělé pseudoaristokracie, která uvěřila ve svou elitnost a ve své právo tuto elitnost uplatňovat.

Slzy se panu Heusgenovi spustily v okamžiku, když konferenci zakončoval. Den předtím jim tam jeden ne právě uhlazený muž z Ameriky ne právě uhlazeným způsobem sdělil, že jejich svět stojí na hliněných nohou a že se co nevidět zhroutí. Bylo to, jako když spadnou v divadle kulisy. Záclona utkaná z ideologických frází a posvátných klišé se roztrhla a zjevila se holá realita. Pan Heusgen už nebyl schopen dokončit závěrečnou řeč. Musel odejít od řečnického pultu, pak ho nějací kolegové objali, jiní začali tleskat. Možná se spustily slzy i u nich. Lepší závěr bezpečnostní konference si nelze představit. Tedy zoufalejší.

P. S. V ten den, kdy pan Heusgen propukl v pláč, se jeden muž velmi upřímně smál. Muslimský migrant v rakouském Villachu upřímným smíchem slavil smrt jednoho nevěřícího, kterého právě ve jménu Alláha zabil.