80 let od operace Overlord

Normandie nebyla druhá fronta

80 let od operace Overlord
Normandie nebyla druhá fronta

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Před osmdesáti lety, 6. června 1944, se vojska západních spojenců vylodila ve francouzské Normandii, a otevřela tak novou frontu druhé světové války. O souvislostech operace Overlord debatují tři historici. Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu a Vít Smetana a Zdenko Maršálek, oba z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Jak došlo k rozhodnutí otevřít novou frontu ve Francii? A proč zrovna v Normandii?

Maršálek: Definitivní rozhodnutí, že fronta bude v Normandii, padlo poměrně pozdě, cesta k němu byla velice dlouhá. Prakticky už v roce 1940, po porážce francouzské armády a ústupu Britů od Dunkerku, se začalo uvažovat, že pokud má být válka vyhrána, musí se západní spojenci do Francie opět jednou vrátit. Ale vzhledem k ohromné síle nacistického Německa to do roku 1943 nebylo možné. Spojenci hledali cesty, kde zaútočit na vedlejších frontách, aby Němce oslabili.

Echo 24

Normandie nebyla druhá fronta. 80 let od operace Overlord

0:00 0:00

Stáhnout MP3

Smetana: Klíčová rozhodnutí byla přijata v roce 1943, ale mezitím se samozřejmě udála řada věcí. Především pokus o vylodění u Dieppe v srpnu 1942, který skončil fiaskem a který jenom přidal argumenty Britům, že Němci jsou zkrátka příliš silní, mají příliš opevněné pobřeží a že by taková operace přímo na západním pobřeží Francie mohla také skončit fiaskem. Britové prosazovali opakovaně středomořskou strategii. Měli samozřejmě pro to dobré strategické argumenty, hlavně ohledně zajištění volného průjezdu pro lodě Středomořím. Vylodění v severní Africe, to znamená v Alžíru a v Maroku, kde se podařilo využít spolupráce s částí vichistického vedení Francie, zejména s admirálem Darlanem, a postup Britů od El Alameinu pomohly vzít italsko-německé vojska do kleští. Středomořská strategie pokračovala vyloděním v červenci na Sicílii a v září 1943 v jižní Itálii, čímž se podařilo Itálii vyřadit z Osy. Nicméně Němci zareagovali velmi rychle, celou severní a střední Itálii obsadili a vytvořili Italskou sociální republiku Salò. Britové v té středomořské strategii chtěli pokračovat, ale zejména ta italská kampaň ukazovala, že v tamějším horském terénu je těžké uplatnit vojenskou a technologickou převahu. A tak Američané v dalších debatách v průběhu roku 1943 říkali, že jednoznačně je potřeba zaútočit přes Kanál. Otevřela se k tomu cesta už vítězstvím v bitvě o Atlantik, to je jaro 1943.

Churchill také prosazoval vylodění na Balkáně.

Smetana: Ano. Vnímal to i politicky. Myslel si, že by se tím mohl eliminovat nástup Rudé armády do střední Evropy. Ale když si klademe otázky z alternativních dějin, tak nás to vede k závěru, že v těch balkánských horách a roklinách by dopadla taková akce podobně jako ta v Itálii. A někteří historikové si kladou otázku, jestli by v případě, že by se Rudá armáda po severních pláních dostala až k Atlantiku, výměna Antverp za Prahu zvýšila britsko-americkou bezpečnost. V srpnu 1943 Britové ustoupili ohledně místa invaze na konferenci Quadrant v Quebeku a definitivně se rozhodlo na konferenci v Teheránu, kam přijel Roosevelt mimo jiné s tím, že nechce, aby Stalin měl obavu, že on se paktuje s Churchillem, takže spíše podporoval Stalinova stanoviska než Churchillova. Churchill tak byl vlastně s tou svou strategií osamocen.

Vylodění v Normandii bývá někdy označováno jako otevření druhé fronty. Byla to ale druhá fronta? Jak tady bylo zmíněno, západní spojenci bojovali v severní Africe a v Itálii.

Rajlich: To je takový petrifikovaný výraz, nejvíc rezonoval před rokem 1989. Petrifikovala ho ruská nebo sovětská propaganda a historiografie. Ona to nebyla druhá fronta, samozřejmě. Je jisté, že když se vyloďovali spojenci v Normandii, tak hlavní tíhu pozemních bojů nesl Sovětský svaz, ale druhá fronta, to je jen ta sovětská optika. Říkejme tomu vylodění v západní Evropě.

Smetana: Naprosto souhlasím. Fakt je ovšem ten, že svým způsobem to druhá fronta byla. První fronta byla otevřena v Polsku, německým útokem. A je potřeba říci, že Sověti se velmi zasadili o to, aby se tato první fronta zhroutila. Druhá fronta byla otevřena o dva dny později, 3. září 1939, vstupem Británie a Francie do války. A v tomto duchu tomu můžeme říkat druhá fronta, která byla v červnu 1944 znovuotevřena. Ale je to úplně jiná optika, než jak s tím termínem operovala sovětská propaganda.

Maršálek: Ano, je to dáno tradičním sovětským pohledem, pro ně skutečná válka začala přepadením Sovětského svazu. Ale boje západních spojenců s mocnostmi Osy probíhaly kontinuálně, po celou dobu od 3. září 1939. Nedá se proto hovořit o tom, že druhá fronta byla otevřena v červnu 1944. Je to spíš pohled nás suchozemců, že kam nevkročí noha pěšáka, tam se nebojuje. Ale například námořní bitva o Atlantik měla stejně velký strategický význam jako největší bitvy na východní frontě, stejně tak kampaň v severní Africe, která, byť se zdá malá co do rozsahu nasazených sil, měla ohromný strategický význam. Spojenecká strategie postupného oslabování největšího protivníka, Německa, se vyplatila. Nejprve se podařilo eliminovat z tábora Osy vichistickou Francii, pak kapituloval nejdůležitější německý spojenec, Itálie, a tím se současně spojencům uvolnil velký prostor. Teprve tehdy nastává možnost pokusit se Německo ohrozit nesmírně riskantním úderem z moře na západní Evropu, do Francie.

A co strategické bombardování Německa a letecká bitva nad ním? To také bývá někdy označováno za druhou frontu.

Rajlich: Přesně před 30 lety jsme měli ve Vojenském historickém ústavu vědeckou konferenci k výročí invaze, tehdy tam bylo ještě docela dost pamětníků a zazněl tam mnohokrát termín druhá fronta. Vztyčil se tam generál Fajtl a ohradil se vůči tomu. Prohlásil, že oni dělali tu druhou frontu už od roku 1941, tou nonstop leteckou ofenzivou. Ta bombardovací letecká ofenziva bývá někdy zesměšňována. Fakt je, že v prvních letech důsledky britské, tehdy především noční bombardovací letecké ofenzivy byly slabé. Většina bomb spadla vedle, jen 25 % bomb dopadlo alespoň do vzdálenosti 8 kilometrů od cíle. Proto byla přijata politika plošného bombardování. V létě 1942 se k té ofenzivě připojují Američané, kteří útočí výhradně ve dne a zpočátku nemají výsledky, protože nemohou zasahovat cíle hluboko v Německu. Respektive pokud se o to pokusí, tak utrpí těžké ztráty, především z toho důvodu, že spojenci ještě nemají dostatek doprovodných stíhaček s náležitým doletem. Takže teprve začátkem roku 1944, kdy již mají Američané dostatek doprovodných mustangů, se jim podařilo zlomit sílu luftwaffe, to byla klíčová věc. A další klíčová věc, měsíc před vyloděním byla zahájena takzvaná palivová ofenziva. Dne 12. května 1944 americké bombardovací strategické letectvo začalo ničit jednu rafinerii za druhou. Jedna z největších v celém tehdejším nacistickém Německu byla mimochodem v Záluží u Mostu. Je tam dodneška. Takže letectvo sehrálo už před invazí jednu z klíčových rolí, myslím, že dost přehlíženou. Druhá věc je, že potom v průběhu invaze bylo britské i americké strategické bombardovací letectvo podřízeno přímo Eisenhowerovi, který je chtěl využít především k tomu narušení komunikací, přes které by mohly proudit posily do Normandie. V předvečer invaze odvedlo letectvo velký kus práce a nemalou měrou přispělo k jejímu úspěchu.

Maršálek: Dlouhodobě nejenom komunistická historiografie zpochybňovala a ještě zpochybňuje účinky leteckého bombardování na Německo, když poukazuje, že německá válečná produkce přes veškeré bombardování v průběhu války neustále stoupala. Ano, stoupala, ale podstatně méně, než stoupala válečná produkce zemí spojeneckého tábora, ty křivky jsou téměř nesrovnatelné. Takže správná perspektiva by měla být: Kam by se německá válečná produkce byla bývala dostala, kdyby nebylo spojeneckého bombardování?

Rajlich: Jedním z dalších pozitivních momentů strategické letecké ofenzivy bylo to, že prostě donutila Němce udržovat neúměrně vysoké množství protiletadlových prostředků v Říši. To vidíte v německých dokumentech, že tam je to věčné dilema. Rusové tady dělají nějaký průlom, kdybyste poslali aspoň deset osmaosmdesátek tady od téhle rafinerie, tak byste ten útok zastavili. To bylo věčné německé dilema.

Smetana: Bylo to i velké téma v rámci spojenecké diplomacie. Stalin a Molotov opakovaně říkali: Vy vlastně nebojujete, my neseme veškerou tíhu bojů. A Churchill na to mohl už při své první návštěvě Moskvy v roce 1942 říkat: My bojujeme, vysíláme tam letecké svazy, máme velké ztráty a ještě to hodláme zintenzivňovat.

Nejznámějším vyobrazením vylodění v Normandii je zřejmě Spielbergův film Zachraňte vojína Ryana. Tam je útok na pláž Omaha vyobrazen jako děsivý masakr, kde Američané utrpěli těžké ztráty. Nakolik je to historicky přesné? Jak to tehdy probíhalo?

Maršálek: Ztráty první vlny, zvlášť na Omaze, byly těžké, ale termín „těžké“ je v tomto případě relativní. Viděno očima pěšáka v rámci čety nebo roty zažívaly někdy tyto jednotky stejné masakry jako na Sommě během první světové války nebo u Stalingradu. Ovšem nahlíženo perspektivou celkově nasazených sil na daném úseku ztráty tak vysoké zas nejsou. Na Omaze utrpěli spojenci ze všech vyloďovacích pláží největší ztráty, přibližně 2000 mužů padlých, zraněných a nezvěstných. Ale v porovnání s tím, že do konce prvního dne se na Omaze vylodilo téměř 30 tisíc mužů, to není tak velké číslo. Ale samozřejmě pro onu první vlnu vojáků, kteří vyskákali z prvních vyloďovacích člunů, to byl skutečně strašný prožitek. Na ostatních plážích vylodění probíhalo lépe, byť někdy byly boje o to nebo ono palebné stanoviště také velmi krvavé. Nicméně na dvou britských a jedné kanadské pláži byly ztráty přibližně stejně velké, okolo tisícovky mužů. A na pláži Utah pak nejmenší, jen několik stovek osob. Ale nerad používám takovéto srovnání, protože když si představím každého z těch vojáků, kteří na plážích padli, vidím ohromný zástup mladých ztracených životů. Ale pokud se na den D podíváme z chladného celkového vojenského kalkulu, tak první den operace dokázali spojenci dopravit do Francie, po moři nebo letecky, na 160 tisíc vojáků, což je ohromný počet. A přišli asi o 10 tisíc mužů, takže celkově to tak velké ztráty nejsou. Spojenečtí plánovači počítali s mnohem horšími. Říkal to i Eisenhower, z hlediska ztrát byl první den operace překvapivě úspěšný.

Salon Echa: Normandie nebyla druhá fronta. - Foto: archiv

Byla tam česká účast?

Rajlich: Pokud si odmyslím několik důstojníků pozemního vojska, tak hlavní československá účast při podpoře invaze byla letecká. Do podpory Overlordu byly nasazeny všechny čtyři československé perutě, tři stíhací, jedna bombardovací. Úkol stíhacích perutí, sdružených ve 134. čs. wingu neboli křídle, byl zabránit jakémukoli pokusu o bombardování, o přepadení těch pláží ze vzduchu. Luftwaffe toho prvního dne ovšem reagovala velice slabě, takže se s protivníkem nesetkali. Vyprávěl mi Otto Špaček, jeden z pilotů 313. perutě, že v podstatě jim pak řekli, aby létali 200 až 300 metrů nad pěšáky, aby jim dodávali morálku, aby věděli, že spitfiry jsou tady a nikdy nikoho tam nepustí. 134. wing operoval nad Normandií celý měsíc. Dne 3. července muselo být československé křídlo staženo zpátky k vzdušné obraně Velké Británie, protože nemělo dostatek záloh. V červenci si ještě odskočili k likvidaci bezpilotních střel V1. Pak až do konce války se věnovali převážně doprovodům britských bombardovacích svazů na cíle v dosud okupovaných částech Beneluxu a v samotném Německu.

Maršálek: Vylodění v den D se zúčastnily i ozbrojené síly dalších exilových vlád. Když projdete soupisy nasazených leteckých a námořních sil, tak každá, doslova každá z exilových vlád tam má své zastoupení. Sice ne v pozemních jednotkách, ale v námořnictvu nebo v letectvu, nejčastěji ovšem v obojím. Do operace se kromě Francouzů zapojili Poláci, Nizozemci, Belgičané, Norové… Operace Overlord byla komplexní, multispektrální, kombinovaná operace supermoderního typu. Právě Overlord ukázal, že každý voják je důležitý, ať už útočí na pláži, plní úkol v kokpitu letadla, nebo na palubě torpédového člunu. Vždyť právě námořníci a letci umožnili, aby na půdu Francie mohl vstoupit onen pověstný pěšák.

A co Čechoslováci na druhé straně? Některé německé jednotky byly německé jen nominálně, ve skutečnosti byly složeny z branců z okupovaných území. V Zachraňte vojína Ryana je scéna, kdy dva vojáci v německých uniformách křičí na Američany: Nestřílejte, my jsme Češi, ne Němci. Ti jim nerozumějí a stejně je zastřelí. Mohlo se něco takového odehrát?

Maršálek: Teoreticky tato příhoda mohla mít reálný základ. V Normandii byly z německé strany nasazeny čtyři pěší a jedna tanková divize. Tři z těch pěších byly statické divize, určené k okupační službě a k obraně pobřeží. V průběhu války právě k nim Němci posílali brance, které rekrutovali buď z bývalých válečných zajatců, speciálně sovětských, z nich tvořili celé jednotky, anebo šlo o muže, kteří pocházeli z anektovaných území třetí říše, typicky Alsasko, Lotrinsko nebo polské a české Slezsko. Pokud bychom uvažovali československé předválečné občany, to znamená včetně sudetských Němců, tak myslím, že jejich počet na německé straně fronty v Normandii by se pohyboval řádově v jednotkách tisíc. Mezi nimi se ale nacházeli mnozí, kteří se po zajetí hlásili k českému, polskému nebo slezskému, tedy „neněmeckému“ původu. Máme evidenci části z nich, těch, kteří po svém zajetí nebo přeběhnutí podali přihlášku do československé exilové armády. Z ní vyplývá, že již během prvního dne invaze padlo do spojeneckého zajetí jedenáct německých vojáků, kteří následně vstoupili do československé armády. Za celý červen jich bylo 125. Máme mezi nimi mimo jiné doložené dva vojáky z 352. pěší divize, která stála proti Omaze. Takže je možné, že onen příběh, na který jste se ptal, má reálný základ. Čechů v německé uniformě ale sloužilo v Normandii nesrovnatelně méně než ostatních národností. Byly tam například dva gruzínské, jeden ruský a jeden ukrajinský prapor. Mimochodem, bývalí němečtí vojáci zajatí v Normandii se v československých jednotkách zapojili do frontových bojů. Z oněch 125 mužů, kteří byli zajati v červnu 1944, jich ještě do konce války řada utrpěla zranění a pět v československé uniformě padlo.

Vzhledem k tomu, jak mnohonárodnostní spojenecká vojska byla, nakolik bylo těžké to ukočírovat? Šlo vlastně i o diplomatickou operaci? Eisenhower bývá oceňován i jako šikovný diplomat, který dokázal zvládnout primadony nejrůznějších armád.

Rajlich: Největší problémy dělali Francouzi. To byla taková trvalka. V té době šlo především o kompetence při správě osvobozeného francouzského území. Jednak dělali problémy Churchillovi a jednak zrovna Roosevelt nebyl přítel koloniálních velmocí. A samozřejmě vůdce svobodných Francouzů byl ten nejhrdější z nich, nenechal si nic líbit, takže tam podhoubí pro konflikty bylo velké. Ocitoval bych poválečný výrok Winstona Churchilla, že nejtěžší kříž, který musel nosit na zádech, byl ten lotrinský. To jenom k de Gaullovi.

Maršálek: Každá velká strategická vojenská operace je současně operací politickou, o tom není vůbec sporu.

Smetana: Britsko-americká spolupráce za druhé světové války byla něčím skutečně bezprecedentním, asi k tomu nenajdeme srovnání, že by dvě mocnosti byly schopny tak úzce spolupracovat. Existoval kombinovaný výbor náčelníků štábu atd., ale rozdíly v přístupu a v cílech byly zjevné. Churchill říkal jasně, že se nestal královým prvním ministrem proto, aby předsedal rozpadu britského impéria. Na druhou stranu Roosevelt měl po celou dobu silně antikoloniální rétoriku. Při vydání Atlantické charty v srpnu 1941 se hledaly takové formulace, aby to neznělo tak, že právo národů na svobodný vývoj, které je tam proklamováno, by mohlo podrývat to britské impérium jako takové.

Jak vypadala velitelská struktura na německé straně? Nominálním velitelem byl Erwin Rommel.

Maršálek: Právě velitelská struktura a podřízenost jednotlivých svazků se stala jedním z velmi vážných důvodů německé porážky v Normandii. Erwin Rommel velel tzv. skupině armád B, která byla bezprostředně odpovědná za obranu celého prostoru belgického a francouzského pobřeží. Měl k dispozici dvě armády. Rommel po svých zkušenostech z Afriky a z Itálie prosazoval koncepci, aby byli spojenci odražení rovnou na plážích. Protože poznal, co to je nepřátelská letecká převaha a jak je zničující pro pohyb a protiútok vlastních tankových a mechanizovaných sil. Tvrdil, že zálohy soustředěné daleko za frontou nebudou schopny dorazit včas. Oproti tomu jeho přímí nadřízení, zvlášť maršál Rundstedt, který byl velitelem celé západní oblasti, prosazovali tradiční myšlení: protivníka na plážích přibrzdit, získat čas a poté koncentrovaně udeřit ohromnou silou, kterou lze ze zálohy přesunout tam nebo onam, podle toho, kde k vylodění dojde. A ještě do příprav obrany mluvil sám Adolf Hitler. Takže všechny mobilní zálohy, které ve Franci byly k dispozici, měly tři nadřízené. Poměrně malou zálohu měl Rommel, podobnou zálohu si nechal von Rundstedt, ale u čtyř divizí si Adolf Hitler vymínil, že mohou být nasazeny pouze s jeho osobním svolením. Takový koncept v okamžiku náhlé potřeby prostě nefunguje. A stalo se přesně to, čeho se vlastně všichni tři aktéři obávali. Německé mobilní zálohy přicházely do akce pozdě a rozdrobeně, po částech a oslabené leteckými útoky.

Pokud to srovnáme s předchozími vyloďovacími operacemi, třeba Torch v severní Africe nebo Husky na Sicílii, jak moc to byla unikátní operace? Dá se nějak srovnávat s nikdy nakonec neuskutečněnou německou operací Seelöwe, jak se jmenoval plán útoku do Británie?

Rajlich: Bylo to bezprecedentní, protože k něčemu podobnému se nikdy nikdo neodhodlal. Pokud Němci mysleli operaci Seelöwe vážně, tak by dost pravděpodobně neuspěli. Prostě to je příliš komplexní operace na to, aby se to dalo zvládnout na nějakých vorech, člunech, prámech. Vidíme, že pro operaci Overlord, nebo i pro Husky a další předchozí středomořské operace, musela být vyvinuta speciální vyloďovací plavidla, obojživelná obrněná vozidla atd. Takže nikdy nic takového předtím nebylo a co do rozsahu a komplexnosti vlastně ani potom.

Smetana: Sovětské vedení se snažilo samozřejmě komplexnost a složitost té operace cíleně bagatelizovat. To je ten slavný výrok Klimenta Vorošilova z Teheránu, kde říkal Churchillovi: Nesmíte se těch Němců tak bát, to je, jako když překročíte nějakou větší řeku. Rudá armáda provádí takových operací několik ročně.

Rajlich: Já nevím, jestli to vůbec myslel vážně. Musel vědět, že La Manche není Dněpr, a to Dněpr je hodně široký. Samozřejmě, pořád popoháněli spojence, aby postupovali bez ohledu na ztráty. Byl to úplně jiný pohled na způsob vedení války. Kdyby západní spojenci vedli válku s takovými ztrátami, jako ji vedli ti oslavovaní sovětští maršálové, tak by dlouho veliteli nezůstali.

Smetana: Zároveň západní spojenci dělali všechno pro to, aby se Rudá armáda dala do pohybu. Je potřeba říct, že pomoc lend-lease umožnila, aby se Rudá armáda skutečně rozjela. Ty dodávky byly naprosto zásadní. Nedá se to shodit tím, že to bylo sedm nebo deset procent sovětské válečné výroby. Většinou se uvádělo deset, Putin před několika lety řekl, že to bylo jenom sedm procent. Co se týče mobility Rudé armády, tak těch 460 nebo 480 tisíc náklaďáků a jeepů bylo naprosto zásadní. Celá řada dalších komodit, leteckého benzinu, vysílaček, polních telefonů, nakonec většina lokomotiv, naprostá většina kolejnic, to všechno přicházelo ze Západu.

Rajlich: To byla před rokem 1989 taková trvalka v sovětském výkladu druhé světové války, podceňovat, bagatelizovat, marginalizovat rozsah a přínos lend-lease.

Maršálek: Ano, říkali: „Málo tanků, špatné tanky, málo letadel, špatná letadla.“

Rajlich: Vítek jmenoval všechny ty komodity, co se tam dodávaly. Já bych zmínil třeba 2,3 milionu tun oceli, které vystačily na postavení 70 tisíc tanků T-34.

Smetana: Důležité byly také dodávky potravin. To nás zase spojí se západní frontou, protože se traduje, že sovětští vojáci těm kvalitním masovým konzervám, které dostávali a které jim umožňovaly bojovat, protože i voják se potřebuje najíst, prý přezdívali druhá fronta.

Rajlich: Ono to bylo ironicky tematizováno, myslím, například v Osvobození, pětidílné filmové epopeji od Ozerova (z let 1967–1971 – pozn. red.). Tam Žukov s Rokossovským přijdou k vojáčkovi v Bělorusku před operací Bagration a vojáček se láduje nějakou konzervou. Co to, vojáčku, jíte, ptají se. On odpovídá: No, druhou frontu, víte, to je americká konzerva, říkáme jí druhá fronta. Otevřou ji brzy? Oni mu říkají: A sami to nezvládnete, chlapci? Vojáček odpovídá: Tož, sami to zvládneme, ale u nás na vesnici se říká: Poslední se začal prát, první se začal chlubit. No, to byl v podstatě koncentrovaný výklad toho problému, jak oni říkali, druhé fronty a významu těch dodávek lend-lease, protože jiná zmínka o lend-lease tam není.

Jsou nějaké lekce, které se dají vyvodit z operace Overlord a vylodění v Normandii pro dnešek?

Maršálek: Bezpochyby nutnost dokonalého plánování takto velkých strategických operací. Pak speciálně pro dnešní součinnost armád NATO si musíme uvědomit, že válečná spolupráce Spojených států a Británie a exilových vlád je jakýmsi předstupněm kooperace v rámci NATO. Schémata velení, spojení, vzájemné komunikace, ale i velitelského a politického rozhodování, které má NATO, mohou čerpat ze zkušeností válečných let. Je to vlastně jakýsi předobraz toho, jak se dnes chová velká mezinárodní a nadnárodní organizace, jako je NATO.

Smetana: Myslím si, že invaze v Normandii a vůbec úspěšné západní tažení ukazuje, že když se západní liberální demokracie skutečně rozhodnou pro nějaký cíl, tak není pravda, že jsou méně efektivní než různé autoritářské režimy. Naopak, když je tam podpora obyvatelstva a podřídí se tomu vojenská produkce, tak ty úspěchy mohou být opravdu grandiózní. Snažme se být toho součástí, být součástí Západu, který ukazoval svoji úspěšnost po dlouhá desetiletí. A začíná to někde tady za druhé světové války. Protože samozřejmě meziválečný americký izolacionismus světu vůbec nepomohl. Doufejme, že Američané se k tomu nevrátí po příštích volbách.