Gibt es Deutschland noch? – Existuje ještě Německo? Ten nápis jsem viděl nasprejovaný na zdi v jednom západoněmeckém městě, nejspíš ho tam napsal nějaký pravičák, nějaký národovec, volič AFD, tedy někdo a priori podezřelý – z hlediska slušné společnosti. Ostatně, kdo píše nápisy na zdi? Většinou levičáci, od nich se to předpokládá. Tenhle byl z druhého spektra. Jenže na rozdíl od mnoha nápisů vyzývajících k revoluci nebo svržení kapitalismu a jiných abstrakt měl tenhle docela reálný základ. Musí si tu zvláštní otázku položit každý, kdo v posledních letech do té země přijel a trochu se díval kolem sebe.

Existuje ještě Německo? Německo samozřejmě existuje, nikam nezmizí a bude tady v nějaké podobě stále. Ale je to opravdu už dost jiné Německo, než na které byl svět (a Evropa) po staletí zvyklý. Ba ještě třeba před dvaceti lety… Tedy Německo s Němci, Německo s německými městy, kde jsou na ulicích Němci, ano, ten evropský národ s dlouhou a složitou historií, velkou kulturou, vyspělou technikou, jistými vlastnostmi a vizáží. Ti tam jsou samozřejmě dosud. Ale evidentně přibývá měst a míst, kde se stávají menšinou, alespoň na ulicích v jejich centrech, kolem nádraží, v nákupních zónách, v místech, kde bývá nejživěji.

Léta jezdím do Německa, léta ho považuju za svou blízkou zemi, bez něj by i ta moje byla jiná, přes všechny špatné zkušenosti, myslím, že horší. Mé poznávání Německa je dlouhodobé, systematické a amatérské (ve smyslu amo, tedy mám rád, miluji). Samozřejmě že od devadesátých let jsem zaznamenával etnickou pestrost západoněmeckých měst, líbil se mi multikulturní flair Berlína, občas jsem si dal i ten kebab. Oceňoval jsem turecké zelináře a neviděl jsem žádný problém v tom, že třeba mají někde svou modlitebnu, mešitu. Počty přistěhovalců byly dlouho stále ještě relativně malé, bylo to zajímavé zpestření v německé tradiční spořádanosti, která mně docela vyhovovala, nikdy jsem se jí, jak mají Češi sklony, neposmíval, naopak jsem ji u nás postrádal. Vzhledem k historickým traumatům jsem zcela chápal (a obdivoval) německou benevolenci a velkorysost k otevřenosti, byť ta ještě dlouho nebyla bezbřehá.

Něco se začalo měnit před deseti patnácti lety, zcela jistě se to zlomilo po roce 2015. Pamatuju si na scénu z října 2015 v Mnichově, zrovna se konal Oktoberfest, nádraží a jeho okolí bylo plné somálských a eritrejských nomádů, byly jich tisíce, malých lidí, kteří tábořili na peronech a v ulicích a záhonech v okolí nádraží, mezi nimi se proplétali Bavoráci v kožených kalhotách a ženy v dirndlech, kteří se vraceli z pivních slavností. Překračovali ty malé snědé lidi a nastupovali do vlaků a člověk viděl, že udiveně zírají na něco, co pravděpodobně je malou ochutnávkou toho, co nyní přichází a co opravdu zásadně změní jejich zemi. Předpokládal bych, že nikdo raději nic neříkal, protože co se taky dá na takovou věc říct, lidem se zajisté pomáhat musí, ale také si ti lidé možná uvědomovali, že pokud to nebude mít konce, skončí i jejich svět, na který byli zvyklí. Byla to metaforická scéna, která se pak stala realitou.

Píšu to pár dní po návratu z letní cesty podél Rýna. Německo je tam pořád wunderschön a těch vypiplaných malých městeček na Rýně se to moc netýká, ostatně masová migrace má nějaká pravidla, lidé jdou tam, kde na ně čekají jejich příbuzní a známí. Tedy do velkých měst. Do těch když člověk přijede, uvědomí si, jak se Německo změnilo: samozřejmě, nejen ono, týká se to celé (kdysi) bohaté západní Evropy. Uvědomí si, že mluvit o Západu, kde pomalu bude v městech převládat lid z Orientu, bude čím dál složitější. A jaksi nesmyslnější.