Příčiny stagnace největší vládní strany

Vzestupy a pády ODS

Příčiny stagnace největší vládní strany
Vzestupy a pády ODS

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V polovině dubna se v Ostravě sejde volební kongres největší vládní strany. V jedné věci je její vznik a vývoj evropsky unikátní: každý ze čtyř dosavadních předsedů Občanské demokratické strany se nakonec stal premiérem. Kdo to bude tentokrát?

Je zvláštní, že o tak politicky sledovanou pozici, stejně jako funkce místopředsedů, se už řadu let neodehrávají žádné velké boje. Na minulém kongresu byl na každou funkci ve vedení jeden kandidát. A předminule vypadla ze hry jen jedna z místopředsedkyň. Podobný scénář se zřejmě odehraje i tentokrát. Tohle nesoupeření souvisí s novou mentalitou a nastavením strany.

Třiatřicátníci

ODS bude v době konání ostravského kongresu přesně 33 let. Je to na jedné straně stejná, na druhé jiná politická strana než kdysi. V čem jsou styčné body?

Václav Klaus dal ODS dynamiku, sílu, ekonomický základ, základní myšlenku. Mirek Topolánek přebíral ODS v roce 2002, když začaly vznikat kraje, které občanské demokraty – stejně jako ostatní politické strany – rozsekaly na čtrnáct krajských entit, jimž se špatně dává jednotící výraz.

Topolánek navíc příliš otevřel dveře byznysovým zájmům a jeho osmileté období bylo jenom o vyrovnávání zájmů mezi různými skupinami. S tímhle dědictvím se tři roky pral Petr Nečas, až ho úplně přemohlo.

Akademicky založený Petr Fiala si z veřejného sektoru přinesl zásadu, kterou vyznávají americké speciální jednotky. Zní: Pomalu znamená plynule a plynule znamená rychle. Také by jistě podepsal slavnou větu německého kancléře Kohla, že každý problém se nemusí řešit, stačí ho jen vysedět.

S těmito dvěma zásadami a systematickou pracovitostí dosáhl závratné univerzitní kariéry, ale dlouho se zdálo, že v politice narazil. Sice ODS zvedl z osmi na jedenáct až dvanáct procent, ale to byl a do jisté míry stále je skleněný strop. Tento handicap nakonec dokázal obejít tím, že vytvořil předvolební koalici SPOLU, která slavně porazila Andreje Babiše.

Zamlčeným vedlejším efektem je, že nikdy v historii vládní ODS nebyl poslanecký klub tak malý (dnes 34 poslanců). I po volbách 2010, kdy Nečasova ODS jako druhá v pořadí získala 20 procent hlasů, čítal poslanecký klub 53 poslanců. O čem to svědčí?

Nová mentalita

ODS posledních deseti let, na rozdíl od ČSSD, uhájila svou existenci, ale stala se jen stranou střední velikosti. Došlo v ní také k velkým profesním a demografickým posunům. Dřív zde dominovali ekonomové, lékaři a podnikatelé. Dnes je více stranou učitelů a starostů. Navíc vyššího středního věku většinou z měst střední velikosti. To zformovalo mentalitu fialovské ODS.

Na stavbě. Premiér Petr Fiala v Sadové 13. března 2024. - Foto: Profimedia

Až na výjimky (jižní Čechy, některá města) nemá v sobě ODS někdejší rvavost, chuť vítězit a být první. Občanští demokraté jsou však všeobecně přijímanou politickou stranou, která má obrovský koaliční potenciál nalevo i napravo. To vytvořilo následující způsob myšlení: nemusíme vyhrát, stačí skončit na druhém třetím místě a díky koaličnímu potenciálu se můžeme vyšplhat až k do funkcí starostů, primátorů, senátorů nebo do premiérského křesla.

Výraz boj byl ve slovníku ODS nahrazen jiným: dohoda. Přináší to v podstatě stejné mocenské výsledky, jen při menší námaze, ovšem za cenu obroušení programu.

Strejcovství

Jestli ODS posledních deseti let něco tragicky zanedbala, pak je to nabídka pro voliče do 35 let. ODS je dnes stranou padesátníků a šedesátníků. Hodně to souvisí s tím, že už není velkou stranou. Stručně řečeno, když získáte volební výsledek kolem 30 procent, máte ve sněmovním klubu kolem 80 poslanců z 200, takže se dostane i na mladší lidi na nižších místech na kandidátce. Podobně se dá tento problém popsat i na komunální a krajské úrovni.

V ODS střední velikosti se však dostane jen na garnituru lidí, jimž bylo v době revoluce kolem 25 až 30 let. ODS tím zbytečně vyklízí prostor pro ty, jimž je dnes těch 25 až 30 let, tedy pro děti pravicových voličů z devadesátých let. Ty jsou pak zčásti lapeny nabídkou pirátů, která je sice hodnotově odlišná od postojů českých středních vrstev, ale má v sobě dynamiku a protest mládí. ODS pro tyhle mladší vrstvy dostává nádech strejcovské strany.

Bez predátora

Existuje jedna věc, která je společná klausovské i fialovské ODS. Je to politická strana, která nejvěrněji odráží názory a postoje městských středních vrstev. Zatímco v klausovské době ODS tyto zájmy formulovala a tlačila společnost dopředu, dnes spíš tyto názory odráží. Takže se zdá, že proreformní naladění české společnosti je o něco větší než odvaha politiků této strany. Dříve byla ODS „před“ svou voličskou společnosti, nyní je tak trochu „za“ ní.

Štěstím ODS je to, že ještě nenašla svého predátora, uskupení, které by si z obhajoby zájmů městských středních vrstev udělalo pilíř svého programu a ukázalo se jako „lepší ODS“. Kontrastuje to s údělem sociální demokracie, která svého predátora už našla v podobě ANO a z menší části SPD.

Izolovaný Klaus

Spásou i zkázou ODS je její zakladatel Václav Klaus. Občanští demokraté v hlavních programových bodech jedou na pohon, který zkonstruoval právě Klaus a jeho názorová skupina. Kdyby VK pokračoval v koridoru, který zformuloval v devadesátých letech a prvním prezidentském volebním období, mohl tím predátorem být on, nebo skupiny na něj napojené. Jeho radikalita a ustřelenost z něho však udělala myslitele na politickém okraji.

Bývalý předseda ODS (1991–2002) se už ve druhém prezidentském funkčním období úplně odřízl od postojů českých středních vrstev. Začal vyzdvihovat výlučná témata, takže mnohým připomínal Václava Havla s jeho obsesí řešit „planetární problémy lidstva,“ nepochopitelné vlastním občanům.

Klaus navíc vsadil na nacionálně-populistickou verzi politiky, což ho přivedlo do blízkosti stále víc levicového hnutí ANO a SPD. Je to tragédie někdejšího symbolu pravicové politiky – dnes vystupuje na akcích, kde mu tleskají lidé za kritiku fialovské vládní koalice, avšak stejní lidé ho nenávidí za to, že v Česku zaváděl kapitalismus.

Kdyby si Klaus zachoval osobnostní vyrovnanost, mohl být klidně mentorem ODS, mohl být jejím predátorem, který spoluzaloží jinou stranu a získá na svou stranu její hlasy. Mohl být čímkoli. Nakonec se z neoficiálního vůdce české pravice stal izolovanou figurou, jejíž výstupy sledují jeho někdejší voliči s nepochopením.

Jeho texty jsou sice stále zajímavě provokativní, ale orientací na babišovsko-okamurovský svět ztratil vliv na širší voličské vrstvy, které ho volily v devadesátých letech. Sám Klaus si tuto izolaci od produktivních vrstev společnosti uvědomuje a reaguje na to ještě větší slovní radikalitou, čímž spolehlivě bourá svůj dosud nepostavený pomník.

Kvůli rozluce s Klausem ODS přišla o inspirativní element. Klaus ji však svou společenskou izolovaností neohrožuje. To je klíč k dnešní podobě ODS. Na jedné straně nemá výrazné lidi, kteří by na celostátní úrovni formulovali její politiku pro 21. století. Na straně druhé jí chybí konkurenční pes, který by ji proháněl po dvoře a nutil k lepším výkonům.

Pofialovská ODS

Dřív nebo později někdo nastolí otázku, jaká bude pofialovská ODS. Ta fialovská stála na dvou sjednocujících příbězích. Jeden o záchraně strany před jejím koncem po roce 2013. Druhý příběh byl o spojení sil v rámci koalice SPOLU a slavném vítězství v roce 2021. Tyhle příběhy byly léta tmelem občanských demokratů. Dnes jsou u konce s dechem. Mladší generace nezajímají aféry kolem razie na Úřadu vlády v roce 2013, které vedly k otřesu důvěry veřejnosti v ODS.

Jinak je nahlíženo také na nedotknutelný příběh o jednotě v rámci koalice SPOLU. Zvlášť když se jedna z koaličních stran (KDU-ČSL) systematicky propadá pod hranici volitelnosti. Vyvolává to otázku, zda předvolební koalici SPOLU lidovci ještě něco přinášejí a na jakém principu se budou rozdělovat volitelná místa na společné kandidátce.

Anebo: má v této situaci smysl hovořit ještě o hlubší integraci sil napravo od středu? K takovému kroku je třeba nejen taktizovat, ale i odvést kus myšlenkové práce, aby se podobná konstrukce zdůvodnila. Na to dnes v ODS evidentně nikdo nemá dost sil.

Strana starostů

Hlavním elementem, který přispěl k záchraně ODS po roce 2013, nebyla výjimečně obratná politika Fialova vedení. Jeho neopakovatelná role byla v oddlužení této strany a nové personální nabídce bez kmotrovských tváří a také osobní garanci, že některé postupy se nebudou opakovat.

Tím, co ODS skutečně zachránilo, byla komunální úroveň. Přesněji stovky starostek a starostů, kteří svým kreditem drželi prapor této strany na místní úrovni. Pochopitelně to bylo odlišné místo od místa. V jednom ODS zůstala třicetiprocentní podpora, v sousedním městě padla ódéeska pod pět procent. V boji za udržení značky to však byl základní prvek úspěchu.

Zpětně to mělo jeden negativní efekt. Starostové časem ovládli vedení ODS, takže z občanských demokratů se i na parlamentní úrovni stal tak trochu středopravicový STAN.

Úplně se přitom vytratila garnitura politiků zabývajících se celostátními a zahraničněpolitickými tématy. Zůstali poslanci a senátoři vesměs s mentalitou starostů, jimž jde hlavně o potřeby svých měst a regionů. Vymizení politiků s celostátním rozhledem způsobilo, že u moci je stále garnitura z éry Petra Nečase (Fiala, Stanjura, Blažek), která nemá konkurenci. Chudičká nabídka celostátních témat a projektů zas nepřitahuje širší voličské vrstvy, čímž se ODS motá v kruhu. Ani ostravský kongres tahle dilemata nevyřeší.

Bohumil Pečinka