V roce 1673 vydal vynikající učenec Christiaan Huygens slavnou knihu Horologium Oscillatorium, která zkráceně řečeno pojednává o konstrukci kyvadlových hodin a jejich matematických základech. Mechanické hodiny té doby totiž neudávaly tak přesný čas, jaký by potřebovali astronomové či kapitáni na dálkových plavbách, kteří podle hodin a pozice slunce zjišťovali zeměpisnou délku. Huygensův vynález pak na další tři století ovládal trh s nástěnnými či věžními hodinami. Huygens také pozoroval zvláštní jev: když na dřevěnou desku umístil dva metronomy, začaly se o chvíli později pohybovat ve stejném rytmu. Pozdější výzkumníci přidávali další metronomy, anebo se pokoušeli zjistit, proč se někdy metronomy pohybují sice ve stejném rytmu, ale v opačném pohybu. Základní řešení zřejmě spočívá v přenosu jemných vibrací, ale uchopit fenomén synchronizace vůbec není snadné. Přitom třeba lidské tělo je vlastně komplexní „stroj“ na stovky různých synchronizací třeba srdečního rytmu a dechu.

Pokud si fyzikové a matematici nevědí tak úplně rady se synchronizací dvou jednoduchých, navíc mrtvých kyvadel, tak se pokusy odhalit například civilizační rytmy dostáváme do velmi obtížných problémů. Petr Turčin je rusko-americký vědec, který se zabývá komplexitou systémů. Do USA přišel v roce 1977, když jeho disidentský otec byl vyhoštěn ze Sovětského svazu. Původně se zabýval ekologií a studiemi populací, ale brzy jej začalo zajímat jedno z typicky ruských témat, kterým je otázka proměn doby, revolucí a zvratů. Toto studium civilizačních rytmů se dnes podle múzy dějepisných studií Kleió nazývá „kliodynamikou“. Podobně jako se matematikové pokoušeli nalézt hlavní mechanismy zvláštní sympatie kyvadel, tak Petr Turčin hledal hlavní faktory dynamiky dějin. Původně pracoval asi s 40 faktory odvozenými z politiky, ekonomie či z četnosti zpráv na první straně novin.

Postupně se mu začal rýsovat zhruba padesátiletý cyklus 1860–1920–1970–2020, který rozpracovával v několika knihách, z nichž asi nejslavnější je Válka, mír a válka z roku 2007, kde ukazuje, že obojí se v dějinách nevyhnutelně střídá, ale záleží na nás, jak nebezpečnou formu konfliktní doby zvolíme. V roce 2010 odhadl, že další velká krize by se měla objevit o deset let později, tedy ve chvíli, kdy svět paralyzoval covid. Ve své zatím poslední, dlouho očekávané knize, která vyšla koncem minulého roku, Konečné časy, elity, protielity a cesta k politické dezintegraci, vysvětluje, jak k tomuto názoru došel a co si myslí, že nás dál čeká.

Éra dobrých pocitů a éra špatných nálad

Podle Turčina je snad nejdůležitější příčinou „blbé nálady“, tedy pocitů marnosti a bezútěšnosti, ani ne tak vývoj ekonomické situace, ale způsob, jakým se bohatství rozděluje. Je totiž možné žít celkem pohodově v poměrně chudé společnosti a vztekle či utrápeně v bohatém a rozvinutém státě. Éra dobrých pocitů se většinou kryje s obdobími, kdy platy střední třídy rostou a majetky elit se zvyšují pomaleji než u běžných lidí. V USA po roce 1910 a pak zejména po druhé světové válce pozorujeme růst životní úrovně běžných lidí při celkem nevýrazném bohatnutí elit. Věc se mění po roce 1970, kdy národní příjmy v USA rostou, ale platy většiny lidí stagnují nebo mírně oscilují. Tento mechanismus Turčin nazývá „wealth pump“, pumpa bohatství. Pro Českou republiku by nejspíš platil růst životní úrovně po roce 1990 a pozdější „blbá nálada“ ve chvíli, kdy se majetky miliardářů zvětšují, ale mladí lidé se musejí smiřovat s tím, že už asi nikdy nebudou mít na vlastní bydlení.

Jaké jsou nejdůležitější ukazatele kvality života pro většinu středních tříd? Mít vlastní dům či byt, být vzdělaný a zdravý. Náklady na tyto tři pilíře kvalitního života ale rostou rychleji než inflace. V mnoha případech, zejména v malých městech a na venkově, začínají být nedosažitelné. U některých skupin lidí, například mezi bílými, manuálně pracujícími Američany ve věku 45 až 55 let či nověji mezi některými skupinami mladých lidí se střední délka života snižuje většinou následkem „smrti ze zoufalství“. Nejde ani tak o sebevraždy, jako o alkoholismus a drogy, tedy o způsoby, jak uniknout fyzické nebo duševní bolesti. Základní mechanismus je zřejmě ten, že počáteční závislosti do jisté míry způsobené náročností života později vedou k přerušení rodinné a sociální propojenosti. To jsou hlavně přátelské vztahy k rodině a ostatním lidem. Být propojený s ostatními je dnes mnohem obtížnější u lidí, kteří pro to, aby dostáli svému snu, či aspoň nějakému životnímu standardu, mají dvě zaměstnání a pak doma sedí za počítačem.

V USA se počet lidí žijících v extrémním duševním stresu za posledních třicet let víc než zdvojnásobil zhruba na 11 % pracující populace. Pocit nešťastné nenaplněnosti má, jak ukazují další studie, výrazný dopad na politické chování. Snad by šlo zjednodušeně říct, že tam, kde by před lety volila extrémní strany nějaká 3 % voličů, je to dnes 10 %.

Pojďme ale opustit běžný pohled, že nás elity vysávají a že si v klidu bohatnou. To první má určitě pravdivý základ, protože v ČR v loňském roce dosáhly banky a většina ekonomických sektorů rekordních zisků, ale většině lidí poklesly reálné mzdy, anebo se museli smířit s tím, že už nikdy nedosáhnou nějaké běžné, uspokojivé míry bohatství.

Nadprodukce elit

Ono totiž nějaké větší bohatství se stává nedostupné i pro dřívější elity. V 50. letech připadalo jedno dobře placené či prestižní místo asi na 15 studentů, ale dnes to je už víc než 100 absolventů. Mnozí z nich vystudovali dobré školy a zadlužili se na celá desetiletí. Průměrný dluh amerického studenta práv je 160 až 200 tisíc dolarů, ale dobrá škola dnes už nezaručuje výnosné zaměstnání. A něco podobného se týká ekonomů, politických komentátorů a vzdělanostních elit obecně. Všimněte si, jak bývají rozezlení, jak se přiostřuje například politický boj nebo hádky o dotace. Podívejte se třeba na ministry či primátory velkých měst, kteří až „grófsky“ pár let obhospodařují miliardy, pak roky chodí po soudech, načež někam zmizí a nikoho už nezajímají.

Dnešní elity jsou ve světě, který si samy vytvořily, mnohem zranitelnější, než tomu kdysi bývalo. Pumpa bohatství, kterou léta zdokonalovaly, je nakonec dovádí do tak konkurenčního prostředí zásobeného mladými, chytrými a energickými rivaly, že je nakonec neustojí. Znám lidi, kteří každý den děkují za to, že mají dost, ale nejsou bohatí. Propadající se elity mívají sklony k rebeliím. Týká se to učitelů, jakým byl Mao, a zejména právníků, jakými byli například Robespierre, Lenin, Castro, Lincoln a Gándhí.

Zároveň dochází k tomu, jak ukázal David Callahan v knize Kultura podvádění, že vysokoškolští studenti, ale třeba i bankéři a další elitní profese, stále častěji sahají k podvádění, protože jsou pod velkým tlakem, aby se vůbec na dané pozici udrželi. Elitní rodiče navíc od svých potomků velmi často vyžadují elitní úspěchy, jenže ty už nejsou tak snadno dosažitelné. Tlak roste. Všimněte si třeba, jak často se dnešní politici obviňují z lhaní. To dřív nebylo možné, anebo velmi neobvyklé. Vytváří se tím prostředí morální krize, a čím je tato krize hlubší, tím je volání po nápravě hlasitější a nesmiřitelnější. Roste moc lobbistů i množství peněz, pomocí kterých je možné ovlivňovat chod státu i soukromých institucí. V USA nejvíc do lobbingu investují farmaceutické firmy, podniky zabývající se elektronikou a pojišťovny. Ostatní odvětví se však drží hned za nimi.

Má běžný volič vůbec nějaký hlas?

Mnoho lidí nechodí k volbám, protože mají pocit, že nemohou nic změnit. Ekonom Martin Gilens shromáždil údaje asi o 2000 politických rozhodnutí a zkoumal, kdo je inicioval. Ukázalo se, že názory běžného voliče mají v celorepublikovém měřítku jen minimální dopad. Často to bývá způsobeno mechanismem, který Turčin nazývá druhou a třetí fází moci. Tedy někdo z politiků vyslyší přání svých voličů a navrhne nějaký cíl. O něm se vede vyjednávání s dalšími stranami, celá záležitost se komplikuje a deformuje, takže konečné znění se zdánlivě podobá původnímu lidovému návrhu, ale ve skutečnosti je ušité, aby vyhovovalo politickým stranám. U nás často slýcháme větu: „Oni si stejně nakonec udělají, co budou chtít.“ Je celkem jasné, že všechny tyto faktory se dlouhou dobu kumulují a pak propukne nějaký typ konfliktu, či dokonce revoluce. Jaká je jejich úspěšnost?

Úspěšnost revolucí

Na celou záležitost se opět můžeme podívat z hlediska elit, jež jsou podle Turčina hnacím motorem dnešní nespokojenosti. Ve dvou třetinách případů revoluce vyústily v masivní ekonomický propad elit. V jedné šestině případů došlo k jejich zničení. Necelé tři čtvrtiny hlubokých ekonomických krizí končily revolucí nebo občanskou válkou a v jedné pětině případů se krize, revoluce a povstání vracely po dobu jednoho století. Ale máme zde i dobré příklady jako například růst Anglie po roce 1820 nebo reformy v Rusku v letech 1860–1880.

Petr Turčin proto v dalších letech, nebo dokonce desetiletích očekává další růst chaosu a nespokojenosti už jen z těch důvodů, že pumpa bohatství pracuje stále efektivněji a že počet finančně či mocensky neuspokojených elit nadále roste. Jsou to často ti nejchytřejší a nejdůraznější lidé vychovaní, či aspoň ovlivnění érou podvádění.

A co s tím můžeme dělat my? Nebo se máme jen tak marxisticky dívat, jak se elity (a my s nimi) stávají hrobaři sebe samých? Nějaké, aspoň částečně uspokojivé řešení je nejspíš dvojí. Na osobní úrovni vytvářet rodiny a okruhy přátel, kteří se navzájem podporují. Sociologové by hovořili o sociální konektivitě, ale jde o to, mít kolem sebe lidi, které můžete požádat o pomoc a kteří vás v čase potíží vyslechnou. A platí to pochopitelně i naopak, neboť všichni jsme dárci i příjemci. Na úrovni municipalit či státu je nezbytné, jak ukazuje studium společenských kolapsů, hlavně průběžné zdokonalování institucí. Je to stejně prosté jako obtížné.

Jedním z tajemných zákonů synchronizace je jemné chvění, které samo o sobě působí tak, že síly a rytmy doby se sjednocují. Stalo se to třeba v mnoha státech v letech 1968–1972. Neviditelnou součástí českého politického pocitu se tak stávají třeba americké volby nebo německé migrační zákony. Doba se chvěje a my s ní, ale dokud jsme neztratili rozum, tak je naděje, jakou nám po roce 1521 dávají třeba celkem nevýrazné dějiny dánských revolucí.