Ten titulek může šokovat, protože v poslední době se dokola skloňuje ve všech médiích včetně našeho, co všecko u nás nefunguje. Je tu bytová krize, energetická krize, ekonomická krize, chybějí doktoři, řemeslníci, hrozí válka. Země přešlapuje na místě, nikam se nehýbe, politici se soustředí na voličsky silnou generaci penzistů, nanejvýš těch ve středním věku, zato pro mládež se nedělá nic. A je to skutečně tak: jsme v krizi. Jenže i když to zní jednoduše, krize je naděje. Protože tato krize trvá dlouho, však si vzpomeňte, co se psalo a tvrdilo už před patnácti lety: od vstupu do Evropské unie jako bychom ztratili cíl cesty, jako bychom po divokém dvacátém století, plném našich výher (především vznik státu, vstup do NATO a přečkání druhé světové války bez větších ztrát) i proher (především dvě okupace a mnichovské ponížení) byli na konci dějin. Zbavili jsme se Němců, pak i Slováků, konečně jsme si to mohli začít dělat úplně po svém. A v tom jako by nám došla fantazie.

Pak se uvažuje o pobaltském bloku: zbrojí a kooperuje Skandinávie, Pobaltí, Polsko, to by rádo přitáhlo i Německo, jehož vztah k Rusku je ovšem historicky romantický, je v něm podivné vzájemné porozumění dvou mocností. No a my jsme mezi tím. Historicky bychom měli patřit ke střední Evropě, tedy k Podunají místo k Baltu. Se svým intenzivním protirusáctvím ovšem náležíme spíše k Polsku. Každopádně si představte potenciální vývoj v následujících třeba dvaceti letech: Ukrajina prohraje a bude požrána Ruskem, Slovensko vystoupí z NATO a hranice mezi oběma mocenskými bloky bude na Moravě – třeba na Záhoří, kde lidi na obou stranách pomezí mluví naprosto stejně, jen na jedné je navíc ř. Takže celý ten étos pokojného rozdělení vezme za své. Anebo se přidáme k Podunají a vojenská hranice nebude na jihu a východě, nýbrž na západě a severu.

Potenciálně se ocitáme mezi zbraněmi, potenciálně se bude hrát o nás a opravdu si budeme muset vybrat. Zároveň fascinovaně a s úctou sledujeme polské zbrojní plány. No ale co to znamená? Že musíme sami zbrojit nejen kvůli Rusku, ale i kvůli Polsku. Aby sousedé neměli pocit, že nás mohou strašit klackem, kdyby se u nich k moci dostal blbec, což vyloučeno nikdy není. Nerad používám v textech příspěvky ze sociálních sítí, ale Jan Zahradil nedávno na Facebooku napsal, že je čas na to, abychom se přestali trestat za svá selhání v letech 1938 a 1968 a aktivně zahájili politiku appeasementu, protože ta je naším pravým dědictvím a dobře fungovala po většinu 19. století. Větší hloupost jsem dlouho nečetl.

První třetinu 19. století bylo českou „politikou“ přesvědčit společnost, že se má mluvit a psát česky, byl to silný národní program, který naopak se rozhodl Rakousku neustupovat. Zároveň neuspěla revoluce v roce 1848, která kromě jiného chtěla přetvořit Český zemský sněm ze stavovského na volený. Ani to není gesto appeasementu. Až s novou rakouskou ústavou z roku 1861 se začal přístup k voleným mandátům měnit, současně Češi se skoro dvacet let na chodu Říšského sněmu odmítli podílet a prostě jeho chod ignorovali – ergo rezignovali na aktivní politiku a začali se jí věnovat až v 80. letech. Takže o jakém appeasementu v 19. století je řeč?

Naopak: dnes možná stojíme na prahu nových rozhodnutí a máme možnost si vybrat, zatím svobodně. Udělejme to. (A přitom řešme tu bytovou a zdravotní krizi, na kterou už mi nevybylo místo, tak o nich třeba příště.)