Lesy na pomezí Marylandu, Pensylvánie a Virginie jsou hluboké, pestré a členité. Pískovcové skály tu vystupují k povrchu v deskovité odlučnosti a porosty se tu prodírají zuřivé říčky, které umějí padat z jedné pískovcové desky na druhou v úhledných závojích. Pestrost místní flóry je až zarážející a na své si přijdou milovníci všech pater. Mám na mysli jak květin, tak keřů, ba i stromů.

V těchto místech z bohatství lesního království nezbylo mnoho. Kůra jedlovců se využívala pro získání třísel k vydělávání kůží. Z bílých dubů lze jako z jediných amerických zhotovit sudy. Červené duby byly díky své běli považovány za méně hodnotné, ale hodilo se nakonec každé dřevo, z kterého se něco postavilo nebo které zahřálo v zimě. U ořechovců stálo za úvahu, zda dát přednost sklizni pekanů, nebo svodům těžby. Stejně tak u cukrových javorů to byla lačnost po ceněném sirupu nebo kácení. Americké buky tu mají větší a delší listy, protože v Americe je všechno větší a delší.

Pohledem současníka byl tehdejší les především krásný. Podzimní scenerie „indiánského léta“ nemají ve světě barev srovnání s čestnou výjimkou Japonska. Zatímco jedlovce tu po americku drží stálezelenost a s opadem postupně „vylézají“ z lesa, ořechovce jsou naprosto zlaté spolu se svěže žlutými stříbrnými javory. Červené duby dělají čest svému jménu a ambroně spolu s nimi. Báječný bronz předvádějí lyrovníky a rozverné jantárky předvádějí cukrové javory. Pod tím vším na březích říček, potoků a na nádržních stráních tutéž muziku hrají muchovníky, ohnivé brsleny a viržinské vilíny, které do barvy kvetou, a dokonce voní. To je velká muzika. Je jaksi obskurní si v létě popisovat podzimní hru, ale už máme po slunovratu, no ne?

V patách kmenů si sedí krvavěnky. Mají cosi společného s naším vlaštovičníkem, totiž rezaté mléko v žilách, které roní při poškození. Jinak si ale podobné nejsou a mají svěže bílé kvítky v jarním podrostu. Samozřejmě zlatě barví na podzim. Nechybějí tu kapradiny potulující se mezi kameny.

Američané jsou povídaví a rádi se dávají do řeči. Jen tak. Moc hezky. Průvodce mě zastaví nad záhonkem, o kterém mnoho neví. Nevymýšlí si, a tak si povídáme o Praze. Byl tam několikrát a z kapsy sype příhody. Druhý průvodce byl „usměváček“ a turistku, která si postěžovala, že málo mluví o architektuře, jemně upozornil na to, že si zaplatila „grounds“. Tedy okolí. Věnoval se tedy okolí. Přírodě a lesu, který ze zplundrovaného kraje povstal díky jistým Kaufmannovým.

Edgar J. Kaufmann si zamiloval tento kout, zvaný Bear Run, stejně tak jeho junior, a od třicátých do šedesátých let ho zušlechťovali. Někdejší majitelé obchodního domu by se nejspíš stali jedním z mnoha příběhů amerického snu, kdyby se nerozhodli postavit si víkendové stavení. Co víc, najali si architekta Franka Lloyda Wrighta, který zde v 67 letech vytvořil své vrcholné dílo. Neusedlé, tvořivé, svěží, přitom opřené o piedestal dekád zkušeností.

Dům do divočiny nelze vestavět bez vlivu na ni samou. Kaufmanni s Wrightem vynašli velmi mimořádnou cestu, jak divočinu zachránit stavbou. Stavěli osmnáct měsíců a není snadné železa v praskajícím betonu ve vlahé divočině udržet po devadesátinách. Ale o tom tu řeč není. Ten dům se stal jedním z nejslavnějších na světě právě díky tomu, že spasil divočinu, z které vzešel a která mu dala to, čím je. Obrazem člověka, jenž se stal užaslým divákem své krajiny a nestyděl se podělit o ni s kýmkoli druhým.