Skončivší rok 2023 byl hrozný a není moc důvodů věřit, že by ten, který před pár dny začal, mohl být o moc lepší. V zásadě takový celkový dojem mohl člověk získat z „prorockých“ textů, jichž se touhle roční dobou vždycky urodí víc než dost, v podstatě stejně působila i mnohá vyjádření „neexpertů“ na sociálních sítích i jinde.
Jména Čechů padlých v první světové válce můžeme číst na pomníčcích hojně budovaných po jejím skončení ve městech a na vesnicích. Ve veřejném prostoru se setkáváme také s jmény těch, jejichž životy vyhasly v konfrontaci s šestiletou německou okupací, nejnověji na mosazných destičkách vsazovaných do chodníkové dlažby před domy, v nichž žili lidé umučení v koncentrácích. Avšak o našich spoluobčanech, které připravila o život sovětská okupace, na svém počátku inscenovaná s bulharským, maďarským, polským a východoněmeckým komparzem, se víceméně mlčí.
Lidé, kteří trochu pamatují, se bez zábavné pyrotechniky na Silvestra docela obešli. Nebo si vyráběli cosi náhradního. Oblíbené byly samozřejmě zápalné lahve, zahradní plamenomety a podomácku vyráběné dělobuchy, které si kutilové připravovali v garážích podle receptů, co si přivezli buď z časů vojenské služby, kdy rozebírali ruční granáty a něco při tom pochytili, nebo to byli chemici amatéři se specializací na výbušniny. Sám jsem se jako pionýr snažil smíchat nenáročnou třaskavinu, s níž bych zapůsobil na spolužačky v sedmé třídě. Vyžádal jsem si k Vánocům sovětskou stavebnici Junnyj chimik.
Nejstarší pyramida na světě Gunung Padang v Indonésii, která údajně pochází z let 25 000 př. n. l., překonala egyptskou Džoserovu pyramidu starou přibližně 4,5 tisíce let. Nejnovější odborná studie publikovaná v časopise Archaeological Prospection poukazuje na to, že stavitelé pyramidy usazené v lávovém podloží disponovali pokročilým zednickým uměním. Komplex podzemních komor a chodeb, kterému se také říká „Hora osvícení“, je postavený na vrcholu sopky a v minulosti sloužil k náboženským účelům.
Půl milimetru není zrovna moc. Na pořádné spatření něčeho tak malého je dobré vzít silnou lupu, ne-li slabý mikroskop. Ale vědecké revoluce někdy vyrostly i na menších základech. Když kolegové slavného fyzika lorda Rutherforda roku 1932 poprvé rozštěpili atom, neměli šanci se na výsledek své práce podívat vůbec. Biologie ovšem pracuje s většími objekty než atomová fyzika, zobrazovací metody během stovky let také výrazně pokročily, a tak se jeden tým z Weizmannova institutu mohl se svým čerstvým dílem pokochat i vizuálně. Byla to embrya, lidská embrya, technicky vzato „modely“ embryí, protože věda zase jednou předběhla legislativu.
V sobotu uplynulo 130 let od světové premiéry Dvořákovy 9. symfonie Z Nového světa. „Novosvětská“ je dodnes jednou z nejhranějších symfonií vůbec. Jak se čeští skladatelé mohli dostat tak vysoko? A co všechno z tehdejších hudebních vzmachů v nás zbylo? Nad touto otázkou jsme zasedli s klavíristou Radoslavem Kvapilem, znalcem díla Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany či Leoše Janáčka.
Vánoce jsou podle mnohých nejdojemnějšími svátky v roce, které oslavují narození či vtělení Ježíše Krista v Betlémě, domácí štěstí, rodinu a pospolitost. Vycházejí však ze starých pohanských oslav zimního slunovratu, jejichž součástí byly i krvavé obětiny. Pohanské rituály oslavující zrození slunce zanikly pod vlivem západních křesťanů a staly se připomínkou narození Páně. Samo slovo Vánoce pochází z německého slova Weihnachten, jehož první část souvisí s weihen, světit, posvětit, druhá část znamená noci.
V Evropě si klademe otázky, nakolik je možné soužití různých kultur a náboženství, zda není naše vlastní kultura v nebezpečí a co čekat od budoucnosti. Mnozí žijí v přesvědčení, že takovou situaci zažíváme poprvé v historii. A právě proto existuje stará literatura, abychom v ní nacházeli příběhy o tom, jak podobným situacím čelili naši předkové. Odpovědi nabízejí třeba eposy a hrdinská vyprávění – antická, germánská, severská, samozřejmě i česká. Ale jak o světě vypráví hrdinská literatura byzantská, jejíž příběhy se odehrávají právě na hranicích mezi křesťany a muslimy? O tom hovoří literární historička Markéta Kulhánková.
Neomarxista je známá postava z kulturně-politické mytologie. Řadí se po bok boomerovi nebo sněhové vločce. Co to je věcně, možná tušíme, ale jistě víme, že je to nadávka, a tak si rozumíme. Ostatně už když toho slova užil v roce 1901 německý intelektuál a politik Franz Mehring, šlo o urážku. Mířil jím na ty, kdo si přivlastňují Karla Marxe, ale místo toho, aby chystali revoluci, udělali si z marxismu živnost. Existuje někdo, kdo by se za neomarxistu sám považoval? Tuto otázku si lze položit na pozadí stého výročí Institutu pro sociální výzkum, jehož představitelé se k marxismu hlásí. Založen byl roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem.
Replikační krize je závažný problém ve vědě. Když někdy na začátku desátých let tohoto století vědci začali opakovat staré experimenty (často šlo o slavná zjištění, na nichž stála celá odvětví), nedokázali dospět ke stejným výsledkům. Krize je obzvlášť velká v psychologii, kde se různým studiím podařilo zopakovat jen asi 23 až 63 % výsledků. Ale krize zasáhla i jiné disciplíny. Podle průzkumu vědeckého časopisu Nature z roku 2018 se celkově 70 % vědců někdy nepodařilo replikovat výsledky svých kolegů.
Dvanáctý den po smrti císaře Karla IV. začaly čtyřdenní pohřební obřady. Průvod vyšel z královského paláce, zamířil do Svatého Víta a pak, po obřadech, sestupoval pomalu dolů do Prahy. V průvodu mělo být podle kronik sedm tisíc lidí, heroldi s prapory, jezdci na koních, rytíři ve zbroji, preláti a hodnostáři, celá zemská šlechta, která se na ty dny sjela do Prahy. Vše ve smutečních rouchách, a přesto barevné, jak to gotika milovala. Máry s mrtvým v prostorné otevřené rakvi neslo osm nosičů a dalších osm drželo nad ní látková nebesa.
Napoleon. Pro Brity to byl „korsický zlobr“, pro Hegela „světová duše na koni“, pro Ridleyho Scotta podpantoflák, který podřizoval zájmy Francie zájmům o vlastní ženu, tedy aspoň co můžeme soudit podle naštvaných reakcí stovek fanoušků historie na sociálních sítích. Napoleon je nepochybně jednou z největších postav dějin, gigant tyčící se nad 19. stoletím. V anglosaském světě byl dlouho prototypem nebezpečného tyrana, který zatáhl Evropu do zničující války, než ho v této roli nahradil Hitler. Pro Francouze neúnavný modernizátor, který dovedl zemi k její dějinné předurčenosti, ovládnutí celého evropského kontinentu.
Nastal čas vrátit se do Evropy. Vznik Státu Izrael byla tragická chyba. Očekávat, že cosi jako židovský stát může existovat v samém srdci islámu, byla od začátku nesmyslná iluze, ba ještě něco horšího – byla to sebevražda. Jakkoli byl Hitler pro Židy úděsný, vydržel pouhých dvanáct let, a co je pro Židy dvanáct let? Tady hrozí ještě něco horšího, druhý holocaust Židů, tentokrát na Blízkém východě, kam Židé z Evropy přišli, aniž je někdo zval. Nastal čas vrátit se do Evropy. Tam patříme. Proti sionismu je třeba prosazovat diasporismus.
Minule jsem psal, že zakladatelem hradu, nikoli tedy ještě zámku, Murau byl ve 13. století rytíř Ulrich von Liechtenstein, což ovšem nebyl jen tak nějaký feudál, ale pod počeštěným jménem Oldřich z Liechtensteinu jej najdeme i v českých přehledech středověké kultury, kapitola minnesängerská poezie. Byl to tedy básník, minnesänger čili pěvec lásky, ale také, dnes by se řeklo, performer. Tak se třeba převlékal za krále Artuše a spolu se svými družiníky předváděl obléhání Vídeňského Nového Města, přičemž početnému davu zájemců předváděl vybrané scény ze života rytířů kulatého stolu.
I v šestaosmdesáti letech je režisér Ridley Scott velice zaměstnaný muž. Během posledních dvou let měly premiéru tři jeho celovečerní filmy, další projekty jsou v různých stadiích příprav, mimo jiné i pokračování Scottova slavného Gladiátora. Na tiskových konferencích si režisér zjevně užívá roli podrážděného filmového „imperátora“, který si může dovolit pozurážet úplně všechny. Nejinak to je i po premiéře jeho velkofilmu Napoleon. Požádán o reakci na nepříznivé kritiky ve francouzských médiích (v jiných zemích včetně Česka má film spíš dobré recenze), Scott odpověděl: „Francouzi, ti nemají rádi ani sami sebe.“ Prostořece vtipné. A taky docela anglické.
John Fitzgerald Kennedy je nejmytologizovanější americký prezident. Mladý a energií nabitý politik se stal ikonou a nenaplněnou nadějí Spojených států. Šanci na změnu ukončila před šedesáti lety kulka v Dallasu. V Kennedyho legendě tím tak začal úpadek USA. Jeho nástupce Lyndon Johnson zatáhl Ameriku do války ve Vietnamu. Rasové napětí narůstalo. Studená válka se vytočila do nových obrátek. Se smrtí Kennedyho skončil zlatý americký věk dříve, než vůbec začal.
A v tom Hradci si ještě nenechte ujít zámek Eggenberg, to je vskutku velkolepá stavba, to se Eggenbergové opravdu vytáhli. Pravil Karel Schwarzenberg, když jsem s ním v říjnu konzultoval svou cestu do Štýrského Hradce, jak jsem se o tom zmínil před čtrnácti dny. Graz on osobně dobře znal, jednak to není daleko od rodinného zámku v Murau, jednak tam nějakou dobu studoval, byť se jinak o svých studiích vyjadřoval spíš lakonicky, neboť důležitější pro něj byly univerzity života.
Nález lebky tzv. piltdownského člověka měl být dlouho hledaným spojovacím článkem mezi lidoopem a člověkem. Jenže se jednalo o podvrh vytvořený z lebeční kosti člověka a čelisti orangutana. Pravda o tomto jednom z největších vědeckých objevů 20. století, který se stal jednou z jeho největších ostud, vyšla najevo před 70 lety, 21. listopadu 1953. Tajemství pozůstatků piltdownského člověka však zůstalo nerozluštěno dodnes, jejich původce se nepodařilo vypátrat.
Hadriánův val přetínal britský ostrov od moře k moři v délce osmdesáti římských mil. To je nějakých sto sedmnáct kilometrů. Za nejoblíbenější platí centrální část ložená v pastvinách, která se táhne přes strmé hřbety geologicky dobrodružnou krajinou, vizuálně drsnou i v červenci. Zde se také dochovalo ze zdi, věží, valů, pevností a měst zdaleka nejvíce. Lze tu strávit přinejmenším týden a bude to užitečný čas, který vám zůstane v paměti. V sedle mezi dvěma pahorky se před lety na britské straně zdi usadil strom.
Britský vysokoškolský učitel zabývající se islámem Mohammed Hijab označil v britské TalkTV bývalého britského premiéra Winstona Churchilla za „válečného zločince“. Proti tomuto tvrzení se v pořadu Pierse Morgana tvrdě ohradil rabín Shmuley Boteach, podle kterého zachránil Churchill svět před nacistickým terorem. Hijab také označil izraelského prezidenta Isaaca Herzoga za „slizštějšího než lubrikanty, které prodává v sexshopu své dcery“. Informuje například server Daily Mail.
V tomto politicko-občanském nekrologu si nejprve připomeňme, kým vším Karel Schwarzenberg nebyl. Nebyl politickým myslitelem, je otázka, zda bychom ho vůbec měli řadit mezi intelektuály. Nezůstaly po něm žádné vlastní rukou psané texty s nějakým obecným přesahem. Nebyl ani žádným architektem novodobého českého státu, jakkoli i to teď zaznělo. Konečně když se později stal politikem, nebyl stranickým manažerem a vůdcem, byť jednu stranu založil. A přece je zřejmé, že s Karlem Schwarzenbergem 12. listopadu odešla jedna ze zásadních postav polistopadové doby.
Česká ministryně obrany Jana Černochová o víkendu na Ukrajině uctila padlé československé vojáky, kteří se před 80 lety podíleli na osvobození Kyjeva. V tiskové zprávě to v pondělí uvedlo české ministerstvo obrany. Černochová sdělila, že považuje udržování vojenských tradic za natolik důležité, že se rozhodla vydat na Ukrajinu i přes nepříznivou bezpečnostní situaci. Ukrajina se od loňského února brání ruské vojenské agresi. Osvobození Kyjeva je považováno za nejúspěšnější operaci československých pozemních vojsk za 2. světové války, uvádí se v tiskové zprávě.
Anglická spisovatelka Rebecca Westová (1892–1983) u nás není známa a ani doma není dnes vzpomínána příliš často. Ale za svého dlouhého života to byla velmi úspěšná žena v centru literárního dění. Její knihy jí vynášely značné příjmy, přispívala do prestižních časopisů v Británii i v USA a byla deset let milenkou H. G. Wellse.
Jediným dobrým výsledkem první světové války, jejíž konec byl včera připomínán (jinde v Evropě, především v Anglii a Francii, se to děje mnohonásobně víc než u nás), je existence Dobrého vojáka Švejka. Tedy té knihy, která přitom obsahuje značnou míru jedovaté destrukce, jež je tam ovšem po právu popsána. Jinak všechno, co z konce té „velké války“ plynulo, bylo horší než to, co bylo před ní. Dokonce i pro nás, protože to, že jsme měli konečně „národní stát“, bylo sice hezké, ale jak známo, on to žádný národní stát nebyl, proto také tak dopadl.
Dnes před sto pěti lety skončil jeden z nejstrašnějších konfliktů dějin. V jedenáct hodin 11. listopadu 1918 utichly výstřely na západní frontě první světové války. Vyčerpané Německo stálo na pokraji zhroucení a souhlasilo s příměřím, o kterém dobře vědělo, že se jedná o uznání porážky. V Česku je 11. listopad přebit oslavami získání nezávislosti 28. října, i když i u nás existují spolky, jež se ho snaží připomínat. Konec první světové války je spíše čas radosti z vytvoření vlastního státu. Na západ od nás, zvláště v anglosaském světě, tomu tak není. Je to čas rozjímání, vzpomínání na padlé a připomínání válečných hrůz.
Pětkrát denně odjíždí z Prahy přímý vlak do Štýrského Hradce, první ráno ve tři čtvrtě na pět, poslední půl hodiny před půlnocí. Trvá to sice skoro sedm hodin a člověk si musí docela připlatit, ale zvlášť poslední dvě hodiny z Vídně do Grazu stojí za to. Rakouská Jižní dráha (Südbahn) tam za pověstným Semmeringem vystoupá do výšky skoro tisíc metrů a ve velkolepých obloucích přejede mezi skalami hranice mezi Dolními Rakousy a Štýrskem, čímž se už před sto osmdesáti lety stala první horskou železnicí na světě.
Kauza soudce Roberta Fremra, který původně mířil na Ústavní soud, vyvolala zájem nejen o prezidentovy nominace, ale také o některé Fremrovy rozsudky.
Čeští egyptologové objevili letos na jaře na pohřebišti v Abúsíru bohatě zdobenou šachtovou hrobku dosud neznámého hodnostáře Džehutiemhata, který působil jako královský písař. Z kosterních pozůstatků se podařilo zjistit, že zemřel mladý a trpěl osteoporózou. Objev hrobky je důležitý pro další pochopení dějin starověkého Egypta na sklonku jeho slávy, informovala na webu Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, kde Český egyptologický ústav působí.
„Jsme připraveni obětovat miliony životů, abychom zajistili, že nikdo nenaruší naše území,“ prohlásil egyptský premiér Mustafa Madbúlí. Neměl tím však na mysli možný izraelský vpád, ten stejně nikdo neplánuje, ale oznamoval tím, že Káhira nehodlá vpustit do země palestinské uprchlíky z Pásma Gazy. Egypt s Gazou přímo sdílí hranici, je tedy logickým cílem pro Palestince prchající před válkou rozpoutanou Hamásem. K přijetí Palestinců se však příliš nemají ani ostatní arabské země. Pokud známe historii působení Palestinců v regionu, nelze se příliš divit.
Začala očekávaná pozemní invaze izraelské armády do Pásma Gazy. Hrozí, že by tentokrát izraelsko-palestinský střet mohl přerůst v regionální, nebo snad ještě širší válku? Trochu jinou perspektivu nabízí Turecko, tradiční člen západní komunity ve vojenské a bezpečnostní rovině, současně ale sunnitská velmoc, jejíž současný prezident Recep Tayyip Erdoğan má podobně jako Hamás kořeny v Muslimském bratrstvu. V sobotu na obřím mítinku v Istanbulu Erdoğan obvinil Izrael z válečných zločinů a Západ, že je skutečným hybatelem masakrů v Gaze, dokonce z vytváření „atmosféry křížových válek“.
