Mírové rozdělení Československa bylo něco ve světových dějinách nevídaného. Zatímco na Balkáně se v krvavých orgiích rozpadala Jugoslávie, Češi a Slováci se domluvili na poklidném rozpuštění státu. Odměnou jim byly nějakých třicet let trvající nadstandardní vztahy. Nyní jsou ale obě země na pokraji války, tedy alespoň pokud můžeme soudit z reakcí na ohlášení premiéra Petra Fialy, že přerušuje společné konzultace s kabinetem Roberta Fica.

Odůvodnil to rozdílnými názory na klíčová zahraničněpolitická témata, hlavně ohledně konfliktu na Ukrajině. Slovenský předseda vlády Fico reagoval, že český kabinet podporuje válku, zatímco ten slovenský otevřeně mluví o míru. „Tohle je mezinárodní politika, ne dětské hřiště. Tam možná platí, že chová-li se někdo špatně, přestanete se s ním bavit,“ zkritizoval rozhodnutí šéf ANO Andrej Babiš.

Od rozpadu Československa slouží Slovensko Česku jako zrcadlo, ukazuje mu tu nejhorší i nejlepší budoucnost. Jednou tak Češi odsoudí Slováky jako fašisty, když se tam županem stane Marian Kotleba, jindy je vychválí jako příklad evropské integrace, když přijmou euro. Jednou je to mafiánský stát, jindy progresivní naděje. Vnímání Slovenska jde tak ode zdi ke zdi.

Se Slováky nás pojí podobný jazyk a nějakých 60 let společného státu. Předtím my jsme ale vždy byli součástí germánského prostoru, nejdříve Svaté říše římské, později rakouského Předlitavska. Slováci patřili k maďarskému Zalitavsku. České země byly industrializované, Slovensko rurální. Pro Čechy je rok 1968 spojen s utnutím naděje na svobodu, pro Slováky je to rok federalizace a získání jisté autonomie. A tak dále. Prostě slovenská historická zkušenost je odlišná od té české a ne vše, co se tam děje, musí mít nějaký odraz v Česku.

Odvolávání se na nějakou slovanskou vzájemnost, jak činí Fico, je tak v dnešním Česku něco nevídaného. Naopak tak nějak cítíme, že od velké slovanské říše na východě hrozí největší nebezpečí. Obojí vyplývá právě z jiných dějinných vlivů. Možná stojí za zmínku, že o Slovanech příliš nemluví ani Putin, není divu, když vládne multikulturní a multietnické říši.

Fico je svým postojem přirovnáván k maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi. Je tu ale jeden podstatný rozdíl, Fico svým řečem věří – či alespoň si myslí, že tomu věří jeho voliči. Orbán nemá Ukrajince nijak v lásce, ale je ochoten svá veta nejrůznějších balíčků pomoci za něco zobchodovat, proto stojí za to se s ním bavit. Co nabízí Fico?

„Nadále budeme pokračovat v naší suverénní slovenské zahraniční politice. Konečně se Slovensko nadechlo,“ řekl také Fico. Budiž, ať si vede zahraniční politiku, jakou chce. Pro Čechy je to zase příležitost, jak mít s Bratislavou možná ne tak vřelé, ale normálnější vztahy, podobné těm, jaké máme s ostatními sousedy. Když budeme mít společné zájmy, můžeme se bavit. Když ne, nemusí z toho hned být mezinárodní krize.