„Minulost je cizí země. Dělají tam věci jinak.“ To jsou snad nejcitovanější úvodní věty v britské literatuře dvacátého století (pocházejí z románu L. P. Hartleyho The Go-Between z roku 1953). Jsou tak citované možná i proto, že postihují melancholický pocit, jenž někdy člověka při setkávání s historií přepadá. I to, co jsme sami zažili, je někdy v přítomnosti nesdělitelné a nevysvětlitelné. Jak bychom mohli někdy pochopit události vzdálenější? Ale zároveň je ten melancholický pocit příležitostně testován, když se čas od času vytáhne na světlo historická epizoda, jež je z nějakých důvodů zkoumána zevrubně a před zraky širokých vrstev. Rozvine se kolem ní divadlo, jež nám umožňuje sledovat a chápat jak charaktery, tak historii.

Soudci Fremrovi vděčíme za jednu takovou epizodu.

To divadlo mívá více dějství, z nichž každé samo o sobě může obsahovat vlastní dramatický motiv vybízející k úvaze. První dějství vypadalo tak, že se prostě objevily informace, že si soudce Fremr nějak zadal s komunismem. Takže se proti němu ozvali celoživotní antikomunisté typu Saši Vondry, zatímco právník Jan Kysela, který výběr soudců pro Ústavní soud pro prezidenta řídil, přišel s pozoruhodnými slovy o tom, že si s prezidentem stanovili neformální limit dvou bývalých komunistů mezi kandidáty. Jak člověk k takovému limitu dospěje? To je zajímavé. Kysela nejdříve říká, že blokovat komunisty by od Pavla s jeho komunistickou minulostí bylo pokrytecké. Ale, pokračuje, to zas neznamená, že by se Pavel měl stát výtahem pro staré struktury.

Nelze si nevzpomenout na bizarní argument, jejž Pavel v předvolební kampani nastínil: že tím, že bychom ho zvolili, bychom se vlastně definitivně vyrovnali s komunistickou minulostí. Takže – můžeme za Pavla doříct – když ho nezvolíme, bude to známkou toho, že ještě nejsme vyrovnaní. Bizarní úvaha? Na jejím konci je bizarní počet dvou bývalých komunistů, již patří na soud.

Ale to jsme stále ještě řešili jen vágní případ „komunistické minulosti“. O další gradaci se zasloužil Fremr sám tím, že se na to, že minulost přijde na pořad, nepřipravil. Lze psychologicky pochopit, že si na řadu okolností nepamatoval. Ale tím se jen postaral o to, že lidé – na počátku lidé blízcí Alexandru Eretovi, kterého Fremr v roce 1988 odsoudil, ale pak se to začalo nabalovat – to tak nenechali. Když prezident Pavel řekl 2. srpna v Senátu, že zatím nedostal žádná fakta, která by prokázala, že Fremr jako soudce nebo jako člověk selhal, zjevně netušil, co přijde. A na senátory a zainteresovanou veřejnost to pak mohlo působit, že Fremr mlžil nebo něco horšího.

Jenže to už byly na veřejnosti velmi evokativní materiály. V textu Petra Pazdery Payna v Revue Babylon a pak v otevřeném dopise samotného Alexandra Ereta byly syrové detaily, které realitu komunistické justice zpřítomnily výrazně. Zároveň se na YouTube objevily dobové reportáže Československé televize, z nichž je zřejmé, že to pro režim byla prioritní, dozorovaná záležitost. Že ať už na bourání pomníčků rudoarmějců máme jakýkoli názor, režimu šlo evidentně od začátku o něco víc. A že kdyby soudce Fremr proces nekormidloval žádoucím způsobem, jistě by přišel nějaký telefonát nebo něco podobného. Tak režim fungoval, že přímá represe v 99 procentech případů nebyla nutná, protože lidé intuitivně tušili, co se od nich chce!

Nadto se objevila informace, že Fremr odsoudil přes stovku lidí za nedovolené opuštění republiky. Emeritní soudkyně Ústavního soudu Iva Brožová a Eliška Wagnerová to v médiích okomentovaly tak, že tehdy to byla běžná praxe. Normálně by to od nich asi každý akceptoval jako názor autorit. Ale v kontextu těch syrových faktů jejich stanoviska najednou zněla jako… projev profesní deformace?

V posledních měsících proběhla i na stránkách Echa diskuse o výuce nejnovějších dějin na školách. Fremrova epizoda je myslím užitečným doplňkem, „evokačním materiálem“, jak říkají didaktici, k abstraktní výuce. Ten šílený počet lidí odsouzených za nedovolené opuštění republiky, jež zvládl odsoudit jediný soudce, připomene generaci Erasmus, že se odsud nesmělo odjet – je snadné na to zapomenout. Pohled na televizní reportáž, jež dokázala semlít dohromady neonacismus a „hnutí punk“, zpřítomní výchovné prostředí „socialistické každodennosti“.

Minulost je cizí země, dělají tam věci jinak. „Budování diktatury bylo na jedné straně spojené s potlačováním opozice...“ čteme v učebnici dějepisu, kolem níž vznikla diskuse. Je to výsledek snahy naroubovat termíny současné západní politologie na realitu reálného socialismu. Vytváří to dojem, že předáci opozičních stran byli tehdy perzekvováni, tak jako jsou dnes řekněme v Pákistánu. Do dnešních termínů se nevejde, že tu vládla ideologie, jež pro žádnou opozici, kterou by eventuálně mohla přestat perzekvovat, neměla místo. Existoval jen pracující lid a třídní nepřátelé.

Popisovat historii jinak než našimi dnešními termíny je těžké. Spory o to, jestli u nás šlo o totalitní režim, jsou myslím jen krycím sporem o to, z čí perspektivy se bude historie vykládat. Někdy, spíš výjimečně, se kupodivu prosadí menšinový výklad. To, jakým způsobem George Orwell v Poctě Katalánsku popsal, jak se Stalin zmocnil republikánské strany v občanské válce ve Španělsku, se dnes bere za výstižný výklad – přestože Orwell tehdy šel proti převládajícím propagandistickým liniím nalevo i napravo.

Naše veřejné pojímání historie v prvních polistopadových letech tíhlo k disidentskému výkladu, k hrstce statečných a perzekvovaných, obklopených normalizovanými „sídlištními lidmi“. Není těžké rozpoznat u některých historiků snahu tento pohled „přepólovat“ ve prospěch ani ne tak „sídlištních lidí“, jako spíš svazáckých funkcionářů (zakladatelská postava těchto interpretací, rusko-americký antropolog Alexej Jurčak, opírá své teze o výpovědi někdejších komsomolských funkcionářů).

(Taky k tomu přistupuje snaha přiblížit se západním partnerům a „přepólovat“ výklad širšího historického rámce ze zdejšího „antikomunistického“ na levicovější západní. Jak upozornil Michal Klíma, ve zmiňované učebnici se k tématu holokaustu kladou dvě otázky: „Není v naší společnosti připomínání holokaustu jen stavebnicí opakovaných motivů? Nehrozí, že všudypřítomnost holokaustu povede k vyprázdnění památky jeho obětí?“ A v učebnici není jediná fotografie koncentračního tábora, zatímco k válce ve Vietnamu obsahuje učebnice hned dvě fotografie amerických zvěrstev, jednu z nich dokonce dvakrát.)

Historie si na jedné straně žádá snadno uchopitelný výklad, v podstatě memy. Proto třeba Poláci tolik bojují proti používání fráze „Polish concentration camps“ nebo za to, aby všichni věděli, že druhou světovou válku rozpoutal společně Hitler se Stalinem. Protože naprostá většina těch vládnoucích memů je redukujících, neodvolatelně uzavírají historii a něčí historická paměť v nich vždycky prohrává.

Na druhé straně historie nepřestává fascinovat a nikdy se nepřestanou objevovat záblesky, jež ji umožňují znovu otevřít a snažit se ji pochopit. Svět teď může dumat nad Robertem Oppenheimerem, hledat si zdroje a nové i staré interpretace atomových zbraní, mccarthysmu, Stalina i druhé světové války. My máme Fremra. „České vyrovnávání se s minulostí skončilo prezidentskou volbou v lednu 2023,“ napsal Jindřich Šídlo na Twitteru. Možná. O pochybnosti se zasloužil právě sám prezident Pavel už svými podivnými poznámkami v Terezíně. Anebo nic jako vyrovnání se neexistuje, existuje jen melancholie, jež zas a znova odmítá být definitivní.