V šestnáctém století bylo Japonsko beznadějně rozděleno na nespočet de facto nezávislých panství, kterým vládli daimjóvé, což doslova znamená „velké jméno“. Tito velmoži a hlavy klanů mezi sebou vedli neustálé války o moc, jejichž konečným cílem bylo uchvátit titul šóguna a tím se stát pánem nad celým Japonskem. Pro tuto éru japonské historie se vžil název sengoku džidai neboli období válčících států. O konečné fázi tohoto zápasu vypráví nový seriál Šógun, dostupný na Disney+.

Jde již o druhou adaptaci stejnojmenného románu Jamese Clavella. Tento Brit z vojenské rodiny (otec byl námořním důstojníkem) po začátku druhé světové války narukoval do armády a byl poslán bojovat do Asie. V roce 1942 padl do zajetí a zbytek války strávil v nechvalně proslulém vězení pro válečné zajatce Changi, kde začala jeho fascinace japonskou kulturou. „Bezohlednost a přísné kodexy cti“ japonských dozorců mu připadaly zároveň „odpuzující i inspirující“, napsal The Daily Telegraph. Po válce zamířil do Hollywoodu, kde se stal relativně úspěšným scenáristou a režisérem. Během stávky scenáristů v roce 1960 se ocitl bez práce, volný čas využil k napsání svého prvního románu Král Krysa, inspirovaného jeho pobytem ve válečném zajetí. Byla to ale až jeho třetí próza, Šógun (1975), která z něho udělala literární superstar.

Příběh popisuje intriky a machinace Toranagy Jošiho (Japonci uvádějí příjmení jako první) na jeho cestě za obsazením šógunátu. Čtenáře příběhem provází John Blackthorne, lodivod v holandských službách a první Angličan, který navštívil Japonsko. V roce 1980 byla próza zfilmovaná jako pětidílná série s Richardem Chamberlainem a Toširem Mifunem v hlavním rolích. Byl z toho obří hit, ve dnech, kdy se seriál vysílal, byly prý americké ulice liduprázdné a vidělo ho 30 % Američanů.

Toranaga a Blackthorne jsou postavy založené na historických předobrazech. Blackthorne se ve skutečnosti jmenoval William Adams a Toranaga Tokugawa Iejasu. Ten je považován za posledního ze tří velkých sjednotitelů Japonska, kteří ukončili období sengoku a vrátili říši mír a stabilitu. Těmi dvěma dalšími jsou Oda Nobunaga a Tojotomi Hidejoši. Jejich podíl na sjednocení Japonska nejlépe vystihuje říkanka „Nobunaga utloukl národní rýžový koláč, Hidejoši ho uhnětl a nakonec si přisedl Iejasu a snědl ho“. Každý také měl jiný přístup k moci. Jedna anekdota vypráví, jak se tito tři muži snažili donutit ptáčka zpívat. „Malý ptáčku, zpívej. Pokud nezazpíváš, zabiju tě,“ řekl Oda. „Pokud nezazpíváš, přesvědčím tě,“ řekl Tojotomi. „Pokud nezazpíváš, budu čekat tak dlouho, dokud nezačneš,“ prohlásil Tokugawa.

Román i seriály se odehrávají v období několika měsíců roku 1600, k plnému pochopení tehdejších událostí je třeba se vrátit do roku 660 př. Kr., kdy se vlády ujal Džimmu, potomek bohyně Amaterasu a první japonský císař. Historici pochybují, zda vůbec existoval, prvním doloženým císařem je Kimnei (509–571), údajný božský původ dynastie se ukázal pro mocichtivé jako problém, jelikož ji činil nesesaditelnou (vládne dodnes). Ctižádostiví Japonci proto museli nalézt způsob, jak toto omezení obejít. Časem se císařové stali loutkami v rukou mocných rodů. K dokonalosti to dotáhl v roce 1185 Minamoto no Joritomo, který porazil ostatní dvorní frakce a vyhlásil vojenskou diktaturu. Přijal vojenskou hodnost sei-i taišógun čili „vojevůdce, který bojuje proti východním barbarům“, později zkráceno prostě na šógun. Joritomo také zavedl pravidlo, že šógunem se může stát pouze potomek klanu Minamoto, což se ukázalo jako klíčové v období sengoku.

V roce 1336 byli Minamotové nahrazeni klanem Ašikaga. Za jejich panování centrální vláda postupně ztrácela kontrolu nad zbytkem země, a když v roce 1467 rozbroje mezi dvorními frakcemi přerostly v regulérní válku, ztratila ji úplně. Právě rok 1467 je považován za začátek období sengoku.

Někdy je považováno za zlatou éru samurajů, čestných válečníků řídících se kodexem bušidó a věrně sloužících svým pánům. Ve skutečnosti to bylo období lstí a zrady, kdy celé klany měnily bez mrknutí oka spojence, pokud jim to poskytovalo nějakou výhodu.

Do tohoto období chaosu se v roce 1532 narodil Oda Nobunaga, člen méně důležité větve klanu Oda. V mládí považovaný za hlupáka a budižkničemu, poté, co se v roce 1551 stal hlavou své větve klanu, se ukázal jako geniální, krutý a bezohledný vojevůdce, který se neštítil ani bratrovraždy. (Abychom byli spravedliví, jeho bratr Nobojuki se dvakrát pokusil o vzpouru.) Do roku 1559 eliminoval veškerou opozici a stal se nezpochybnitelným předákem klanu Oda a daimjem provincie Owari.

Krátce poté Odu napadl sousední klan Imagawa, Nobunaga mohl proti 25 tisícům Imagawů postavit jen asi dva nebo tři tisíce mužů. Využil však terénu, příhodného počasí a útoku z nenadálého směru a Imagawy rozdrtil, mezi padlými byla i hlava klanu. Právě tato bitva svedla dohromady tři velké sjednotitele.

Tokugawa Iejasu, tehdy známý jako Matsudaira Motojasu, byl neochotným spojencem Imagawů. V pěti letech byl vyslán na imagawský dvůr, aby tam sloužil jako rukojmí zajišťující spolupráci svého otce. Cestou ho však zajal Oda Nobuhide, otec Nobunagy. Oda starší vyhrožoval Iejasuovu otci Hirotadovi, že jeho syna dá popravit, pokud se nepřidá na jeho stranu ve válce proti Imagawům. Hirotada odpověděl, že smrt jeho syna bude nejlepším důkazem věrnosti Imagawům. Šokovaný Nobuhide svou hrozbu nesplnil. Budoucí Iejasu strávil v zajetí tři roky a pak byl předán Imagawům v rámci jednání. Ve čtrnácti letech se vrátil do své provincie, aby nad ní převzal správu jako daimjó, jeho otce mezitím zavraždili na rozkaz klanu Oda.

Přes ne zrovna příjemné zkušenosti s klanem Oda se Iejasu rozhodl změnit strany. Bylo mu jasné, že klan Imagawa je za zenitem, zatímco Oda stoupá. Tukogawové se tak stali klíčovým spojencem Nobunagy na cestě za ovládnutím celého Japonska.

V téže bitvě, v níž byli poraženi Imagawové, si Nobunaga údajně všiml řadového vojáka, takzvaného ašigaru, jak se říkalo prostým kopiníkům, kteří nebyli samurajského původu, a přijal ho do svých služeb. Tento muž pod Nobunagou udělal zářnou kariéru, vypracoval se na jednoho z jeho nejschopnějších generálů. Později přijal jméno Tojotomi Hidejoši.

Oda Nobunaga následující léta strávil téměř neustálým válčením, postupně sesadil posledního šóguna z rodu Ašikaga, byl jmenován kancléřem říše a ovládl většinu největšího japonského ostrova Kjúšú. Neobešlo se to bez masakrů a ukrutností. Mezi nejznámější patří zničení chrámu na hoře Hiei, kde Odova vojska pozabíjela několik tisíc lidí včetně žen a dětí.

Konec Nobunagy nastal náhle 21. června 1581. Hlava klanu Oda se svými nejbližšími pobýval v buddhistickém klášteře nedaleko Kjóta. Ve zdánlivém bezpečí měl kolem sebe jen pár stráží. Neočekávaně však zradil Akeči Mitsuhide, další generál v Nobunagových službách. Přepadl ho a Nobunaga v bezvýchodné situaci spáchal rituální sebevraždu známou jako seppuku či harakiri. Stejný osud potkal Nobunagova syna a dědice.

O důvodech Akečiho zrady se spekuluje dodnes, ale ať už byly jakékoli, dlouho si jich neužil. Tojotomi rychle vyrazil pomstít svého pána a třináct dnů po Nobunagově smrti Akečiho porazil v bitvě. Prchajícího Akečiho zabili banditi.

Tojotomi přebral moc nad Nobunagovými územími a dokončil sjednocení Japonska. V roce 1585 byl jmenován do úřadu regenta, japonsky kampaku, kvůli svému původu se nemohl stát šógunem, o pět let později zničil poslední odpor proti své vládě. Japonsko bylo znovu celistvé.

Tojotomi učinil dvě katastrofální rozhodnutí. Prvním byla invaze do Koreje, kde samurajové po prvotních úspěších zabředli do vyčerpávající a bezvýchodné války. Iejasu, tou dobou nesporně druhý nejmocnější daimjó, se tohoto tažení neúčastnil, čímž uchránil své vojsko před zničením.

Druhou katastrofou bylo narození syna roku 1593. Do té doby byl Tojotomiho oficiálním dědicem jeho synovec Hidetsugu. Nyní ale o tuto pozici přišel, byl donucen spáchat sebevraždu a členové jeho rodiny, kteří ho v činu nenásledovali, byli zavražděni, a to včetně žen a dětí. Tojotomi si uvědomoval, že tím zavařil na budoucí problémy. Tou dobou měl již podlomené zdraví a nebyla velká šance, že by dokázal předat vládu synovi jako plnoletému. Šance, že bude po jeho smrti sesazen, byla veliká. Tojotomi se tomu pokusil vyhnout ustanovením pětičlenné regentské rady ve víře, že to povede k rovnováze moci. Jedním z regentů se stal i Tokugawa Iejasu.

Tojotomi Hidejoši zemřel v září 1598. Jeho plán naprosto selhal. Rozpory v regentské radě přerostly v otevřenou válku a v říjnu 1600 se vojska Tokugawy Iejasua střetla s jeho nepřáteli u Sekigahary. Tokugawa zvítězil, získal moc nad celým Japonskem a prohlásil se šógunem, v žilách mu totiž kolovala krev Minamotů, aspoň to tvrdil. Bitva u Sekigahary je považována za konec období sengoku. Právě o měsících, které jí předcházely, vypráví Clavellův román.

Tojotomiho dědic skončil neslavně. V roce 1615 Tokugawova vojska dobyla jeho hrad v Ósace a on spáchal harakiri. Tím Iejasu odstranil poslední hrozbu své vlády a v Japonsku na dalších 250 let zavládl mír. Ze samurajů se stali úředníci píšící romantizované dějiny svých ukrutných předků. Tokugawové zemi uzavřeli téměř všem cizincům a Japonsko ustrnulo na místě, zatímco zbytek světa procházel industriální revolucí. Z poklidného úpadku vytrhly Japonce v roce 1853 americké lodě, které pod pohrůžkou násilí donutily zemi otevřít se světu. Japonci si uvědomili, že pokud mají přežít, musejí rapidně dohnat Západ. Šógunát byl považován za překážku v tomto úsilí, a tak v roce 1867 abdikoval Tokugawa Jošinobu, poslední šógun.

Byl ale opravdu poslední? Po kapitulaci Japonska na konci druhé světové války do země přijel generál Douglas MacArthur, aby řídil okupační správu. Netrvalo dlouho a Japonci rozeznali prvky staré vojenské diktatury. MacArthura překřtili na šóguna. Posledním šógunem je tedy Američan a nejúspěšnější knihu o této instituci napsal Brit. Co by na to řekl Oda Nobunaga?