O tom, jak profesionálně vychovávat děti, si na střeše jednoho z pražských obchodních domů povídáme s Tomášem Morávkem, autorem nedávno vydané úspěšné knihy Nebuď p*ča aneb Jak (ne)pracovat s dětmi. Příběhy dětí z ústavní péče.

Proč jste se vymezil vůči výchovným ústavům?

Protože se svým stylem práce bych nezvládl tam působit. Jsem zvyklý děti podporovat, vytvářet situace přiměřené jejich věku. Dítě vyrůstající v drsném prostředí se stává hrubějším, je zajatcem vlastní ochrany, aby mohlo fungovat. Můj styl práce by z takových dětí dělal „beránky“, což v daném prostředí není v jejich zájmu. Kdysi jsem pracoval v romském ghettu – to byla tvrdá škola ulice, děti na mě vytáhly nůž, nabízely mi drogy a tak. Ale pořád to byly děti. Jenom měly motivaci chovat se jinak, byla to jejich strategie přežití. Dostal jsem tehdy na starost chlapce, který na mě vyrukoval s pozdravy jako Píčo bílá, tebe bych sundal, klátil jsem tvoji mámu…

Inu, standardní projevy při seznamování se s vychovatelem.

Přesně tak. V tamním kolektivu byl ten kluk nejmladší, tak se snažil být taky nejdrsnější, aby ho smečka nesemlela. Začal jsem s ním pracovat na odstranění jeho bariér, na tom, aby si dovolil cítit se v bezpečí a chovat se jako dítě. Chtěl jsem, aby pochopil, že na mě sice může být drsný, ale že taky nemusí, protože ho přijmu, i když nebude zlý. Po čase se otevřel. Začal mluvit o tom, co ho trápí, začal být veselý, láskyplný k okolí, stavěli jsme lego, malovali omalovánky. Měl jsem radost, že se práce s ním daří a že konečně zažívá dětství. Jenže v tomto kolektivu to nebylo v jeho zájmu.

Předpokládám, že ten kolektiv začal kluka šikanovat.

Ano, tvrdě. Jednou, sotva vyšel ze zařízení, dostal pěstí a mlátili mu hlavou o výlohu. Věděl jsem, že když ho půjdu zachránit, oslabím ho znovu, protože bude vypadat jako můj chráněnec. Nakonec v kolektivu nevydržel. Dlouho jsem pak přemýšlel, co jsem měl dělat jinak. Až jsem odpověď nalezl v rozhovoru s vězeňským psychologem – vysvětloval, že když se dostane pod kůži sériovému vrahovi a otevře ho, musí ho předtím, než ho vrátí do kolektivu, zase uzavřít a zpevnit. Svůj styl práce nemohu aplikovat v nefunkčním nebo agresivním prostředí, neboť děti „odzbrojuje.“

V čem tedy je vaše výchovná metoda specifická?

Nepracuji se štítky, které si dítě přinese v papírech – dítě si přede mnou musí štítek nalepit samo. Každé je individualita, žádné není primárně zlé, může mít nanejvýš špatné projevy. Ale každé má ke svému chování důvod a my vychovatelé máme zjistit, co dítě k jeho chování vede, a máme se pokusit mu s tím pomoct a ideálně to napravit. I dítě, které vám vezme peněženku, pro to má důvod – třeba to do té doby pro něj byla jediná funkční strategie, jak získat peníze na jídlo a přežít.

O tom všem jste napsal knihu. Ale nezlobte se, mně přijde jako přehlídka úspěšných postupů práce s dětmi. Chybí mi v ní ten zásadní pracovní nástroj, který znám z vlastní praxe: neustálá nejistota a pochybnosti, jestli to, co s dítětem dělám, dělám pro jeho dobro.

Úspěšné postupy, které znám a používám, jsou samozřejmě vysekané z hromady neúspěšných. Spoustě neúspěšných situací, které jsem zažil, by se dalo předejít, kdybych věděl, že něco dělám špatně. Takže na dobré postupy jsem přišel tak, že jsem šel od omylu k omylu. I název knížky vznikl z mého průšvihu. Když jsem seděl a přemýšlel, proč se mi zase něco nedaří, přišel za mnou kluk a řekl mi: Strejdo, je to jednoduchý, prostě nebuď píča. Pojmenoval to přesně.

Jak veřejnost na knížku reaguje?

Hodně mi vrací její název, lidé se často ptají, proč není v názvu mužský rod. Není to takto moc sexistické? Musím vysvětlovat, že je to citace dítěte a že v ústavním světě je skutečně většina žen. A nejen ty se musejí smířit s tím, že hladinu toho, co je sprosté a co ne, mají ústavní děti jinde než většinová společnost. Příklad: jednou přišla do práce kolegyně v šatech a dítě na ni hrklo: Ty jo, ty jseš ale kunda! Zhrozila se, následoval trest a výčitky, že dítě reagovalo nevhodně. Vysvětloval jsem jí potom, že to byla lichotka a že za nás by se řeklo: Ty jsi ale kost!

Veřejnost jistě neřeší jenom titul knížky, ale taky její obsah. Uvádíte v ní jako příklady z praxe šílené příběhy, ale jenom ty negativní. Není to jen jeden úhel, pouhá snaha šokovat?

Zpětná vazba, kterou dostávám, je dvojí. Buď že jsem vybral to nejhorší, co jsem zažil jako selhání kolegů profesionálních vychovatelů – a že i to přibarvuji. Nebo mi chodí zprávy od lidí z oboru, že moje příběhy jsou jenom kapka v moři z toho, co se děje. Přitom jsou i báječná zařízení, kde se dětem vede výborně a kde jsou vychovatelé nastaveni fungovat v jejich zájmu, snaží se, starají a vytvářejí dětem krásné situace. Vím dobře, že existují i dobří vychovatelé a vychovatelky… Jednu z nich jsem si totiž vzal, takže by bylo pokrytecké tvrdit, že takoví nejsou.

Ale tu jste si zajisté nevzal proto, že je dobrá vychovatelka.

Seznámili jsme se na pracovišti, podnikali jsme společné vycházky s dětmi, spolu jsme vařili, starali se o malé i velké děti… Vlastně jsme spolu žili jako rodina a odchovali několik desítek dětí dřív, než jsme se dali dohromady. Nevzal bych si ženu, která by byla pouze hezká, ale přitom by to s dětmi neuměla a na výchovu měla jiné názory než já. U své manželky jsem chtěl obojí.

Je těžké si tuto profesi nenosit domů. Umíte v sobě vypnout vychovatele?

V práci jsem náhradní rodina, kdežto ve vlastní rodině mají děti plnohodnotné zázemí. Takže třeba pro neteř a synovce jsem hodný strejda, který je rozmazluje. Doufám proto, že vypnout umím, byť je pravda, že když kolem mě jeden z nich projde, kontroluji, jestli nemá bilaterální modřiny. A když se jejich rodič prudce pohne, sleduji, jak děti zareagují, jestli se třeba kryjí.

Tak přece jste postižen, dobře to znám. Už je to lepší, než to bylo, ale zarytých instinktů se člověk nezbaví jen tak. V rodině třeba řeším, jak se chová k adoptovanému synovci romského původu. Bojuji s rodinným anticikánstvím, protože nechci, aby jím chlapec byl poznamenám.

Rozumím, je těžké se s tím bít. Mám romské děti rád, sedí mi jejich temperament, živost, energie, přímočarost, jejich hudební cítění. Za všechny jeden případ, který změnil můj pohled na romské děti. Sedmiletý kluk, černý jak bota, ale za námi vychovateli chodil s tím, že je běloch. Odmítal přijmout opak, největší verbální rasista vůči Romům byl on sám. Pořád říkal: Nesnáším cikány, cikáni jsou špatný, co cikán, to zloděj, cikáni divně smrdí. Tak jsem si s ním o tom povídal a teprve za dlouhou dobu naplněnou brekem, emocemi a nenávistí se mi otevřel a vysvětlil mi, proč je pro něj těžké být Rom. Od narození byl totiž konfrontován s tím, že je špatný. Na dětském hřišti před ním děti schovávaly hračky nebo maminky své děti od něj rovnou odváděly pryč. Ve třídě se s ním od začátku jednalo, jako by byl dementní. Když si chtěl na sídlišti hrát s dětmi, odháněly ho slovy jako Vypadni, ty špíno! Chlapec v sobě řešil, že nechce být cikán, že si takový úděl nevybral.

Jenže co s tím nadělá?

Vyprávěl mi, že když byl malý, snažil se mýdlem a pracím práškem vydrhnout a zesvětlit svou kůži. Později se dokonce zkoušel koupat v peroxidu, protože se dočetl, že tak se zesvětlí. Věřil, že jeho život pak bude krásný a každý ho bude mít rád. Mám s Romy i negativní zkušenosti – šikanu, mlácení, výhrůžky, přepadení. Ale nikdy nepřijmu rovnici, že co Rom, to špatný člověk. Měli bychom pamatovat, že mizerové vyrůstají z těch malých sedmiletých zraněných kluků.

Nejkrásnější na práci vychovatele je to, že rozhodují jednotlivá slova a věty. Řeknete něco, čemu nepřikládáte váhu, a v dítěti to probudí velikou reakci. Co na této práci uspokojuje vás?

Přesně tohle, že něco řeknete a dítě vás po čase cituje. Občas děti přijímají maličkosti, které by nás ani nenapadly. Řeknu vám příběh, který v knize, myslím, není. Dostala se k nám rodina, všechny děti byly léta svědky domácího násilí. Jeden ze sourozenců, který na nás měsíce reagoval standardně, se najednou, ze dne na den, začal hrozně přejídat. Vůbec jsme nevěděli proč. Až s odstupem času chlapec na psychoterapii prozradil, že mu někdo z vychovatelů řekl: Musíš hodně jíst, abys byl silný. Tu nevinnou frázi si promítl do dětství, do chvil, kdy hodil cukřenku po pachateli, který znásilňoval jeho sestru, nebo kdy mlátil plyšákem partnera své matky, jenž na ni sahal… Jenže kluk byl tehdy malý a slabý na to, aby ty situace zvrátil. A teď mu někdo poradil, že když bude hodně jíst, bude silný, což si chlapec transformoval tak, že jíst znamená být silný, což znamená chránit svoji rodinu.

Svěřujete nám těžké úděly, tak ještě ten váš: byl jste ve vězení jako podezřelý z pedofilie…

Ano. Dokonce jsem byl několik dní ve vazební věznici – a řeknu vám, že být ve vazebce s cejchem pedofila opravdu nebyl med. Všechno to začalo klasickou fámou hlásající, že údajně se stalo to a to. Systém je nastaven tak, že fámy se musejí prověřit. A je to dobře, jen ať je síto hrubé, ať se radši někdo prověří zbytečně, než aby někde pobíhal pedofil. Když začali zkoumat mě, řekl jsem: Fajn, prověřte si mě, odkážu vás na své kolegyně, které se mnou pracují a vědí, že nejsem deviant. Jenže v tu chvíli se kolektiv semkl proti mně, jedna kolegyně řekla: Je to pedofil, druhá totéž, třetí dodala, že dokonce má fotky, které to mohou dokázat. Najednou jsem byl „důvodně podezřelý“, byl mi zabaven majetek, elektronika a hledalo se, jestli mám někde schovanou dětskou pornografii. Měl jsem zakázaný kontakt s lidmi z oboru, to znamená de facto s celým svým okolím, abych je nemohl ovlivňovat. Ocitl jsem se v naprosté sociální izolaci.

Co bylo dál?

Vyšetřovalo se, přičemž téměř každé svědectví od mých kolegyň bylo proti mně. Domluvily se na mě, což mi paradoxně dalo naději, že proces můžu zvládnout. Čím víc se domlouvaly, tím zřejmější bylo, že si vymýšlejí. Naštěstí vedení zařízení popisovalo mou profesionalitu a skutečnost, že jsem pro své postoje neoblíbený v pracovním kolektivu. Vše trvalo rok, během té doby jsem nesměl pracovat s dětmi. Tak jsem pracoval jako instruktor sebeobrany a působil v bezpečností agentuře – poprvé v životě jsem měl dobrý plat. Samozřejmě jsem musel podstoupit řadu psychologických i sexuologických vyšetření – všechna potvrdila, že opravdu nejsem deviant. Pak proběhl soudní proces, což bylo první místo, kde jsem mohl veřejně sdělit i svůj úhel pohledu. Do té doby jsem automaticky byl vnímán jako vinný. Když několikadenní soud skončil, řekla mi soudkyně, že se můžu vrátit k běžnému životu, ale že mi nedoporučuje vrátit se do původního kolektivu, protože tam mě evidentně nechtějí. Odpověděl jsem jí, že první směna mi tam začíná hned druhý den.

Kde jste vzal vůli pracovat s těmi, kteří vám takhle ublížili?

Musel jsem se vrátit, protože jinak by kolegyně vyhrály: na základě pomluvy by se zbavily kolegy, který má na výchovu dětí jiné názory než ony. Stala by se z toho funkční strategie a žádný další „nepřizpůsobivý“ chlap by tam už nemohl pracovat – kolektiv by měl neustále nabitou zbraň.

Co je váš vychovatelský sen?

Moc bych si přál založit vlastní zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, zkráceně se mu říká ZDVOP. Na splnění tohoto snu už měsíce pracuji se svou neziskovou organizací (Ne)ohrožené děti.