„Prosím vás, nevíte, kde tady bydlel malíř Václav Žák?“ zavolal jsem směrem ke střeše, na níž prováděli nějací muži cosi pracovního. Hned jsem věděl, že to je nesmysl, že si něco takového nemohou pamatovat, navíc na střechách většinou dnes pracují Ukrajinci. A i kdyby to byli Češi, nic nebudou o nějakém bláznivém malíři, který zemřel před čtyřiceti lety, vědět. Ale já už byl trochu netrpělivý, protože jsem chtěl ten „dům radosti“, jak se to fantazmagorické obydlí jmenuje ve filmu Perličky na dně, nalézt. I když samozřejmě už je to dávno úplně jiný dům a s tím pomalovaným domem Václava Žáka má společné jenom to, že stojí na místě, kde ten dům, na který se kdysi přijel podívat Bohumil Hrabal a napsal o něm a jeho obyvateli nezapomenutelnou pasáž do povídky Bambini di Praga, v níž opakovaně zaznívá ta slavná věta „Je to ve mně jako v koze!“, stál.

Takže ve mně byla potřeba se k tomu domu dostat a ta potřeba vznikla nečekaně, když jsem v městském muzeu v Unhošti uviděl brožuru, kterou tam vydali k výstavě, již tam svému umělci před dvěma lety uspořádali. A já si uvědomil, že ano, že tato Hrabalova postava, tento ryzí pábitel, tedy člověk „osudem usmýkaný i osudem povznesený“, jak pábitele definoval Emanuel Frynta, byl odněkud z Kladenska. A že tedy Hrabal se o něm mohl dozvědět, právě když v padesátých letech na Kladně v Poldovce pracoval, mezi struskou a ingoty. Hrabal byl, dalo by se říci, sběratelem takových lidských originálů, takže Žáka nemohl minout. Musel ho poznat už v padesátých letech, ale až po roce 1952, kdy Václav Žák začal malovat, to už mu táhlo na padesát – je právě typické, že „naivní“ malíři začínají malovat, až když to v nich dozraje a zkvasí jako v té koze. Hrabal ho pak pod jménem Nulíček udělal postavou té povídky, která byla už dávno napsaná, když vyšla konečně v knížce Pabitelé, což bylo v roce 1964. A protože na co Hrabal sáhl, to se hned proměnilo v zázrak, tak se z pana Žáka stal „fenomén“, alternativní hvězda intelektuálních kruhů, prostě kultovní malíř, i když jen tedy na pár let. Měl hned několik výstav v Praze, ale také v Ostravě, Bratislavě i v Rakousku, ale hlavně si zahrál sám sebe v Perličkách na dně, v tom manifestačním filmu „nové vlny“, v epizodě Dům radosti, kterou režíroval Evald Schorm a která byla jediná natočená na barevný film, takže je laděna psychedelicky, jako byl psychedelický ten dům pana Žáka. Ten byl kompletně, zvnějšku i zevnitř, pomalovaný: v průčelí byl na koni hejtman sirotků Kuneš z Bělovic (Žák ho vymaloval po vzoru Mikoláše Alše), z přední strany stál Jan Sladký Kozina, což bych si dovolil interpretovat jako symbolický autoportrét, neboť Václav Žák se kozami zaobíral, podřezával je, vyvrhoval, vykupoval a sbíral jejich kůže, stejně jako jiného domácího zvířectva. Hrabal také píše: „Na dvorku visela na ráhnu rozpáraná koza a měla skleněné modré oči a z nosu jí kapal rosol. Obrácená kůže trčela na plaňkách v plotu a obšívaly ji zelené a zlaté mouchy.“

Žák byl tedy kůžičkář, mimochodem stejnou profesi, či jak to nazvat, vykonával v lecčems podobný případ, insitní básník Václav Svoboda Plumlovský, uveďme verš: „Spadl kámen do voda / napsal básník Svoboda.“ Snad to dnes už zaniklé řemeslo, blízké řemeslu rasovskému – čili profesi pohodného, spojené s rojem much a oblakem zápachu, vyvolávalo spodní vrstvy imaginace, projevující se touhou po jiných, barevných a fantastických světech. Žák byl invalida, dneska by se řeklo handicapovaný, jako malé dítě prodělal obrnu, byl ochrnutý na pravou půlku těla, do školy ho málem nevzali, jeho oči zíraly každé jiným směrem, odborně se tomu říká divergentní strabismus: když s někým mluvil, natáčel se k němu tím jedním nebo druhým okem, což zvýrazňovalo jeho pozoruhodnost. Do roku 1962 jezdil po okolí s károu upravenou do podoby jakési tříkolky, sbíral kůže, třikrát týdně se pravidelně stavoval v Unhošti, tam zašel na oběd, hospod tam bylo víc než dnes. Nejlepší byla v té době v hotelu Obecnice, která v nějaké pokleslé podobě existuje dodnes, ale už dávno to není hotel, pak byla restaurace U Zelené lípy, Rabochova restaurace na poště, též byla restaurace na nádraží, které je teď strašidelnou ruinou, a hojnost pohostinských zařízení byla i v okolí, v proslulé vilové osadě Nouzov byly restaurace dvě. A co teprve pak slavné lázně Čeperka, které kompletně zanikly, že po nich nezůstal ani kámen: jen plno fotografií, které ukazují, že se mezitím vystřídala civilizace. Ale kam asi chodil na oběd pan Žák, nevím, odhadoval bych spíše nějaké zařízení lidovější. Pil však zcela jistě místní unhošťské pivo z Urbanova pivovaru, které se ale přestalo vařit v roce 1949. Pak se tam do roku 1971 stáčelo smíchovské. Dobré jméno Unhoště také šířila likérka Fasto s tradičním sortimentem rum, kmínka, ořechovka a čert, což byl tmavý likér s chutí kávy a rumu, naproti tomu světluška bylo namodralé pití odrážející světlo. Podnik patřil židovské rodině Heitlerů, až na dceru Hanu všichni povražděni.

Ale nic z toho jsem ve chvíli, kdy jsem si teprve kupoval brožuru, nevěděl, neboť unhošťské školení jsem obdržel, až když jsem se při placení zeptal ochotného průvodce v muzeu: „A prosím vás, kde ten pan Žák bydlel? Zůstalo něco z těch maleb zachováno?“ A ten milý mladý člověk, který se jmenuje Jakub Neumann a v tom muzeu pracuje o svém volném čase, pravil: „On bydlel na Americe, to je taková osada kousek za Unhoštěm, je tam křižovatka a pár domů, ten jeho dům už je ale úplně změněný.“ „To je škoda, byl by to unikát a atrakce první kategorie, do Unhoště by jezdili milovníci naivního umění z celého světa,“ řekl jsem, byť jsem ještě před pár minutami nevěděl, že na něco takového tady v Unhošti kápnu. „Hm,“ řekl mladý muž, „on to ale už zamaloval ten Václav Žák sám, pár let před svou smrtí, umřel v roce 1986, to mu bylo osmdesát let. V té brožuře se dočtete, že padal do depresí a v jednom takovém záchvatu vzal latexovou barvu a ty malby jí přetřel. Ale je pravda, že ještě dlouho prosvítaly, definitivně zmizely až tak před dvaceti lety, když noví majitelé předělávali fasádu. Takže nic po něm nezůstalo. Ale my tady v muzeu máme sbírku Žákových obrazů. Tedy ony to nejsou obrazy, ale malby na skle, on maloval buď po svém domě, po stěnách i po nábytku, nebo na skleněné tabulky. A ty se zachovaly. Ale bohužel my teď přestavujeme první patro, tak jsou ty malby v depozitáři, máme jich asi přes sto. A taky toho plechového Krista, jestli si pamatujete z toho filmu, jak kvůli němu padala auta do pangejtu… Až přijedete příště, tak by vám to ukázala kolegyně Kristýna Turková, ona o něm napsala studii do sborníku Slánský obzor, to by vás také mohlo zajímat,“ řekl muzejník. Já řekl ano, čímž ovšem náš hovor o Unhošti zdaleka neskončil, neboť bylo možné o tom nenápadném městě mluvit velmi dlouho, třeba celé dopoledne, a pořád by se člověk dozvídal něco zajímavého, například že to bylo město, kde byl poprvé zaveden rozhlas po drátě, a to v roce 1953, takže pokud se to stihlo do března, mohli si po drátě v Unhošti pustit přenosy z pohřbů Stalina a hned potom Gottwalda. Kdo z mladších ale dneska ví, co to byl dráťák…

A tak jsem se odpoutal od muzejníkova výkladu a dojel na svém elkole kolem zrušeného pivovaru k osadě Amerika. Ta dostala jméno podle zájezdního hostince, jenž stál pěkně na rozcestí a jehož hospodský měl v Americe syna. Hostinec tam už dávno není, pokažený dům zůstal – zprvu jsem si myslel, že by to mohl být ten Žákův, ale to neodpovídalo podobě z fotografie v brožuře. Tak jsem hledal dům číslo popisné 597, což se uvádí ve všech textech o něm, jenže mezitím se domy přečíslovaly. Proto jsem se zvoláním zeptal těch lidí na střeše. A k mému údivu jeden ten muž, asi mého věku, tedy pamětník, odpověděl: „Vy myslíte ten dům, jak tam byl namalovaný Žižka a Kozina… Tak to je tamhleten naproti. Ale už tam není nic vidět.“ Poděkoval jsem, a jak jsem tam stál, přišla k plotu koza a dívala se na mě tím svým skelným pohledem. Nevím, jestli v tom byla výčitka, nebo pozdrav.

O týden později jsem se do Unhoště vrátil a paní Turková mi ukázala plechového Krista.