Bestsellerům vévodil na americkém Amazonu hned po vydání knihy. Což zaujme zvláště proto, že se v případě spisu My, kteří bojujeme s Bohem jedná o zevrubný komentář ke Starému zákonu. Kniha mezitím sice klesla do druhé desítky, ale jméno Jordana Petersona zjevně nadále táhne.
Dostanou-li se člověku, nadto odborníkovi v oboru, nedejbože do rukou seznamy povinné či doporučené četby pro žáky základních škol, je to nezřídka prostředek, jak si vyzkoušet míru vlastního údivu, jak začít pochybovat o příčetnosti tuzemského vzdělávacího systému či jak otestovat, kde leží hranice, za níž už nelze tolerovat učitelské manýry a je naopak potřeba se s nimi veřejně začít přít. Pro zachování svého duševního zdraví by tedy zjevně bylo vhodnější, kdyby bylo možné se takovým seznamům vyhnout.
„Kdyby tu knihu napsal bílý člověk, byl by považován za rasistu,“ píše John McWhorter, americký – a jak sám zdůrazňuje, černý – lingvista ve své knize Woke Racism (2021). Odmítá v ní antirasismus, který považuje za náboženský a který opanoval veřejnou debatu i instituce Spojených států. Podle tohoto klíče existuje strukturální rasismus, jehož jsou účastni všichni bílí, často i nevědomě. Celá společnost se má zreformovat tak, aby lidé jiné než bílé barvy pleti dosahovali srovnatelných úspěchů jako bílí. Autor, mimo jiné akademik na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a komentátor při New York Times, toto odmítá.
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.
Tomu, kdo sledoval americké předvolební dění, nemohl uniknout osud Peanut. Tak se jmenovala ochočená veverka, jejíž skon zarmoutil a rozlítil davy. Davy ji znaly proto, že její chovatel byl internetový influencer. A rozlícené byly proto, že orgány státu New York veverku usmrtily, přestože nikomu neškodila a vedlo se jí dobře – jen proto, aby dostály zákonu, který chov veverek zakazuje. Čtyři dny před volbami tu byl případ, který dával za pravdu přesvědčení, že státní úředníci, jednající údajně pro naše dobro, ve skutečnosti jen škodí. Přesvědčení, jež v Americe zastává mnoho lidí a zpravidla volí republikány.
Galerie Rudolfinum nabízí intenzivní tvůrčí propojení mezi britským umělcem Antony Gormleyem a českou architektkou a teoretičkou Pavlou Melkovou. Jde o fúzi Gormleyho prostorových instalací, soch a kreseb s minimalisticky poetickými texty Melkové, které jsou hustě rozprostřeny po všech galerijních síních. Spolupráce autorského dua dosvědčuje umělecký trend posledních let: prostřednictvím intermediality se má divák pohybovat na nespecifikované hranici mezi vizuálním uměním, prostorovou architekturou a třeba i básnickým textem.
Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci. V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje
Školní knihovny na Floridě odstraňují stovky knih, včetně románů od Stephena Kinga, Kurta Vonneguta nebo George Orwella. Podle zprávy Ministerstva školství Floridy pro školní rok 2023 až 2024 byly ze školních polic odstraněny klasiky jako Jatka č. 5 Kurta Vonneguta, Modrooká Toni Morrison nebo knihy s LGBTQ tematikou jako All Boys Aren’t Blue od George M. Johnsona. Podle změn v zákonech nyní mohou rodiče a obyvatelé státu snadněji napadnout obsah školních knihoven, upozorňuje NBC News.
Tasmánie, zatím poslední kniha italského spisovatele Paola Giordana, je plná jednoduchých, přesných, přitom jazykově bohatých vyjádření. Autor dokáže v pár větách často postihnout něco vcelku zásadního. O to se samozřejmě pokouší téměř každý spisovatel. Podstatné jsou ale cesty, které k tomu vedou. „Ve své nové knize, kterou právě píšu, se budu ještě radikálněji než v Tasmánii snažit nevycházet od tématu. Vymazat témata. Mám spoustu střípků nápadů. Hledám odvahu je zkusit poslepovat, abych viděl, co z toho vyleze,“ říká Paolo Giordano.
Skoro pětisetstránkový rozhovor, v němž je hlavním, vlastně jediným tématem sám zpovídaný, může vést k předčasnému závěru, že se tu setkáváme s megalomanem, jenž navíc trpí slovním diaré. Takový dojem potvrzuje i název knihy, jímž je příjmení dotyčného, takže kniha by se rovnou mohla jmenovat jen Já nebo Ego… Ale jmenuje se skromněji Reiner, a přestože platí vše, co bylo řečeno v prvním odstavci, jde o knihu v jistém smyslu adekvátní rozměru osobnosti, jíž se týká.
Zůstává-li v našem povědomí Jiří Kolář (1914–2002), mimořádný a úctyhodný zjev české kultury dvacátého století, víc jako výtvarník než literát, má to vcelku jasnou a pochopitelnou příčinu: díky výstavám máme jeho výtvarný odkaz průběžně na očích; i v těchto týdnech, od 27. září 2024 do 26. ledna 2025, je k vidění aspoň malá kolekce koláží Voilà la femme v pražském Veletržním paláci (kde je Kolář samozřejmě zastoupen i v dlouhodobé expozici 1939–2021: Konec černobílé doby).
Letošní prestižní francouzskou literární Goncourtovu cenu získal alžírsko-francouzský spisovatel a novinář píšící ve francouzštině Kámel Daúd. Oceněn byl podle agentury AFP za svůj román Houris, fikci o nedávné alžírské historii. Renaudotovu cenu získal rwandsko-francouzský zpěvák a spisovatel Gaël Faye za svou druhou knihu Jacaranda.
Státní cenu za literaturu letos získal spisovatel Pavel Kolmačka. Porota ho ocenila za román Canto ostinato: Listopad, prožitky blízké zimy. Laureátkou Státní ceny za překladatelské dílo se stala Dagmar Hartlová za celoživotní přínos ke zprostředkování švédské a norské literatury a za významné pedagogické působení. Ocenění ministerstva kultury si pak z dnešního slavnostního večera na Nové scéně Národního divadla odneslo dalších šest osobností české kultury.
David Zábranský napsal za posledních dvacet let skoro tucet románů. Jiné literární žánry neuznával. Měly úspěch? Ani moc ne. Psal je, jako by šlo o maturitní eseje, a podle toho to vypadalo. Ven a za rok reparát, volali pokaždé recenzenti…
Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.
Slavná britská spisovatelka J. K. Rowlingová odhalila, že již dvakrát odmítla šlechtický titul a pokud by jí byl nabídnut potřetí, opět by ho odmítla. Rowlingová, známá především jako autorka knižní kouzelnické série o Harry Potterovi, se k tomuto rozhodnutí vyjádřila na sociální síti X. „Už jsem odmítla šlechtický titul dvakrát, jednou od labouristů a jednou od konzervativců. Kdyby mi ho nabídli potřetí, stále bych ho nepřijala,“ napsala.
Včera měl v České televizi premiéru filmový portrét spisovatelky, novinářky, disidentky Dani Horákové. Film režisérky Olgy Sommerové dostal název Juráček je můj osud, což je poněkud zvláštní volba, které ale rozumí lidé obeznámení se životem Horákové – a Pavla Juráčka, filmového režiséra, hvězdy nové vlny, kterého zničil režim i jeho vlastní vlohy.
Mírovou cenu německých knihkupců na závěr Frankfurtského knižního veletrhu dostala americko-polská novinářka a spisovatelka Anne Applebaumová, která se dlouhodobě zabývá moderními dějinami východní Evropy. Nová držitelka mírové ceny vyzvala k dodávkám zbraní Ukrajině a k pomoci této zemi napadené v roce 2022 Ruskem, informovala agentura DPA. „Abychom Rusku zabránili v šíření autokratického politického systému, musíme Ukrajině pomoci zvítězit,“ řekla Applebaumová.
V dusném jarním podvečeru se vynořili na Patriarších rybnících dva muži. Pro čtenáře mnoha generací ta věta byla na počátku zkušenosti až iniciační – setkání s velkým dílem světové literatury, jež v nich zanechalo stopu, možná ještě jinou, než člověku přináší setkání s mistrovstvím. Je to první věta románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, díla vytvořeného v časech strašných represí v Moskvě konce dvacátých a ve třicátých letech. Jeho autor na něm pracoval, jednu verzi spálil.
Dnes končí letošní ročník největšího světového knižního veletrhu, jenž se tak jako každý podzim koná v německém Frankfurtu nad Mohanem. Za dva roky bude čestným, tedy hlavním hostem tohoto veletrhu ČR, což je veliká čest a veliký úspěch zdejší diplomacie a literárních kolegů, kteří se o to svým úsilím zasloužili. Zároveň to není první takový úspěch: už v roce 2019 bylo Česko hlavním hostem druhého největšího německého knižního veletrhu v Lipsku. Pokud jde o nadcházející Frankfurt, už vloni potvrzené české hostování samozřejmě znamená, že přípravy na něj dávno běží.
Pokaždé, když Petr Hruška vydá básnickou sbírku, jde v kontextu naší poezie o událost, což platí už od raných devadesátých let. Právě jeho lyrika byla synonymem pro tzv. kuchyňskou nebo privátní poezii, v níž se básnický jazyk používal civilně a s despektem ke zbytečné lyrické ornamentalizaci. Autorův rukopis nikdy nenavazoval na metaforicky rozevlátou obraznost, Hruškovy básně svou kondenzovaností a smyslem pro minimalistický detail připomínaly spíš poezii Ezry Pounda nebo Thomase Ernesta Hulmeho. Hruškovu věhlasu ale napomáhají i mimoliterární okolnosti.
Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili při příležitosti jeho návštěvy uměleckého festivalu Fall, organizovaného pražským kulturním centrem DOX.
Nobelovu cenu za literaturu letos získala jihokorejská spisovatelka Han Kang. Ve Stockholmu to dnes oznámil tajemník Švédské akademie Mats Malm. Akademie ocenila její "intenzivní poetickou prózu, která konfrontuje historická traumata a odhaluje křehkost života". V češtině vyšly její knihy Vegetariánka, Kde kvete tráva či Bílá kniha. Třiapadesátiletá Han Kang se celosvětově proslavila především románem Vegetariánka z roku 2007
Intermediální výtvarník Patrik Pelikán o sobě občas prohlašuje, že není umělcem, ale zedníkem, což je pravda, jelikož tuto profesi vykonává už přes deset let souběžně se studiem na AVU. Pro Pelikána je ostatně proces tvorby důležitější než výsledek, což stvrzuje tělesný aspekt jeho práce, který se přetavuje do úmorné dřiny. Slavný Duchampův výrok „Mým uměním je žít“ bychom v Pelikánově případě tedy měli transformovat do věty „Mým uměním je pracovat“.
Gabriel García Márquez zemřel v 17. dubna 2014 v pozici velkého globálního spisovatele, jenž své nejlepší dílo, Sto roků samoty, napsal před čtyřiceti lety. Hned po vydání (1967) se z něj stal román století, který už nešlo překonat. García Márquez samozřejmě psal dál, ale na všechno, co napsal, padal stín toho gigantu. Novela Uvidíme se v srpnu je posledním textem, který kolumbijský spisovatel napsal, v předmluvě líčí její zrod spisovatelovi synové Rodrigo a Gonzalo.
„Jmenuji se Jiří Peňás, jsem obyvatel Letné, ale zároveň takový zdrženlivý cestopisec, který si dal kdysi za úkol, že každý týden napíše jeden portrét nějakého dosažitelného místa – nejsem žádný dobrodružný cestovatel.“ Těmito slovy začíná krátké video, které natočil autor Výprav. Reprezentativní box s šesti Peňásovými knihami i s mapou všech navštívených míst se na Hithitu bude za výhodnou cenu 1800 korun prodávat již jen několik posledních dní.
Posledně jsme si tu listovali edičními plány Arga a Hostu, nyní se podíváme, co nejzajímavějšího do konce roku chystají v nakladatelství Albatros, Paseka, Odeon a Torst. A začneme zostra. Nová kniha Virginie Despentesové se jmenuje Teorie King Konga a jistě mile překvapí české huráfeministky typu Lindy Bartošové. O nezdolné síle žen lze totiž psát i bez patosu, sebelítosti a nicneříkajících výkřiků o smrti patriarchátu. Despentesové letos v českém překladu vyšel poslední díl její trilogie Život Vernona Subutexe, teď přichází s anarchofeministickým manifestem.
Angličané si na nejnovější román nejznámějšího současného francouzského spisovatele museli počkat, kniha Annihilation tam vyšla 19. září, o celé dva roky později, než se pod názvem Zničit objevila v českých knihkupectvích. To s sebou nese i mediální kolečko, jehož se autor musí zhostit. Co asi enfant terrible provede tentokrát? Bude se mít český Twitter nad čím pohoršovat?
Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.
Dnes, 27. září, je to sto let, co se narodil Josef Škvorecký. Kdybych měl rychle popsat jeho význam pro českou společnost a jejího ducha, pomohl bych si Karlem Čapkem. Škvorecký byl Karlem Čapkem druhé poloviny dvacátého století. Ovšem nikoli postavením v české veřejnosti: Čapek byl, ať již vědomě či bezděky, oficiálním spisovatelem první republiky, to se o Škvoreckém, který navíc druhou půlku života prožil v emigraci, nikdy říci nedalo! Ale pokud jde o lidský a umělecký typ a působení mezi lidmi, mezi čtenáři a v jejich vztah k nim, v tom si ti dva spolurodáci (z Náchoda do Malých Svatoňovic je to dvacet kilometrů) byli nápadně podobní.
