KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

David Lodge, mistr zadních řad

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
David Lodge, mistr zadních řad

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když vám umře oblíbený spisovatel, je to vždycky důvod k napití. Nebo když to máte jako pracovní úvazek, tak k sepsání sloupku. Tím spíš, když to byl humoristický spisovatel, opravdu humoristický, což se projevuje i po jeho smrti: po ní napsala na socsíť jedna známá morální intelektuálka a pořád slavná herečka, že poté, co si v jedné jeho knize přečetla, že když měl na literární konferenci přednášku „upocený Slovan“, šel si nějaký profesor dát skotskou, tak ona sama knihu zhnuseně zaklapla a vrazila ji do zadní řady knihovny, aby se na ni nemusela dívat, protože takhle ji nikdo urážet nebude.

Dotčený spisovatel, můžeme prozradit, že to byl David Lodge, byť v tu chvíli už dva či tři dny po smrti (zemřel 1. ledna v 89 letech), mohl zajásat, neboť – jak vidno – i ve stavu netělesném bude mít o zábavu postaráno. A jeho postava, profesor Morris Zapp, hrdina skvělých univerzitních románů Hostující profesoři, Svět je malý a Dobrá práce, by se asi rozchechtal. Protože Lodge i Zapp by jistě takovou úzkoprsost ocenili a zařazení své knihy do druhé řady knihovny by radostně přijali.

Možná by to spisovateli jako literárnímu teoretikovi, který napsal nejvtipnější knížky o něčem tak nevtipném, jako je literární teorie, posloužilo k úvaze, jak někdo, kdo si třeba o sobě myslí, jak je kultivovaný, legračně míchá literaturu se životem a svou představou o něm. Takový člověk si totiž myslí, že literatura má naplňovat jeho postoje a názory, a když to nedělá, šup s ní do zadní řady. Když se tam tedy objeví slova jako „upocený Slovan“, tak to okamžitě vztáhne slovanská žena i na sebe a hluboce s tím nesouhlasí, protože ona přece není upocená, i když je Slovanka. A marně by takovým čtenářům a čtenářkám někdo – ale on ne, on by si z toho dělal legraci – vysvětloval, že v literatuře nikdy nejde o to, oč v ní jde na první pohled, takže třeba Hamlet není o tom, jak zabít strýce, stejně jako Bílá velryba není návod na lov velryb, takže když se v románu napíše „upocený Slovan“, neznamená to, že to má být urážka Slovanů, a už vůbec ne, že všichni Slovani jsou upocení (i když něco na tom je), ale uplatňuje se tady rozdíl mezi označovaným a označujícím, tedy signifiant a signifié. Čili nejde o to, co se píše v prvním významu, ale o to, co to znamená v kontextu textu, tedy zhruba o to, že ten profesor už měl všeho dost, potřeboval se napít, takže se mu slovanský profesor jevil jako „upocený“, i když třeba nebyl, i když asi spíš byl.

David Lodge byl představitel toho asi nejlepšího, co Anglie dávala dlouho, možná ještě donedávna, světu. Humor, odstup, ironii a smysl pro proporce. Byl to dokonalý produkt anglického univerzitního systému, když se ještě cenila klasická vzdělanost a zároveň se z ní moc nedělalo. Byl odborník na velké anglické autory, jako byla Jane Austenová, Graham Green a Henry James, psal vědecké práce, věděl, co to je strukturalismus, fenomenologie, nová kritika, feminismus, dekonstruktivismus a další rozleptávací ideologie, a přitom se z nich nepokládal na záda. Uměl se tomu ironicky a na úrovni postavit a zároveň nejspíš tušil, že jeho distingovaný pohled anglického gentlemana je proti tomu ideologickému návalu slabou zbraní. Že z univerzitního světa těch jeho dobráckých „hostujících profesorů“ už toho moc nezbylo. Velkou útěchou literatury je, že svět se mění, ale hodně z toho, co člověk měl rád a čeho si cenil, zůstalo v knihách: třeba v těch senzačních vtipných knihách Davida Lodge. Ano, někdo je strčí do zadní řady, pak je určitě hodně těch, kteří je budou chtít mít vždycky po ruce.

9. ledna 2025