Je to právě pět let, co začaly nejprve z Číny přicházet zprávy o jakémsi lokálním viru, kterému se brzy dostalo globální pozornosti, jež vzápětí přešla do celoplanetární paniky. Začala doba covidová, začal „největší sociologický experiment všech dob“, jak to nazývá ve své esejistické knize Stíny v našich duších: Kronika virového šílení filozof, biolog a spisovatel Stanislav Komárek.

Samozřejmě že tvrzení o „největším experimentu všech dob“ se může zdát přehnané, ale to jen tehdy, zavřeme-li oči a zapomeneme-li na ty dva roky, tedy na to, co se to vlastně během nich stalo. Obojí – zavírání očí a zapomínání – se přitom děje a obojí je právě na věci příznačné: co nejrychleji to vytěsnit a potlačit, vždyť se vlastně skoro nic nestalo, už je to dávno, jede se dál. Komárek ve své knize podniká pokus tomuto zapomínání a potlačování čelit. Něco významného se totiž během těch dvou covidových let opravdu stalo a něco se z toho musí vyvodit. Když ne pro nějakou nápravu a poučení (v tom je Komárek skeptik a realista: lidstvo se nikdy nepoučí), tak aspoň pro vlastní svědomí. Aspoň je to třeba popsat, ujasnit a projasnit, najít pro to pojmenování. To ostatně byla vždy role intelektuála, tedy té zvláštní bytosti, která se nespokojovala s obecně přijímanou „pravdou“, což zároveň mnoho intelektuálů vždy také dělá: ochotně ji vyměňuje za konformitu a pocit důležitosti. Komárek je ovšem intelektuál starého typu, spíš vzdělaný mudrc a solitér, který pozoruje dobu a její fenomény, jež skládá do obrazů a výjevů, v nichž se ta doba neobyčejně přesně a ostře zrcadlí. Není přitom žádný nestranný účastník a už vůbec není žádný „expert“ zaměňující realitu a zkušenost za modely uvězněné v nějakých bezkrevných odborných „narativech“. Komárek je pravý opak produktů současného akademicko-mediálního prostředí, které automaticky vylučuje cokoli svérázného, autentického a originálního. Je na to jednak přece jen už dost starý a nezávislý, aby šel s houfem, ale zároveň si nese ve své výbavě zkušenost člověka, který celý život myslel svojí hlavou, do níž se vtěsnala nesmírná suma vědomostí, jež ale vždy používal v zájmu poznání. Díky svým znalostech přírodovědným, filozofickým, historickým i literárním pohlížel na svět vždy jako na nekonečnou mnohost a barvitost, v níž vše nějak souvisí se vším, vše je v protikladu a zároveň v souladu. Tento „celostní“ pohled se podobá síti, do níž zachycuje jednotlivé fenomény a jevy, jež skládá do husté mozaiky souvislostí. Tato mimořádná schopnost vidět věci vcelku a přitom výrazně a pronikavě, umět je pojmenovat a „nasvítit“, činí i z jeho úvah – jinak dosti temných a pochmurných – vlastně povzbudivé čtení. Platí to v plné míře, i když popisuje „morové“ roky 2020 až 2022, které jinak považuje za „nejhorší životní zážitek od okupace v srpnu 1968“. Proč, to výstižně popisuje v oné knize. Sám ji považuje za třetí díl svých dvoudílných memoárů Města a městečka vydaných v roce 2019, ale pro Komárkovy čtenáře je to přirozeně pokračování všech jeho prací a podnětů, jmenovitě knihy Evropa na rozcestí (rovněž 2019), v níž mnohé, co přišlo, předjímal, i když samozřejmě o tom, co se skutečně stane, těžko mohl něco tušit.

Ty symptomy, které naznačovaly, že se něco s naší (především západní) civilizací děje, citlivější čidla (jaká má právě Komárek) registrovala dlouho před vypuknutím globální paniky. Velmi rychle se v ní projevovaly a prosazovaly tendence rozkladu a úpadku: byl to „mejdan na Titanicu“, kdy se dalo jen čekat, na jakou kru najede. Onen Titanic byl přitom oslabený neustále probíhajícími „kulturními válkami“, které spíše zesilovaly, než slábly, korodoval extrémním environmentalismem, který chápal lidi jako víceméně nežádoucí, což bylo jen ve zdánlivém protikladu k bujícímu „scientismu-hygienismu“, který připravoval půdu k nástupu medicínské diktatury. Tyto „tři metly“ Západu spojovala další „metametla“ – moderní média, která vše nesmírně zesilovala a okamžitě činila mnohé symptomy krize třaskavějšími a vypjatějšími, než by tomu mohlo být kdykoli předtím. Stále ale ještě dobíhal starý cyklus v podstatě založený na prioritě ekonomiky a politického individualismu se všemi klady i zápory – klady ale spíš převažovaly. Ale tento západní model očividně slábl, ztrácel na přitažlivosti a akceschopnosti, zatímco se v nečekané blízkosti vynořoval dynamický model čínský, který si s nějakými demokratickými tradicemi a hodnotami věru těžkou hlavu nedělal. Čínský systém permanentní kontroly (provozované státem i jednotlivci) se ideálně setkal s moderními technologiemi, díky nimž „komunistický“ režim postoupil do vyšší fáze existence, v níž mohl představovat vzor pro zbytek světa, včetně toho donedávna demokratického. Dozor v zájmu zdraví, byť by to měl být dozor policejní a ve svých projevech i brutální, se nabízel jako řešení problému ještě předtím, než skutečně nastal.

Svět byl připraven. V předjaří roku 2020 se otevřela během pár týdnů obrovská mezera (či propast) v moderních dějinách: podnětem byla relativně slabá pandemie, která by pravděpodobně před několika desítkami let nevyvolala větší než obvyklou, tedy vlažnou pozornost. Nyní došlo k pozoruhodné a třaskavé synergii mediální a politicko-byrokratické sféry, která okamžitě začala produkovat stále více a více radikálních opatření, jež připomínala vojenská tažení. Tato mobilizace se setkala s připravenou a ochotnou společností, která byla natolik vyděšena, že se (až na výjimky) disciplinovaně a ochotně věci podvolovala. Objevily se nové hvězdy společenského prostoru, influenceři, marketéři a performeři, kterým internet poskytl nebývalé možnosti ovlivňovat a formovat společnost a připravovat ji na nové podoby myšlení a chování. Vylekaná společnost, která léta vytěsňovala ze svého obzoru smrt jako přirozenou a nevyhnutelnou součást života a oddávala se snění o všemocnosti moderní medicíny, se velmi rychle (a aktivně) zapřáhla do tažení za konečné vítězství bezvirové společnosti.

Tuto ochotu zapojit se do „svaté války Dobra se Zlem“ popisuje Komárek s velkou přesvědčivostí a výstižností. Koronavirová pandemie, jejíž hrozby v žádném případě nepopírá a oběti nebagatelizuje, spustila registry mechanismů, které byly založeny na strachu, proti němuž moderní společnost ztratila obranu. Vytěsnila smrt a odložila rozumnou míru, s níž by se v dřívějších dobách byla nejspíš schopna ubránit mnohem přirozeněji. Brzy se již nebojovalo jen proti nákaze, ale i proti ideologickým protivníkům, kteří nesdíleli ve všem přisvojenou ortodoxii, jež se přitom v průběhu pandemie měnila. Nikdy však neopustila tendenci k radikalismu a krajním řešením, která přitom většina společnosti vítala a vyžadovala. Ruku v ruce s technologickým pokrokem se tak rodila nová forma diktatury, jež vrcholila na podzim roku 2021 apartheidními opatřeními proti lidem, kteří se z různých důvodů odmítli nechat očkovat. Nenávist k neočkovaným, píše Komárek, se stala „povolenou formou nenávisti“. Vznikl obří a neuvěřitelně nákladný sledovací aparát, který byl přitom v praxi k ničemu – jediná smysluplná položka byl přitom počet nemocných, o který přitom ve vrcholné fázi „boje“ již příliš nešlo. Lidé byli neustále šikanováni a nuceni k permanentní kontrole, která evidentně přestávala mít smysl. Společnost byla redukována na bazální funkce, vše, co bylo nad rámec „svatého boje“, bylo zakázáno, potlačeno, umlčeno. Jistěže se dál nějakým způsobem žilo, ba žilo se pořád vlastně dobře, ale ze společnosti „posedlé šílenstvím absolutní svobody“ začala jít hrůza. „Ač jsem si nikdy o lidské přirozenosti či povaze státní moci nedělal iluze, toto překonalo všechna očekávání – ukázalo se jasně, že státní moc, bez rozdílu politického systému, je jedna a tatáž. (…) Epidemie byla víc než co jiného epidemií sektářství a tažení do svaté války, byl to ‚náš džihád‘.“

Připomeňme si to: 26. listopadu 2021 byl vyhlášen výjimečný stav na 30 dní. Zákaz nočního vycházení platil skoro půl roku, přičemž je skutečně bizarní představa, že by se virus šířil rychleji za soumraku. Ke konci roku se již atmosféra vyhrotila natolik, že se objevovaly články o napojení „antivaxerů“ na „temné síly“ a na „putinovce“: že by skepse k očkování mohla někoho napadnout vlastní úvahou, se příliš nepřipouštělo. Situace nabývala obludných a pro účastníky nebezpečných rozměrů. Štvaní, píše Komárek, bylo odporné – od té doby chápu, jak a na co kdysi zemřel Karel Čapek. Při prosazování Nezpochybnitelného Obecného Dobra je povoleno naprosto vše – strašit, hrozit, zastrašovat, lhát, dehonestovat, jeho proroci a vykonavatelé se zalykají pocitem morální převahy a mravního rozhořčení: tyto metody se staly obvyklou normou jednání. (…) Zhruba od počátku prosince 2021 už byl společenský „maelstrom“ takový, že bylo lze nechat věci jen probíhat, přikrčit se a pasivně čekat, což je odedávna osvědčená strategie při společenských kataklyzmatech. Mlčící většina si myslí svoje, ale plní zadání aktivní menšiny.

Kam dál takový stav může ještě zajít, nebylo zatím dáno spatřit. Celá ta divná historická „kauza“ po dvou letech skončila tak rychle, jak začala. Pár dní po přepadení Ukrajiny Ruskem 24. února 2022 vše jako mávnutím proutku zmizelo, všechna ta gigantická opatření a omezení se vypařila, přestože virus určitě ze dne na den nezmizel a důvodů proti němu dál „bojovat“ by se našlo jistě dost. Thanatos, bůh smrti, ale zamával křídly a snesl se na východní pláně, na rusko-ukrajinské pomezí, kde našel „pud smrti“ novou úrodu. Todestrieb, pud smrti, tato pro moderní dobu Freudem popsaná destruktivní tendence vůči sobě samému, se s mimořádnou agresivitou vyjevil právě během covidu. Byla to agresivita, která v zájmu boje proti nákaze byla ochotna obětovat základy fungování společnosti, její svobodu a důstojnost. Není divu, že se na to nechce moc vzpomínat. Ale musí se a mělo by. Stanislav Komárek věděl, co je jeho úkol.

Stanislav Komárek: Stíny v našich duších: Kronika virového šílení. III. díl memoárů. Academia, 2024. 260 stran.