„Minulost je cizí země. Dělají tam věci jinak.“ To jsou snad nejcitovanější úvodní věty v britské literatuře dvacátého století (pocházejí z románu L. P. Hartleyho The Go-Between z roku 1953). Jsou tak citované možná i proto, že postihují melancholický pocit, jenž někdy člověka při setkávání s historií přepadá. I to, co jsme sami zažili, je někdy v přítomnosti nesdělitelné a nevysvětlitelné. Jak bychom mohli někdy pochopit události vzdálenější?
Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.
Debaty o oddálení penzijního věku, rozdílné délce života ve zdraví v různých zemích, ale i velmi tvrdý výrok o vlastní vině za rakovinu, pronesený hercem Jaroslavem Duškem, přitahují obrovskou pozornost k tomu, jak moc máme své zdraví a nemoc ve svých rukou. Velká témata pro předního českého chirurga a transplantologa Roberta Lischkeho. Muže, jenž tráví své dny s pacienty, kteří kvůli tomu, že nemohou dýchat, zažívají nepředstavitelné bolesti.
Válka na Ukrajině není v Moskvě téměř vůbec citelná, napsal novinář listu The New York Times, který se vydal do Ruska, aby tam zkoumal projevy válečného konfliktu. Ten rozpoutalo Rusko před zhruba rokem a půl. Válka a problémy, které s sebou přináší, naopak podle reportáže amerického deníku prostupují do životů obyvatel chudých regionů nejrozlehlejší země světa nebo pohraničí, které se musí vypořádávat s následky ukrajinského ostřelování.
Ruští vojáci a žoldáci, kteří se vracejí z fronty na Ukrajině nejsou v Rusku vítáni. Informuje o tom server Newsweek s odkazem na některá ruská média. Civilisté jsou proti veteránům prý zaujatí a konfrontují je s činy, kterých se dopouštěli na frontě. Někteří bývalí bojovníci prý byli po návratu do Ruska civilisty zabiti, podle médií dokonce i brutálním ukamenováním. Protiválečné nálady jsou podle ruských průzkumů, na které se odkazuje Newsweek, rozšířeny zejména mezi mladými ve věku 18 až 24 let.
Probudit národ z letargie a vyburcovat ho k odporu proti nastupující normalizaci po okupaci ze srpna 1968. Takové bylo poselství Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na pražském Václavském náměstí. Jeho čin sice politický vývoj nezměnil, mnohým ale dodával v době normalizace sílu. A koncem 80. let připomínka studenta Univerzity Karlovy, který se narodil 11. srpna 1948 ve středostavovské rodině ze Všetat, předznamenala konec totalitního režimu v Československu.
Nedaleko hranic s Floridou, ještě ve státě Georgia, je městečko Woodbine. Zde šlechtil v osmdesátých letech Clarke M. Yancey v USA tolik oblíbené denivky. Tyto denní lilie zde dosáhly nezvyklé popularity a běžná oranžová denivka zplaňuje běžně po příkopech. V městečkách vidíte na zahrádkách barvy a odrůdy, které jsou u nás považovány dosud spíš za sbírkové. Často je tomu tak i u silnic, protože dobře snášejí například solení, ale i jinak se vyrovnávají s nepřízní stanoviště velmi statečně. Denivka se umí víceméně postarat sama o sebe, což je její výhoda.
Gibt es Deutschland noch? – Existuje ještě Německo? Ten nápis jsem viděl nasprejovaný na zdi v jednom západoněmeckém městě, nejspíš ho tam napsal nějaký pravičák, nějaký národovec, volič AFD, tedy někdo a priori podezřelý – z hlediska slušné společnosti. Ostatně, kdo píše nápisy na zdi? Většinou levičáci, od nic se to předpokládá. Tenhle byl z druhého spektra. Jenže na rozdíl od mnoha nápisů vyzývajících k revoluci nebo svržení kapitalismu a jiných abstrakt měl tenhle docela reálný základ. Musí si tu zvláštní otázku položit každý, kdo v posledních letech do té země přijel a trochu se díval kolem sebe.
Chladné počasí přineslo hodně změn k lepšímu. (Rudyard Kipling: Něco o mém životě) Mezi nejběžnější rizika způsobená počasím patří povodně v hlavním údolí, přívalové srážky a bleskové povodně na přítocích a v menších údolích, silné větry, nově i tornáda, ale zdaleka nejvíc ztrát na životech způsobují dopady vln veder. V USA ročně průměrně umírá kolem 12 000 lidí na komplikace spojené s přehřátím. Je to čtyřikrát tolik, než kolik lidí zahynulo při útoku teroristů na WTC, ale válku „tepelnému teroru“ skoro nikdo nevyhlásil. Naopak.
Umělá inteligence letos vletěla s razancí do veřejné debaty po otevření komplexních jazykových či vizuálních modelů. Ve skutečnosti je však v řadě ohledů už dávno přítomná v každodenním životě a nyní si tam hledá i nové cesty. Odhaluje neplatiče v tramvajích, pomáhá lékařům, může výrazně zlevnit výrobu dekorací a dokáže vytvořit třeba i recept ze skromných zbytků vysokoškolákovy lednice. Kromě toho však budí také značné obavy a někde budí i masivnější odpor.
I politický život podléhá módám. Není nutné, aby se nějaký problém přímo vyřešil. Problém islámského terorismu rozhodně není vyřešen, stejně jako problém ilegální migrace do Evropy; počty zadržených naopak v posledních měsících stoupají. Rozhodně nikdo nevyřešil válku na Ukrajině. Ale spotřebitelské chování je neúprosné. Lidé se některých témat prostě přejedí a chtějí něco nového. Boj proti dezinformacím a na něj navázaný boj proti boji proti dezinformacím teď jako by vstupovaly do tohoto stadia. Ne že by organizace zasvěcené tomuto boji vymizely, kola se točí dál.
Dne 16. července uplynulo 78 let od testu Trinity, prvního odpálení jaderné bomby, 6. srpna to bude 78 let od svržení bomby na Hirošimu. Zároveň do kin přišel biografický snímek Christophera Nolana pojednávající o životě amerického fyzika J. Roberta Oppenheimera (recenzi viz na str. 42). Tyto okolnosti se jevily jako vhodná záminka k uspořádání Salonu Echa o projektu Manhattan, jak znělo kódové označení amerického jaderného programu, o svržení bomb na Japonsko a o samém Oppenheimerovi. Debaty se zúčastnili historici Martin Kovář a Michal Ulvr a profesor fyziky Igor Jex.
Málokteré téma vyvolává tak ostrou reakci jako zásah do penzí. Především snaha zvýšit věk odchodu do důchodu. Když letos na jaře francouzský prezident Emmanuel Macron prosazoval oddálení penze z 62 na 64 let, vyšly do ulic miliony Francouzů. U nás se vláda Petra Fialy stanovení konkrétního penzijního věku, které by v mediálních titulcích dráždilo společnost, chytře vyhnula. Naopak nastavila něco ve stylu penzijního automatu, podle něhož se důchod bude oddalovat podle toho, jak se postupně prodlužuje délka života. Nebudou čísla do titulků.
Na to, jak důležitý fenomén označuje, je slovo „ambivalence“ (Ambivalenz) velmi mladé a knižní, vymyslel a zavedl je v roce 1910 úspěšný švýcarský psychiatr Eugen Bleuler, Jungův učitel a autor řady klíčových psychiatrických pojmů, mimo jiné výrazu „schizofrenie“. Právě pro ni měl výskyt ambivalentních myšlenek, prohlášení i konání za typické. Etymologie slova je latinská z ambo – oba a valere – platiti; a v praxi znamená, že dotyčná osoba pociťuje k téže věci zároveň protichůdné city, řekněme, že někoho souběžně miluje i nenávidí a tím se dostává do vnitřního napětí a podivností v jednání.
„Od té doby, co jsem na světě, se svět řítí do záhuby,“ poznamenal německý novinář Peter Felixberger v roce 2019 na adresu klimatického protestu. Třiašedesátiletý novinář tím neshazuje starost o životní prostředí, jen si všímá míry, s jakou se klimatický aktivismus propojil s apokalyptickými vizemi. Aktivisté přitom vzývají vědu, což nemusí být korektní. Citovaní vědci se s nimi třeba shodují na popisu situace, méně na inscenaci vědeckých výsledků a ještě méně v otázkách nápravy. Příkladem je světově uznávaný klimatický fyzik Thomas Stocker.
Tento aktivista proti hnutí za změnu pohlaví ví, o čem mluví. Walt Heyer se v čtyřiceti letech stal ženou, po sedmi letech se však vrátil k původní, mužské identitě. Po osmdesátce vidí smysl svého života v tom, aby odradil co nejvíc lidí, kteří tak jako kdysi on uvažují o změně pohlaví. V domovských USA má masivní odezvu – jak pozitivní, tak vysloveně negativní až cenzorskou. Jeho web Sexchangeregret.com má vysokou návštěvnost, s prosbou o pomoc se na něj obrátily tisíce lidí, současně na YouTube byla jeho vystoupení stahována z oběhu a Heyer byl zařazen mezi význačné představitele tzv. transfobie. V USA žije na utajované adrese.
Musíme se ještě vrátit k případu „dezoláta“ Tomáše Čermáka. Tomu minulý týden Vrchní soud v Praze potvrdil neuvěřitelných 5,5 roku nepodmíněně za vývody, jichž se dopouštěl loni na jaře během přijímání novely pandemického zákona. Leckterému našemu čtenáři asi věty „Nemůžeme chodit každý týden někam protestovat a mrznout tam. Uděláme plán, musíme se spojit všichni a udělat pořádný uragán. (...) Vyneseme je za rypáky a naházíme je do řeky a zbavíme se jich jednou provždy“ budou připadat trestuhodné. Ale taky je tu nějaká judikatura. A ta z drastického trestu pro Čermáka dělá justiční skandál prvního řádu.
Lesy na pomezí Marylandu, Pensylvánie a Virginie jsou hluboké, pestré a členité. Pískovcové skály tu vystupují k povrchu v deskovité odlučnosti a porosty se tu prodírají zuřivé říčky, které umějí padat z jedné pískovcové desky na druhou v úhledných závojích. Pestrost místní flóry je až zarážející a na své si přijdou milovníci všech pater. Mám na mysli jak květin, tak keřů, ba i stromů.
Možná to znáte lépe než já. Když kliknete na Facebooku nebo Instagramu na profilovku, občas se spustí krátké video zpravidla zachycující několik okamžiků ze dne daného uživatele. Jmenuje se to story, příběh. Příběhů je dost i jinde, třeba v akademickém světě. Člověka by sice napadlo, že akademický svět a sociální sítě nebudou mít mnoho společného. Což je pravda, ale pojmu „narativ“ se zde vyloženě daří, až tak, že se jeden zdráhá to slovo použít, i když by se zrovna hodilo.
Tu tlustou dámu sleduju už pár let, každý pátek zveřejňuje své populární módní okénko na YouTube a na Instagramu. Jaelynn Chaneyová spolu s britskou fashion guru Trinny Woodallovou se vždycky obléknou do stejného oblečení s cílem dokázat, že každý může nosit všechno, respektive že všem všechno sluší. Nesluší a pozná to každý, kdo má dvě oči a aspoň zbytkový smysl pro realitu. Obojí naše hrdinka očividně postrádá; týden za týdnem tak lze sledovat její postupnou ztrátu důstojnosti, zatímco trapno roste.
V knize Román a dějiny, kterou se v Týdeníku Echo zabývala Tereza Matějčková (viz č. 31/2022 – pozn. red.), věnoval Pavel Barša Milanu Kunderovi rozsáhlou pozornost. Zaměřil se mimo jiné na jeho vztah k politice a konstatoval, že na své počáteční společenské angažmá rezignoval. Barša je přitom toho názoru, že naší situaci sedmdesátých a osmdesátých let minulého století politicky odpovídá postoj disidentů. Kundera se pro něj nerozhodl. Je to autorské omezení a ochuzení?
Evropa vstřebává šok z etnických nepokojů ve Francii, kde jeden týden bitek s policií oživil pochybnosti nad politikou masového přistěhovalectví a integrace muslimů. O vývoji nejen ve Francii, ale v celé frankofonní části Evropy, i o tom, čím je středovýchodní Evropa jiná a pro někoho ze západní Evropy přitažlivější jako místo k životu, hovoříme s historikem a veřejným intelektuálem Davidem Engelsem. Tento Belgičan už několik roků svůj čas dělí mezi Brusel a Poznaň. Je autorem historických studií, které hledají paralely v úpadku mezi dnešní Evropou a světem starého Říma – ovšem s jinou pointou, než by byla nasnadě.
Nejvíce odmítají názory druhých voliči levice. Vyplývá to z výsledku průzkumu Technické univerzity v Drážďanech. Výzkumníci zkoumali politické názory respondentů a zeptali se jich, jak moc polarizující jsou podle nich pro jejich oponenty témata jako covid či válka na Ukrajině. „Voliči levicových a zelených stran stran se radikálněji vymezují vůči lidem s odlišnými názory než lidé, kteří se řadí spíše k pravicovému pravicovému politickému spektru,“ je jeden ze závěrů obsáhlé studie.
Pavel Janák vchází na pódium pražského klubu Lávka a vypadá jako Michael Jackson. Zná dokonale jeho pohyby, umí se obléknout jako on, a jak sám říká, jeho úkol je, aby diváci šíleli z představy, že vidí samého krále popu. Příchod je podle něho nejdůležitější. Za pomoci efektů a kouře. Imitátor z Libhoště u Nového Jičína mívá padesát vystoupení za rok. Jde ale pouze o taneční show, zpívá na playback. A proč imituje právě Jacksona? Je jeho fanouškem už od dětství a na diskotékách to při jeho hitech rozjížděl natolik, že mu DJ Miroslav Rešl nabídl, aby vystoupil na jedné akci.
O tom, jak profesionálně vychovávat děti, si na střeše jednoho z pražských obchodních domů povídáme s Tomášem Morávkem, autorem nedávno vydané úspěšné knihy Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi. Příběhy dětí z ústavní péče.
Velkým, byť tichým tématem českého života posledních dvou let je pokles porodnosti. Začal v lednu 2022, za celý loňský rok to dělalo téměř 11 procent. A letos za první čtvrtletí klesl počet narozených dětí proti prvnímu čtvrtletí loňského roku o dalších 11 procent. Co za tím je? Lze úbytek malých Čechů vysvětlit covidem, inflací, nejistotou v době války, anebo třeba očkováním? Otázky pro předsedkyni zdravotního výboru sněmovny Zdenku Němečkovou-Crkvenjaš (ODS), vedoucí katedry demografie na PF UK a členku Národního institutu SYRI Jiřinu Kocourkovou a imunoložku Zuzanu Krátkou.
Před sedmi lety, 14. července 2016, povraždil na promenádě v Nice jeden jediný, pro policii jako terorista úplně neznámý radikál běžným civilním kamionem 84 lidí. Mezi oběťmi islamistů byly poprvé děti, včetně miminek. Bylo to půl roku poté, co teroristé, francouzští občané ve třetí generaci, postříleli 250 lidí v pařížském klubu Bataclan a v restauracích v centru města. Rok a půl po útoku na redakci Charlie Hebdo. Emocionální atak na psychiku byl v Nice nejsilnější. Bylo to patrné z řeči symbolů. Po Charlie Hebdo to byly tužky karikaturistů a internet plný bílého Je suis Charlie.
V první fázi se třískalo dveřmi, v druhé se elegantně mizelo, ale ten závěr je hořký. Prý jsme líní. Takto lze v několika heslech shrnout náš vztah k práci v průběhu pandemických vln i po nich. Připomeňme, že ještě během pandemie začaly hlásit Spojené státy i některé evropské země množící se výpovědi ze stávajících pozic. Fenomén přerostl ve vlnu výpovědí, pro niž se uchytil poetický výraz: velká rezignace. Lidé prý přehodnocují, kým že chtějí být. Jenže rezignovaní byli už po několika měsících na nových pozicích. Takže se nic nestalo? Ne tak docela. Brzy se začaly ozývat další hlasy.
Počet cizinců pobývajících na území Česka loni poprvé překročil hranici jednoho milionu lidí, a to v souvislosti s uprchlickou vlnou z Ukrajiny. Meziročně počet cizinců vzrostl o 69 procent, zejména právě o lidi s takzvanou dočasnou ochranou. Vyplývá to z výroční zprávy o migraci a integraci cizinců, kterou dnes projednala vláda a kterou ČTK poskytlo ministerstvo vnitra. Ke konci loňského roku úřady evidovaly na území České republiky 1,116.154 cizinců s legálním pobytem povoleným na více než 90 dní.
Dopadu schodku státního rozpočtu na vlastní finanční situaci se obává 72 procent Čechů. Naopak 23 procent lidí se domnívá, že jejich situaci rozpočtový deficit neovlivní. Zbylých pět procent to neumí posoudit. Vyplývá to z průzkumu agentury Median pro Český rozhlas (ČRo), kterého se na konci června zúčastnilo více než 1000 Čechů. Většina lidí se domnívá, že by měl stát šetřit hlavně ve výdajích za státní správu.
