Kniha Start-up Nation: Příběh izraelského hospodářského zázraku, popisující, jak se židovský stát proměnil v technologickou velmoc, se v roce 2009 stala bestsellerem. Po 14 letech její autoři Dan Senor a Saul Singer vydali navazující dílo Duch Izraele: Pozoruhodná odolnost rozděleného národa v turbulentním světě. Všímají si v ní zajímavého fenoménu. Přestože Izrael leží v nebezpečném koutě světa obklopen nepřáteli a Izraelci mají pověst rozděleného a hašteřivého národa, v žebříčcích štěstí a spokojenosti obyvatel se pravidelně umísťuje v čele, má nízký počet sebevražd i „smrtí ze zoufalství“, jak se říká úmrtím způsobeným alkoholem nebo drogami, a jako jediný vyspělý stát na světě má nadprůměrnou porodnost. A i přes neustálé stěžování jsou Izraelci optimističtí ohledně budoucnosti. V rozhovoru Singer vysvětluje, kde se tento optimismus bere, co ho ohrožuje nebo jak izraelskou společnost ovlivnil teroristický útok Hamásu 7. října 2023.

Všiml jsem si, že jedna linka spojující fenomény, které činí Izrael výjimečným, je reakce na okolní nebezpečí a role armády. Myslíte, že neustálé konflikty kolem Izraele hrají roli v jeho úspěchu, protože spojují lidi a pomáhají soustředit se na to důležité?

Je pravda, že chronický pocit nebezpečí, pocit, že musíme bránit naši zemi, do jisté míry lidi spojuje. Je to připomínka, že jsme všichni na jedné lodi. Takže i pokud se politicky neshodneme, nakonec bojujeme spolu jeden za druhého. Je to obzvláště jasné po 7. říjnu. Ale když jsme psali tuto knihu, uvědomili jsme si, že to není jen armáda nebo pocit nebezpečí, co izraelskou společnost drží dohromady. Izraelci se totiž snažili různými způsoby propojovat vždy. Existují tedy i další kulturní aspekty, instituce a způsoby života, které činí izraelskou společnost soudržnou.

Které kulturní aspekty to jsou?

Vezměme třeba otázku štěstí. Studie ukazují, že to, co činí lidi šťastnými a chrání je před mnoha negativy moderního života, je propojení s dalšími lidmi. Po stovky tisíc let jsme se vyvíjeli jako společenská zvířata. Lidé nejsou stavěni na to, aby žili osamocení. Moderní společnost se ale stala svým způsobem nehumánní tím, jak přehnaně akcentovala individualismus. Co je neobvyklé na Izraeli a na Židech, je to, že se nevnímáme jen jako jednotlivci. Budování velmi silných komunit nám pomohlo přežít po dva tisíce let v exilu. Když se známý britský rabín Jonathan Sachs ptal historika Paula Johnsona, co se dozvěděl při psaní Dějin židovského národa, tak mu Johnson odpověděl, že zatímco některé společnosti jsou velmi individualistické, jako Spojené státy, a další naopak velmi kolektivistické, na Židech je zvláštní, že se jim podařilo vytvořit rovnováhu mezi individualismem a kolektivismem. Myslím, že právě toto Izrael definuje. V knize máme kapitolu o konceptu gibuš. Toto hebrejské slovo nelze úplně přeložit, znamená ale něco jako proces vytváření sociální soudržnosti. A Izraelci se už od velmi mladého věku učí v duchu tohoto principu důležitosti sociálního propojení. Dám vám příklad. Se ženou jsme se před třiceti lety přestěhovali z Ameriky do Izraele, naše děti se již narodily v Izraeli. Jednou si nás do školy jako rodiče zavolali kvůli problému, který nás zaskočil – třída prý nebyla dostatečně jednotná. Jako rodilí Američané jsme byli překvapeni. Co je to vlastně školní třída? Pro nás to nebylo nic víc než kolektiv jednotlivých dětí. V Izraeli je ale důležitější, aby třída měla nějakou vyšší kolektivní identitu, ne jen tu, že se něco společně učíte. Takže tento důraz na kolektiv u Izraelců začíná ve velmi mladém věku a pokračuje přes mládežnická hnutí až po armádu.

Takže armáda je důležitá.

Ano, ale nejde jen o to, mít funkční armádu. Musíte mít soudržné jednotky. Ne vše dokážete sám, každou misi plní jednotka. A mentalita jednotky je klíčová pro vojenský úspěch. Takže můžete říct, že sociální soudržnost je následek armádní výchovy, ale té předchází mnohaletý proces osvojování této kolektivní kultury, který si lidé ani neuvědomují, ale spojuje je. V podstatě v každé společenské instituci, ať jde o školu, mládežnická hnutí, roční pauzy před nástupem na vojnu, samotnou vojnu, nebo zaměstnání, se v Izraeli neustále snaží o gibuš. Je to součástí celého životního cyklu, základní aspekt mezilidského propojení, ve kterém jsou Izraelci velmi dobří. Do určité míry nás to chrání před osamělostí a odloučením, které přináší moderní svět.

Jedna z nejzajímavějších kapitol je ta o izraelské porodnosti. Izrael je v podstatě jediná vyspělá země, kde se rodí dostatek dětí k udržení, či dokonce růstu stávající populace. Je to také zásluha gibuš?

Řekl bych, že existuje mnoho forem lidského propojení, které potřebujeme. Vezměte si, že když jsme hladoví, tak nám naše tělo říká, že se máme najíst, když jsme žízniví, tak napít. Když máte depresi, tak vám v podstatě vaše tělo říká, že jste vzdálení od ostatních lidí a měli byste se mezi ně vrátit. Je mnoho způsobů, jak navázat nějaké spojení, ale jedno z nejsilnějších je rodina. A Izraelci jsou velmi prorodinně orientovaní. Nemyslím, že je na světě jiná země, kde se každý pátek večer schází tři generace, kdy berete své děti za svými rodiči. V knize o tom máme kapitolu nazvanou Díkůvzdání každý týden. Američané se takto sejdou dvakrát do roka, Izraelci každý týden. Částečně je to tím, že jsme malá země, to jistě pomáhá, ale zdaleka ne všechny malé země to mají podobně, takže to není jen o geografické blízkosti. Myslím, že fakt, že jsme takto zaměřeni na rodinu, podporuje lidi, aby měli víc dětí. Prarodiče většinou pomáhají, aspoň den nebo dva v týdnu se starají o vnoučata. A jsou i další způsoby, které pomáhají budovat izraelskou společnost kolem velkých rodin. Vytváří to pak jakousi posilující síť, která umocňuje prorodinnou orientaci.

Myslíte, že tyto zkušenosti lze přenést do jiných zemí? Například v Česku porodnost klesá a není úplně jasné proč. Mnohé země zkouší nejrůznější pobídky pro zvýšení porodnosti, bez valného výsledku.

Myslím, že jde znovu o otázku individualismu. Jak se společnost stává čím dál více individualistickou, z rozhodnutí mít děti se stává volba, zatímco v minulosti se o tom nediskutovalo. Nyní mladí lidé přemýšlí, proč by děti měli vůbec mít. Izraelci to ale takto necítí, protože si myslí, že jednou z největších radostí života je právě mít děti. Železným zákonem demografie je, že čím jsou země ekonomicky vyspělejší, tím méně se v nich rodí dětí. Takže otázkou není, proč Česko a další země mají nízkou porodnost, ale proč se to netýká Izraele. Myslím, že Západ trpí kombinací individualismu a ekonomického faktu, že mít a vychovávat děti je čím dál tím dražší. Ale není to jen otázka nákladů. Řada zemí vynakládá velké prostředky na podporu rodičovství, dotují školky a podobně. Nakonec je to ale otázka priorit. Je tu tendence mladých lidí v produktivním věku říkat si: Nejdřív začnu kariéru a až pak budu mít děti. Další vzorec, opakující se takřka všude, je, že lidé by vlastně chtěli mít více dětí, než mají. Ale protože se berou později, mají i děti později a už jich nestihnou mít tolik, kolik by chtěli. V Izraeli se mladí vezmou a děti mají už na startu kariéry. Místo aby spekulovali, že nejdřív kariéra, pak děti, je to obráceně. Přednost má velká rodina, kariéra se nějak vyřeší. V izraelských kancelářích tak můžete vidět spousty dětí. Můžete vidět matky, které mají tři nebo čtyři děti a u toho zakládají fondy rizikového kapitálu. Rodina má prostě vysokou prioritu, tím se Izrael liší.

Co tedy rozděluje izraelskou společnost? Píšete, že Židé mají hlubokou historii svárů. Posledním projevem je například spor ohledně justiční reformy.

Ano. V antice Židé neustále bojovali mezi sebou. Dějiny moderního Izraele, to je konflikt za konfliktem. Jedním z nejdramatičtějších byl atentát na premiéra Jicchaka Rabina (4. listopadu 1995 – pozn. red.), kdy jedna půlka země z toho vinila tu druhou. Pamatuji si, že tehdy jsem si říkal, jestli se země ještě někdy spojí. Bylo to ale jen jedno z mnoha rozdělení izraelské společnosti. Izrael je velmi rozmanitá země. Máte tu napětí mezi náboženskými a sekulárními skupinami, mezi Židy ze západu a Židy z východu. Je podivuhodné, že se Izrael udržel pohromadě, že tu máme stabilní demokracii, že se nám podařilo překonat tyto rozdíly. To je to, co činí z Izraele tak zajímavou sociální laboratoř. Podtitul naší knihy je Pozoruhodná odolnost rozděleného národa v turbulentním světě. Jinými slovy Izrael není místo, které je snadné udržet dohromady. Jsme země, která je založena na naději. Pokud ztratíme naději, končíme. Naději neztrácíme, když bojujeme ve válkách, to víme, jak se dělá. Naději ztrácíme, když jsme rozdělení. A nyní jsme velmi rozdělení a otázkou je, jestli se dokážeme znovu spojit jako v minulosti. Jsem ale optimistický, že to dokážeme. Nejsme jako ostatní země, jít si vzájemně po krku je luxus, který si nemůžeme dovolit. Přesto tak činíme i během války. Ale myslím si, že až bude toto období války a extremistické, polarizující vlády za námi, tak prioritou další vlády, která bude mnohem více středová, bude zemi zase spojit.

Jaký vliv na tyto zlomy ve společnosti měl masakr předloňského 7. října?

První reakcí byla neuvěřitelná jednota. Nikdy jsem neviděl v Izraeli takový konsenzus, jaký se vytvořil po 7. říjnu. Shodli jsme se, že musíme zničit lidi, kteří tento masakr spáchali. Poučili jsme se, že je prostě nemůžeme nechat sílit na našich hranicích a doufat, že to dobře dopadne. Nemůžeme žít vedle nich a předstírat, že na nás nezaútočí. Na levici i na pravici zavládla shoda, že toto nebezpečí se musí eliminovat, jinak nebudeme v naší zemi moci žít. Což se dělo – části jihu byly evakuovány, části severu byly evakuovány poprvé v dějinách. Jediný způsob, jak jsme mohli znovu žít v těchto oblastech, které jsou hodinu autem od Tel Avivu, bylo poslat dvacátníky a třicátníky, kteří mají děti a zaměstnání, aby strávili stovky dnů v armádě. Ano, povolali je, ale záložní služba je do jisté míry dobrovolná. Můžete říct ne. Všichni ale chápali, že to musíme udělat.

A co vláda? Jaká byla její reakce?

Po 7. říjnu byla vláda naprosto dysfunkční. Selhala v ochraně země do té míry, že stovky tisíc lidí musely opustit své domovy, tisíce rodin v tom masakru někoho ztratily, mnoha rodinám někoho unesli. Všechno v podstatě zkolabovalo a nebyla to vláda, která to zase restartovala. Lidé se sami zorganizovali způsobem, o kterém si nejsem jistý, že by to zvládla nějaká jiná země. Do té doby byli Izraelci velmi rozdělení, ale ihned se spojili a podporovali se navzájem. Nejen emočně, ale i fyzicky. Dobrovolníci dodávali jídlo vojákům, starali se o rodiny, které to potřebovaly, a tak dále. Během války se pak ale tato jednota postupně vypařila. Znovu se hádáme kvůli politice. Proto je to nyní tak složité.

V knize píšete, že jedním z největších problémů je spor mezi sekulárními a náboženskými částmi společnosti, potažmo o to, nakolik může být Izrael stát demokratický a zároveň židovský.

Když se mě zeptáte, co je největší nebezpečí pro Izrael, tak řeknu, že to není naše geopolitická situace, tu dokážeme překonat. Největším nebezpečím je, že se nedokážeme znovu spojit. A největším zdrojem rozkolu je situace s ultraortodoxními Židy. Dokud se charedim (příslušníci nejkonzervativnějšího směru ortodoxního judaismu – pozn. red.) věnují studiu v ješivě (židovská škola vyššího vzdělání, určená zejména pro studování talmudu a židovského náboženského práva – pozn. red.), tak nemusí do armády. Fakt, že neslouží v armádě, nepřispívají do ekonomiky a jsou finančně závislí na ostatních Izraelcích, je něco, co ve společnosti hnisá 75 let. Je to rostoucí problém, který nejsme schopni vyřešit. Jeden z důvodů, proč je současná vláda tak rozporuplná, je ten, že se v tomto posouvají špatným směrem. Strany reprezentující charedim komunitu jsou součástí vlády a ta se snaží protlačit zákony, které by tuto výjimku učinily permanentní. To je pro většinu Izraelců neakceptovatelné. Nemáme dost lidí, kteří by sloužili v armádě. Charedim se musí podílet na vojenské službě. Je to velmi složitý problém, ale dobrou zprávou je, že kompromis je možný. Otázkou je, jestli se ho podaří prosadit politicky. Pokud ne, tak máme problém. Jak jsem řekl, věřím, že následující vláda bude mnohem více středová a jednou z jejích priorit musí být nalezení kompromisu, se kterým sice nikdo nebude spokojený, ale bude fungovat.

Palestinci jsou jedno z témat, které v knize vůbec nezmiňujete. Proč?

Soustředili jsme se na většinovou izraelskou společnost, protože ta definuje Izrael nejvíc. Máme ale velké menšiny – arabskou, která tvoří asi 20 procent obyvatelstva, a charedim, která představuje nějakých 12 až 13 procent. Obě menšiny jsou jednou z věcí, které Izrael rozdělují. Musíme najít nějaké porozumění s oběma. Musíme zajistit, že to rozdělení se bude zmenšovat, a ne zvětšovat. A to nemluvím o vnější palestinské otázce. Myslím, že je dobrá zpráva, že izraelští Arabové se většinově chtějí integrovat do izraelské společnosti. Překážky jsou hlavně na židovské straně. Integrovat Araby není lehké, zvláště za současné situace, ale není to něco, co můžeme ignorovat. Musíme se o jejich integraci snažit. Věřím, že je to možné.

A co usmíření s Palestinci?

Paradoxně si myslím, že v řešení palestinsko-izraelského konfliktu se pohybujeme správným směrem. Je to hlavně o porážce lidí, kteří na oboustranném řešení nemají zájem, kteří prostě chtějí Izrael zničit. O porážce radikálních sil, jako jsou Írán, Hizballáh a Hamás. Sil, které nechtějí žádný mír s Izraelem. Interní zápas u Palestinců a v arabském světě se odehrává mezi těmi, kdo chtějí žít vedle Izraele, a těmi, kdo ho chtějí zničit. S těmi, kteří chtějí žít vedle nás, se samozřejmě můžeme usmířit. Někteří Palestinci se ale bojí, že budou zabiti, pokud se v této otázce projeví smířlivě, ať už na Západním břehu, nebo v Gaze. Proto je tak důležité porazit ty radikální síly. Až tak učiníme, budeme blíže míru. Další velmi důležitý aspekt jsou arabské státy, které se chtějí usmířit s Izraelem. Širší arabsko-izraelský konflikt, který definoval prvních 50 let existence státu, skončil. Sunnitský arabský svět, tedy většina arabského světa, se s Izraelem nejen usmířil, ale v podstatě spojil proti radikálům. To je ohromný posun. Hlavním konfliktem, kromě palestinsko-izraelského, je tedy nyní konflikt íránsko-izraelský. Takže místo boje s celým arabským světem teď musíme bojovat jen proti Íránu a jeho spojencům. To je mnohem lepší pozice. Věřím, že do deseti let, možná dříve, už tu íránský režim nebude. Jak jsme nyní viděli s Bašárem Asadem v Sýrii, situace se může změnit téměř přes noc.

Jaký je vlastně izraelský názor na pád Asada? Je to dobře, nebo špatně? Nebo si musíme ještě počkat, jak se situace v Sýrii vyvine?

Musíme počkat. Ale vypadá to jako skvělá věc. Protože i když síly, které přebraly moc, jsou radikální islamisté nepřátelští vůči Izraeli, tak zdá se, že nejvíce nenávidí Írán, Rusko a Hizballáh. Válku vedli především proti Hizballáhu. Jsem si jistý, že byli nadšení, když Izrael loni v září zabil vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha a tím toto radikální hnutí poškodil. Vlastně to je důvod, proč byli schopni přebrat Sýrii. Slabost Hizballáhu byla spouštěčem. Irán zásoboval Hizballáh přes Sýrii. Je to jediná možná cesta. Jestli nová syrská vláda něco udělá, tak určitě zabrání Hizballáhu se zase zvednout. V tom má stejný cíl jako Izrael. To je velmi důležité.

Zarazilo mě, že izraelské kulturní války jsou úplně jiné než na Západě. Například popisujete, jak se Izrael snaží integrovat do armády nejrůznější skupiny, od autistů po mladé delikventy. Ženy tam slouží již dávno. V USA je momentálně velmi kontroverzní kandidát na ministra obrany Pete Hegseth, který tvrdí, že chce armádu očistit od inkluzivní woke ideologie. Naopak Izrael chce integrovat do armády úplně všechny.

Izraelci celé debatě okolo woke vůbec nerozumí. Celé je to Izraelcům naprosto cizí. Izraelci se navzájem neustále urážejí a představa, že by se někdo urazil kvůli špatným zájmenům, je směšná. Řešíme důležitější, bezprostřední problémy. Jsme ale také sociálně velmi tolerantní společnost. Mezi levicí a pravicí nejsou neshody týkající se práv gayů a podobně. Jsme v tomto velmi liberální a není to součástí našich kulturních válek. Máme dost vlastních dělících linií. Myslím, že je to další příklad luxusu, který si mohou dovolit západní země. Bojují kvůli těmto věcem, protože jim došly opravdové spory. I když v Evropě máte nyní velké téma migrace. To je velké, skutečné téma.

Máte na závěr nějaké hlavní doporučení z vaší knihy?

Myslím, že největší krizí naší doby je osamělost. U ostatních neduhů moderního života dokážeme hledat a nalézat řešení. O osamění ale spíše mlčíme a jen očekáváme, že se bude dál zhoršovat. Myslím, že Izrael může světu nabídnout příklad první postpolarizované společnosti. Pokud se nám to podaří, bude to dar světu. Povede to k historické prosperitě a blahu. Ale nemáme ohledně toho záruky. Je to však možnost. Máme to ve svých rukách.