„Prosím vás, nevíte, kde tady bydlel malíř Václav Žák?“ zavolal jsem směrem ke střeše, na níž prováděli nějací muži cosi pracovního. Hned jsem věděl, že to je nesmysl, že si něco takového nemohou pamatovat, navíc na střechách většinou dnes pracují Ukrajinci. A i kdyby to byli Češi, nic nebudou o nějakém bláznivém malíři, který zemřel před čtyřiceti lety, vědět.
V této roční době, kdy se udílejí literární ceny, by se mohlo zdát, že si literatura dál udržuje společenskou relevanci. Do jejího světa ale prší Jobovy zvěsti – knižní trh se potýká s potížemi, podle průzkumů klesá schopnost publika zvládnout čtení delšího textu, spisovatele má nahradit umělá inteligence. V českém prostředí k tomu lze přičíst obvyklé stížnosti na kulturní politiku státu.
Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.
Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.
Literárními oceněními se to v posledních týdnech jenom hemží. V půlce března byla premiérově v pražské galerii DOX udělena Cena literární kritiky, která dle vyjádření organizátorů měla do literárního prostoru vnést nejen propagaci nominovaných knih, ale především širší uvažování o podstatě a funkci literatury. Prvními laureátkami ceny se staly Emma Kausc v kategorii próza za svůj román Narušení děje a v kategorii poezie Iryna Zahladko za svou sbírku Jak se líčit v nemoci.
Kdysi byla velmi oblíbenou, možná i nezbytnou součástí domácích knihoven po linii Plzeň – České Budějovice a možná i kousek dál, tedy v prostoru jihozápadních Čech, trilogie bělčického učitele a písmáka Ladislava Stehlíka (1908–1987) Země zamyšlená. Byly to kulturní místopisy na pomezí esejistiky a beletrie, v nichž rozvážný a rozvláčný autor „kreslil“ svůj milovaný kraj, kterému zasvětil celou svou mysl, jež se sama stala také součástí té „zamyšlené“ krajiny.
Umělecký prostor Artium by KKCG uspořádá na jaře sérii hned tří koncertů. Vše zahájí 26. března koncert Lenky Dusilové, druhý koncert proběhne 23. dubna, večer bude patřit Monice Načevě, Michalu Pavlíčkovi & smyčcovému kvartetu Pavla Bořkovce. Finále obstará v květnu slovenská zpěvačka a skladatelka Katarzia. Koncerty jsou benefiční, podpoří projekt Piana do škol. Je to na vás až příliš dobra a pohody najednou? Tak si 9. dubna vyrazte do MeetFactory na Michaela Giru z kapely Swans a jeho hlukový teror.
Nová česká literárně-hygienická kauza se snesla na knížku autora mnoha jiných takových knížek Jana Žáčka Fotbalový král. Kniha obsahuje pasáž, v níž se dva kluci domlouvají, že jeden z nich umožní kamarádovi okukovat jeho nahatou sestru, pokud mu na oplátku obstará hamburger s colou. V knize se píše zhruba toto: „Viděl jsi už nahatou ženskou?“ ptá se mě Kopi. Ukáže se, že on viděl nahatou svou sestru. Jeho kamarád by ji také rád viděl nahatou. „To by se muselo nějak zorganizovat, aby to nevěděla. Vymyslím a zařídím,“ slíbil Kopi.
Téma umělé inteligence a její postavení v dnešním světě je čím dál častěji ve středu zájmu. Neustále se vedou debaty, zda umělá inteligence nahradí lidskou práci a myšlení. Jak se tedy dnešní přebujelé technologie promítnou do našeho světa? Na tyto otázky a řadu dalších se snaží nalézt odpověď i technologický a finanční analytik Dalibor Vavruška ve své knize Život v době robotů. Nakladatelství Grada vydalo ilustrovanou knihu, která je inspirovaná dílem Karla Čapka.
Jan Kvirenc (nar. 1963) se označuje za popularizátora české historie – a opravdu jím je, protože formou přístupnou i lidem bez odborného vzdělání (jehož on sám na Filozofické fakultě UK dosáhl) vykládá v dosud vydaných dílech o našich hradech, zámcích, bitvách, „památných místech“ atd. Novinka (Svědkové českých dějin / Historický místopis vojenských, politických, ekonomických a kulturních dějin našich zemí) těží – přiznaně – z titulů předchozích.
Mít za svou uměleckou tvorbou silné téma ještě neznamená napsat dobrou básnickou sbírku. Přesvědčit jsme se o tom mohli nedávno v tzv. příležitostné poezii reflektující válku na Ukrajině nebo v básních tematizujících střelbu na filozofické fakultě. Naštěstí v současné české poezii máme i témata, v nichž velké dějinné příběhy absentují. Pro její inspiraci je důležitější subjektivně prožívaný mikrosvět, který přesto promlouvá v nějaké přesahující univerzálnosti. Takovým příkladem je i prvotina básnířky Lenky Chýle s názvem Raná / Deník pastýřky.
Výzkumníci z Oxfordu objevili rozšířenou verzi Sonetu 116 Williama Shakespeara. Informoval o tom zpravodajský web BBC. Obsahuje nové verše, které ho zasazují do kontextu anglické občanské války ze 40. let 17. století. Vzácný objev učinila Leah Veroneseová, která sonet našla ve sbírce básní Oxfordské univerzity ze 17. století. V Bodleyově knihovně si sonetu všimla, když prohlížela materiály patřící Eliasu Ashmoleovi, zakladateli britského Ashmoleova muzea.
Na zadní straně obalu, mimochodem velmi pěkném, knihy Miroslava Hlauča Letnice je dobrozdání literárního kritika Petra A. Bílka tohoto znění: „Na člověka dýchne čas meziválečných experimentujících vypravěčů… Už dlouho jsem z české prózy nečetl nic, co by bylo tak zajímavé a zábavné.“ Předpokládám, že citát bude z lektorského posudku, kterým text doporučil k vydání. Nebylo by nezajímavé dozvědět se, jaké „meziválečné experimentátory“ má na mysli a jak zdůvodnil onu „zajímavost“ a „zábavnost“.
Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho. Naše setkání začalo nedorozuměním. My máme v Brně dvě Zemanovy kavárny, řekl profesor Švanda, to patří mezi taková brněnská specifika.
Když kapela Horsegirl v roce 2022 vydala své debutové album Versions of Modern Performance, byla to vítaná útěcha pro všechny fanoušky Sonic Youth. Ti jsou stále rozhádaní a nové desky se od nich už těžko kdy dočkáme. Ze všech epigonů zněly nejlíp právě tyhle holky z Chicaga. Navíc navazovaly na jejich asi „nejpopovější“ desku Rather Ripped; je vždycky dobré si na začátek nevzít příliš velké sousto. Teď se vrací s druhou deskou, celkem překvapivě ale ztišily a tentokrát jim snad více nahlas zní rytmická sekce než kytary.
Jednou za čtyři roky v únoru se na knižním trhu stane něco zvláštního – platí to alespoň v případě knihy Když se z Harryho stala Sally. V únoru roku 2021 byla stažena z Amazonu, v témže měsíci roku 2025 byla vrácena do prodeje. V prvním případě nastupovala v USA Bidenova administrativa a zástupci internetového obchodu seznali, že kniha je nenávistná; v druhém případě nastoupila Trumpova administrativa a nyní znělo, že publikaci nelze nic vytknout. Autor Ryan T. Anderson v ní předložil kritické stanovisko k převládající péči o trans lidi a poukázal na ideologičnost zasahující výzkum a ohrožující nezletilé.
Že je vám ten titulek povědomý? Stejně se jmenuje i film z roku 1974, v němž německý režisér a scenárista Werner Herzog vypráví o osudech mladého Kašpara Hausera. Ten se v zuboženém stavu objevil v roce 1828 na norimberském náměstí. Jako by spadl z jiné planety, bez sebemenší představy o tom, co to jsou stromy, domy, mraky, bez znalosti jazyka a představ o jiných lidech s výjimkou sebe sama. Herzog své nejlepší filmy (Fitzcarraldo, Aguirre, hněv Boží, Stroszek) točil o fanaticích, kteří se vzpírali osudu, očekáváním, ať už společnosti, nebo sebe samých.
Další dobrodružství Roberta Langdona může přilákat nové turisty do Prahy. Tuzemská metropole očekává nápor zahraničních turistů po vydání hojně očekávané knihy Tajemství všech tajemství od Dana Browna. Turistické organizace se shodují, že románový thriller plný konspirací, šifer a tajemných symbolů, který vyjde 9. září 2025, pomůže přilákat další turisty do pražských ulic. Podle CzechTourism by to nebylo žádným překvapením, jelikož fanoušci Roberta Langdona se často vydávají po jeho stopách.
Básník, spisovatel a frontman kultovní skupiny Psí vojáci Filip Topol patří k nejvýznamnějším postavám tzv. druhé generace českého undergroundu. Jeho hudební tvorba, jež v osobitém živém provedení někdy končila krví na klaviatuře, je známá dobře, trochu v jejím stínu zůstává, že Topol patřil také k nejtalentovanějším textařům své generace s mimořádným přesahem i do dalších literárních žánrů. Nová publikace vydaná nakladatelstvím Revolver Revue v editorské péči Edity Onuferové je celkovým průřezem Topolovy písňové tvorby.
Pozorovatel současné české literatury si mohl všimnout výskytu žánru, jemuž by se dalo říct „neduživá apokalypsa“. Jde o texty pochmurné až depresivní, chudokrevné ve formě i v obsahu, což ovšem je rys pozitivně vnímaný, neboť „vysátí krve“ je jaksi projevem porozumění době. Taky by se dalo mluvit o vampýrské literatuře, dobrovolně anemické a bledolící, kdy neduživost je žádoucí a spřízněnou klientelou (prořídlými řadami literárněkritických zombií) oceňovaná a žádaná.
Ve svých vzpomínkách na bratry Čapky napsala v polovině 50. let v bavorském exilu jejich neteř Helena Koželuhová, že „to, co dnes víme o Masarykovi, a že ho vidíme před sebou jako živého, je takřka jedině zásluhou Karla Čapka“. Na mysli měla poměrně bohatou Čapkovu masarykovskou publicistiku (Miroslav Halík ji v roce 1969 shrnul do dvousetstránkové knihy) a v první řadě jistě Hovory s T. G. Masarykem, dílo nakonec zařazené do Čapkových i Masarykových spisů.
Je to právě pět let, co začaly nejprve z Číny přicházet zprávy o jakémsi lokálním viru, kterému se brzy dostalo globální pozornosti, jež vzápětí přešla do celoplanetární paniky. Začala doba covidová, začal „největší sociologický experiment všech dob“, jak to nazývá ve své esejistické knize Stíny v našich duších: Kronika virového šílení filozof, biolog a spisovatel Stanislav Komárek. Samozřejmě že tvrzení o „největším experimentu všech dob“ se může zdát přehnané, ale to jen tehdy, zavřeme-li oči a zapomeneme-li na ty dva roky, tedy na to, co se to vlastně během nich stalo. Obojí e přitom děje a obojí je právě na věci příznačné.
„Čím víc se blížíme k německým oblastem, tím nápadnější je upravený vzhled vesnic, dokonce i těch, které obývají Češi, a proměna je patrná na krajině i na jejích obyvatelích. Na místě hliněných baráčků nastupují dřevěné, dobře stavěné domy (...) a místo došků jsou zde alespoň šindele. Je zde více ovocných zahrad, děti už nejsou polonahé a celé ušmudlané, nýbrž čisté a dobře oblečené.“ Reportáž "Cesta do Krkonoš a okolních oblastí Čech a Slezska v roce 1796" je pozoruhodná přinejmenším ze tří důvodů.
Současná západní společnost je specifická tím, že mnohé se v ní poměřuje z pozice moci. Jsme doslova posedlí zkoumáním, kdo tuto moc uplatňuje (a na koho), a v této návaznosti uvažujeme o tom, zda by tato moc neměla podléhat jiné hierarchizaci. To se týká i literárněkritického a publicistického prostředí, ve kterém místo věcné a konstruktivní kritiky převládá potřeba se do autora díla „vciťovat“. O tom hovoří americký kritik Hal Foste ve své knize Zítra bude hůř: Umění, kritika, nouzový stav (2015, česky 2021).
Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.
Mezi filmovými fanoušky zavládlo nadšení. Christopher Nolan, jeden z nejúspěšnějších tvůrců současnosti a režisér sedmi Oscary ověnčeného Oppenheimera, na konci roku oznámil svůj další film – adaptaci Homérovy klasiky Odyssea. Obzvláště nadšený byl jistý Matt Ramos, 36letý americký influencer menšího významu (245 tisíc sledujících na YouTube). Při hledání informací o novém Nolanově projektu totiž s údivem zjistil, že Odyssea je antický epos a jeden ze základních textů západní literatury. Ramos přitom nebyl zdaleka jediný, kdo v životě o Homérovi a jeho díle neslyšel.
Současné tuzemské divadlo s čím dál tím větší oblibou čerpá pro své nové inspirace náměty z aktuální české prózy. Tento trend stvrzuje i nejnovější román Kateřiny Tučkové Bílá voda, který se objevil jak na brněnských (Městské divadlo), tak i pražských divadelních (Národní divadlo) scénách. Své divadelní ztvárnění si ale našel i román Elsy Aidse Přípravy na všechno (Masopust) nebo mysteriózní povídková kniha Pavla Klusáka Uvnitř banánu (Divadlo Na Zábradlí).
Urny s ostatky Věry a Milana Kunderových se z Paříže vrátily do spisovatelova rodného Brna. Přivezli je nakladatel Antoine Gallimard, jenž je vykonavatelem poslední vůle manželů, a bývalý český velvyslanec v Paříži Michal Fleischmann. V pátek ostatky předali primátorce Markétě Vaňkové (ODS) a řediteli Moravské zemské knihovny (MZK) Tomáši Kubíčkovi. Než bude připravený hrob, zůstanou uložené v knihovně, uvedl Kubíček.
Kino Aero zatím ohlásilo pouze dvě dvojité projekce, ale snad se bude pokračovat dál. Bylo by krásné vidět na velkém plátně nějaký polozapomenutý špinavý western od Sergia Corbucciho (spojený s Nespoutaným Djangem) či něco z fascinujícího žánru blaxploitation (soul, disko a spravedlivá pomsta černochů!) v hlavní roli s Pam Grier (pouštěný před Jackie Brown).
Další vlivný muž byl obviněn ze sexuálního obtěžování. Slavného spisovatele Neila Gaimana, autora například komiksového Sandmana, Amerických bohů nebo známé fantasy Hvězdný prach, obvinilo osm žen z #MeToo. Třiašedesátiletý britský spisovatel obvinění ze sexuálního obtěžování a znásilnění odmítá s tím, že se ničeho nekalého nedopustil, píše magazín Rolling Stone. Na Gaimanovo obvinění reagovala s pochybnostmi spisovatelka J. K. Rowlingová.
