Lze předpokládat, že i v Kaliningradu si nějak minulý týden připomínali tří sté výročí narození „svého“ filozofa, Immanuela Kanta. Skutečnost, že se právě Kant narodil v tom podivném (post)sovětském městě, je ironií dějin, kterou i on mohl těžko předpokládat, to možná snad jeho kolega Hegel, ale do toho bych se já nepletl, to je věc kdyžtak kolegyně Matějčkové. Ale fakt je, že „jeho“ Königsberg, kterému jsme my říkali Královec, je mimořádným úkazem zániku a konce, je to město Atlantida, nad kterou sice svítí pořád stejné hvězdy, ale to je asi tak všechno, co tam z Kantových dob zůstalo.

A u toho už jsem kdysi opravdu byl. V roce 2005 jsem se ocitl v Kaliningradě, to se ještě do Ruska mohlo jet v domnění, že se vlastně přibližuje k Evropě a že to tak bude pokračovat. A u Kantova hrobu jsem se potkal se sympatickým chlapíkem, který ve mně poznal innostrance a dal se se mnou do řeči. Rusové jsou obvykle povahou velmi hovorní a sdílní a tenhle opravdu byl. Hned mi řekl, že je bývalý důstojník, ostatně šance narazit na lidi od armády byla v Kaliningradě neobyčejně vysoká, vlastně to byla obrovská vojenská základna, do roku 1992 pro cizince až na výjimky uzavřená. Podsaditý padesátník s vyholenou a výrobkem sovětské kosmetiky naparfémovanou tváří ale nebyl jen „zelený mozek“. Do kostela šel ostatně proto, že, jak říkal, chodí na varhanní koncerty – a šel si opsat program. Tak jsme chvíli mluvili o Bachovi a pak jsme od Kanta přešli na Lenina a Stalina. „Byli to vrazi. Co ti napáchali za zvěrstva! Lenin a Trockij zlikvidovali elity ruského důstojnictva, Stalin zničil rolnictvo. Nechápu, že je někdo obdivuje. A že jich je u nás pořád dost!“ Mé sympatie k muži vzrůstají. Řeč se stočí na to, co zbylo ze Sovětského svazu. „Katastrofa. A největší bída je na Ukrajině, tam je skutečně špatně.“ Pokyvuji hlavou a nevím, co na to říct. Snad se to zlepší, taková bohatá země, černozem, obilí… řeknu, abych něco řekl. Chlapík je v ráži: „Ale samý bandita, jenom bandita, všechno se rozkrade, lid jen trpí!“ – Ano, tak to vždycky ale u vás bylo, ne? řeknu, ale nechci, aby to vyznělo nějak povýšeně, spíš tak jako z románu, samozřejmě ruského: Vot žizň, ťažolaja… Chlapíka to ale nepřesvědčí: „Uže něbudět! Naše naděje je Lukašenko. Lukašenko moloděc!!!“ A pěstí se praští do hrudi. „On dobře ví, co zem potřebuje: kolchozy a sovchozy! Jedině ve společné cestě Běloruska, Ukrajiny a Ruska je naše síla. Jedině společně můžeme vrátit naší zemi sílu a budoucnost, věřte mi, bude zase dobře, ale jedině společně, Rusko, Bělorusko, Ukrajina! Slovani! To je největší síla na světě! Nejlepší lidé. Největší humanita. Samaja lučšaja. Nikdo nás nepřekoná, když budeme jednotní… A s vámi Čechy budeme ještě silnější. I vy se přidáte, uvidíte.“ Chlapíkovi už jiskří oči, chce mě obejmout a políbit, což se mu podaří. Ještě teď ten slovanský polibek cítím. U Kantova hrobu.