Pozorovatel současné české literatury si mohl všimnout výskytu žánru, jemuž by se dalo říct „neduživá apokalypsa“. Jde o texty pochmurné až depresivní, chudokrevné ve formě i v obsahu, což ovšem je rys pozitivně vnímaný, neboť „vysátí krve“ je jaksi projevem porozumění době. Taky by se dalo mluvit o vampýrské literatuře, dobrovolně anemické a bledolící, kdy neduživost je žádoucí a spřízněnou klientelou (prořídlými řadami literárněkritických zombií) oceňovaná a žádaná.

Dovolím si mezi tuto stravu po upírech zařadit prózu Jonáše Zbořila Flora. Autor (nar. 1988) je zavedený básník, kulturní redaktor, tvář nové české literatury, relevantní tvůrce ducha naší doby. Ten duch se projevuje v jeho próze přízračnou atmosférou „fikční“ krajiny opuštěné postavami, opuštěné příběhy, opuštěné vypravěčskou energií, jež je obvykle předpokladem, že se čtenář takzvaně napojí, setká se s textem, začte se a má chuť pokračovat. Ve vampýrské literatuře takové motivace chybějí, tam se naopak čtenář setkává se stíny a přízraky, oslovuje ho a masochisticky přitahuje právě ta chudokrevnost a vysátost. Ta způsobuje absenci pojiva mezi prvky, jež obvykle tvoří materiál a tkáň literárního podání, jejichž souhra představuje základ čtenářského zážitku. Zde se na takové šťávy a látky rezignuje, zemdlenost a mátožnost je podstatou díla.

Ve Floře je taková substance vtělena do neurčitosti toho, co to ta Flora vlastně je. Bytost na pomezí světa lidského, přírodního a technologického: „nějaké kabely propletené se šlahouny křoví, zamotané jak šňůra od sluchátek. Kus masa, nebo jenom hadr. Zvířecí pach“. Takové stvoření nalezne Adam, postava postrádající zřetelnější kontury, ve Stepi, v „území nikoho“, v krajině popisované jako nevábná polodivočina. Je to území poničené civilizací a industrií, která mezitím nejspíš zkolabovala, takže si je bere zpět příroda. Prostě člověk by tam dobrovolně nelezl. To je již klasické téma, říká se tomu topos, dystopické literatury, nyní tak oblíbené: souvisí to s tím vampyrismem.

Kapitoly jsou členěny fragmentárně, většinou text nezabere ani stránku, obsah krátkých sdělení se děje „v režimu“ náznaků, nedořečenosti, přibližnosti. Jako by to byly jen poznámky k něčemu, co se má teprve napsat. Valnou část textu požírá monotónní líčení truchlivé pustiny, jež vyčerpává i velkou část autorovy představivosti a invence. Té se pak nedostává pro rozvíjení řekněme slibného východiska, tedy že si dvojice mladých lidí, Adam a Sára, přinese domů jakousi tajemnou věc, onu Floru. Mají ji místo miminka, Sára nejspíš nemůže otěhotnět. Určitě se v tom promítá povinný environmentální stesk, Sára je vlastně pořád smutná, zamlklá, depresivní, Adam možná také, jako ostatně všechno kolem. Přinesou si tedy mezi šlahouny a kabely nalezeného otesánka, pak s ním přebývají, pozorují ho, ukrývají, mají ho rádi a zároveň se ho nejspíš taky trochu bojí, možná se ho i štítí. Opustí kvůli němu město, přesunou se do domečku po babičce, který zůstal ve Stepi, jak té neurčitě vykreslené „zóně“ říkají. Okolní svět, pravděpodobně existující, když se před ním musejí skrývat, jako by moc neexistoval, přitom Adam jezdí do města dál pracovat, občas padnou zmínky o tom, že tam jsou hlídky, že tedy možná existuje nějaká forma represe: možná je to narážka na dobu covidovou, kdoví. Otesánek roste, chodí se na něj dívat sousedé a děti, ale pokaždé, když se objeví nějaký takový dějotvorný element, text se propadne do zmatku a záhadnosti, jako by chyběl základní předpoklad, že autor má jasno v tom, o čem píše, a že aspoň zhruba ví, co tím chce říct. Tedy kromě toho, že je to všechno s tím světem nějaké divné.

Celková chudoba dění, podnětů, událostí, nějakých motivací a zápletek ve spojení s jakousi (úmyslnou) naivitou a banalitou je základním rysem textu. Přitom tato monotónní jalovost je velmi „umná“, velmi artistní a okázalá. Jako když někdo stále splétá jeden motiv, pořád něco komplikovaně sděluje, ale hlavně proto, aby neřekl nic. Nebo prostě nemá co. To je ale také sdělení.

Jonáš Zbořil: Flora. Nakladatelství Paseka, 168 str.