Jak důležitou roli hraje fyzická podoba prostoru při rozvoji a výuce dětí? Jaké jsou vaše vzpomínky na školku? A potřebuje školka vůbec nějakou specificky řešenou budovu, anebo její potřeby dostatečně zajistí leckterý starší dům či utilitární novostavba?
V rozhovoru, který tu nedávno vyšel (viz Týdeník Echo č. 6/2019), mluví režisér Miroslav Bambušek o připravované inscenaci „geniálního Büchnerova fragmentu Vojcek“; mezitím se v brněnském HaDivadle konala premiéra. „Je to výzva,“ řekl Bambušek, „protože pro mě je to politická hra. Já si myslím, že živé umění má sloužit jako obrana svobody a demokracie.“
V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.
Když s Karlem Čapkem pracoval na jejich Hovorech, řekl T. G. Masaryk: „I dnes bych byl asi novinářem, kdybych neměl jiné řemeslo.“ Kondicionál tam však nebyl namístě.
Slovenskému prozaiku Pavolu Rankovovi (1964) vyšly v českém překladu dva romány (Stalo se prvního září a Matky), jež byly vlídně přijaty kritikou, která na nich ocenila solidní a bytelné realistické řemeslo a řekněme společenský rozměr. Rankov je tradicionalista, píše spořádaně a přehledně, pro některé čtenáře to může být suchopárné a přízemní, jiní právě tohle od četby žádají.
Když mu bylo čtrnáct let, atomové bomby zasáhly Hirošimu a Nagasaki. Jeho rodné město Óita, vzdálené pár set kilometrů od nich, během druhé světové války lehlo popelem. Nezbylo nic – jen ruiny a nesmazatelné vzpomínky na děsivé zážitky.
Příručka nazvaná Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) přináší profily komunistických pohlavárů. Dvoudílná kolektivní práce, dílo 48 autorů (dva z nich, Petr Anev a Matěj Bílý, jsou editory) a 24 recenzentů.
Po sváteční pauze se zvolna roztočila i „kola pop music“ (ehm). I v produkci počátku roku 2019 najde citlivější posluchač, řekněme, středního věku pár alb uzpůsobených svému vnímání, která je možné si pustit i nepřipadat si přitom beznadějně včerejší. Nic proti nostalgii, ale jenom z ní člověk nevyžije.
Z iluzí o velké slovanské říši na východě byl Karel Havlíček Borovský po roce stráveném v Rusku vyléčen: „… když si vzpomenu, s jakou horlivostí, s jakou láskou ke všemu ruskému jsem překročil hranici v Radziwiłłově, musím se věru zasmát,“ svěřil se v lednu 1844 v dopise publicistovi Karlu Vladislavu Zapovi a dodal ironicky: „Bůhví je-li to ve vodě, nebo v povětří, nebo v čem jiném, že člověk tak promění smejšlení své! Co míníte? Já to připisuji kvasu a svatému M. (co naděluje dětem do punčoch).“
Převést prózy Jáchyma Topola na scénu je asi jako pokusit se dělat divadlo ze tmy nebo ze snu. Může se to povést jen omezeně a jen za jistou cenu. Složitý literární text můžeme číst několikrát, a když nerozumíme odstavci, dáme šanci dalšímu, když tápeme v ději, nahradí nám to jiná kvalita: u Topola bychom ji mohli nazvat groteskně-mytickou dimenzí magického světa. Někdy tomu moc nerozumíme, bloudíme, ale baví nás to právě proto, jak je to zvláštní, záhadné a nejednoznačné.
Po dlouhých šestadvaceti letech byly dokončeny devítisvazkové Spisy Jiřího Ortena, což je mimochodem o čtyři roky delší doba než ta osudem vyměřená pro krátký život velkého básníka, ukončený tragickým střetem s německou sanitkou. Možná není náhoda, že téměř osmisetstránkový soubor Korespondence se objevil v době, kdy už je na dohled 100. výročí narození autora Čítanky jaro, Ohnice či Elegií.
Umění jako síla v něčem až nadlidská a třeba také dost temná, v mnohém protikladná tomu, co se za tvorbu dnes vydává.Takové je téma (nebo jedno z témat) dvou nových filmů – hororové komedie Sametová cirkulárka (Velvet Buzzsaw) scenáristy a režiséra Dana Gilroye a nové verze klasického hororu Suspiria v režii italské hvězdy Lucy Guadagnina. Oba ty snímky jsou – každý po svém – výmluvným příkladem toho, proč soudobé filmové umění té v dobrém či zlém magické síly dosahuje jenom málokdy.
Kdo by to byl řekl, že byly doby, kdy se v Praze uváděly operní šlágry čtyři měsíce po světové premiéře. Takže v roce 1927 se krátce po prvním uvedení v Lipsku hrála v pražském Novém německém divadle (dnes Státní opera) poprvé „opera o dvou dějstvích“ rakouského skladatele s českými kořeny Ernsta Krenka (1900–1991) Jonny vyhrává (Jonny spielt auf), která se stala v Evropě ve svém žánru senzací.
Detektiv Hercule Poirot je pro čtenáře a diváky instituce, publikum má o něm a světě příběhů Agathy Christie zažitou představu, představují cosi starého a známého, k čemu se člověk čas od času rád vrátí. Přicházet proto s novou adaptací klasických poirotovských detektivek může být docela riskantní. Natočit Poirota nově a přitom klasickým způsobem může působit jako zbytečná práce – jsou tu přece filmy s Peterem Ustinovem, seriál s Davidem Suchetem a další divácky vděčné adaptace.
Vytvořit pro film nebo televizi politické drama vycházející ze skutečných událostí je dnes v mnohém obtížnější než v dřívějších letech.
Není to špatné, když se autoři drží témat a postupů, které se jim už jednou osvědčily. Třetí řada pověstného seriálu Temný případ (True Detective) toho budiž důkazem, od příštího týdne ji bude vysílat HBO. Její autor Nic Pizzolatto se v ní vrací k tématům a postupům, kterými Temný případ ve svých lepších časech strhl publikum i kritiku. Jistě, nová řada proto nepůsobí vysloveně objevně, v něčem představuje návrat do známého světa.
Film mexického režiséra Alfonsa Cuaróna Roma má ve světě skutečně mimořádný ohlas, nejenom proto, že vyhrál festival v Benátkách. V nadšených recenzích a reakcích filmových publicistů zaznívá, že ten film svým významem přesahuje měřítko ročních bilancí, zaslouží si být zmiňován v kontextu toho nejlepšího, co vůbec kdy ve filmu vzniklo. Nejeden s historií filmového umění obeznámený kritik označil Cuarónův snímek za vůbec nejlepší, jaký v životě viděl.
Pavla Horáková není ve zdejším literárním světě neznámá. Překládala těžké americké autory, vydala „dorosteneckou“ trilogii o hrobařících, která toho hodně naznačovala, spolu se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou napsala štafetovou novelu Johana. Její Teorie podivnosti je tedy něco, co se dalo jaksi očekávat, i když i tak je to překvapení, široko daleko bez konkurence.
Kina v Číně lákají narůstající počet diváků a Hollywood často čelí obviněním, že při natáčení svých „trháků“ stále víc zohledňuje spíš čínský než americký trh. „Říše středu“ ale zdaleka nespoléhá pouze na zahraniční produkci, protože kasovní rekordy tam lámou domácí snímky, které nezřídka nesou silné propagandistické poselství čínské armády. Vydává se Čína stejnou cestou jako kdysi sovětská válečná kinematografie?
Až někdo bude s potřebným odstupem hodnotit knižní (nad)produkci, kterou vyvolalo letošní sté výročí vzniku Československé republiky, možná do své bilance práci 100 let Československa ani nezahrne. Je to dílo pravděpodobně určené dětem, i když to o sobě výslovně neříká, žádné „Pro čtenáře od 9 let“ tady nevidíme. Forma komiksu nás ovšem nesmí mást, tato výkladová zkratka už dávno není určena jen dětským čtenářům, dnes se mezi její adresáty bez rozpaků hlásí i ti dospělí lidé, kteří jsou při výběru četby, pardon, trochu infantilní.
Davu je nutné dát ty nejfantastičtější sliby. Aby protikandidát propadl, je nutné jej představit jako padoucha. Není k tomu zapotřebí žádných důkazů. Pokud bude protivník racionálně vysvětlovat, že to není pravda, místo toho, aby na pomluvu odpověděl ještě horší pomluvou, nemá šanci na úspěch.
Umělcům prý prospívá utrpení, přinejmenším se tak domnívá část publika, která má ráda „umění s příběhem“, pokud možno tragickým, jenž v jejich očích dodává vnímanému dílu tu správnou „autenticitu“, váhu. V populární hudbě může být tenhle druh poptávky docela bohatě uspokojen – tragédií nebo aspoň velkých průšvihů se v životních historiích jejích osobností najde dostatek. Takovou „hudbu s příběhem“ hraje také Američanka Chan Marshallová, která vystupuje pod jménem Cat Power.
V pražské výstavní síni Czech Photo Centre (u stanice metra Nové Butovice) vystavuje Karel Cudlín fotografie ze zaslíbené země, tedy z Erec Jisra’el, s odskoky do Gazy a na Západní břeh Jordánu čili Judey a Samaří. Jde o dosavadní největší monotematickou Cudlínovu výstavu a zřejmě o nejlepší fotografie z oné země, viděné českým okem, Josef Koudelka promine. Jeho fotografie Izraele znají například čtenáři díla Isaaka Bashevise Singera, neboť v nakladatelství Argo se velmi vhodně rozhodli jeho sebrané dílo ozdobit na obálce Cudlínovou černobílou fotografií.
Vypadá to jako luxusní katalog nějaké cestovní kanceláře, avšak údaje o cenách hotelů, letenek, jízdenek, šerpů atd. tady nenajdeme. Co je to tedy? Soubor tipů na takzvanou zážitkovou turistiku, nazvaný 1 000 míst, která musíte vidět, než zemřete. Hlavní autorka sice všechna ta místa zatím neviděla, ale třeba má ještě dost času. „Tvůrci knihy (...) procestovali Zemi křížem krážem a na základě svých zážitků vytvořili jedinečný soubor velkých i malých dobrodružství.“ Je ta věta napsaná (či přeložená) poněkud neobratně, tušíme však, co se tu chce říct.
Diváky filmu King Skate by šlo rozdělit do několika skupin. Zaprvé na ty, kteří dobu, o niž v něm jde, tedy konec sedmdesátých let a celá léta osmdesátá, nepamatují (nebo jen dětsky). Pro ně to zajímavé být může také, ale bez silnějšího citového prožitku. Pravděpodobně větší skupinu budou tvořit ti, kteří ta léta prožili, pamatují si na ně, ba jsou jimi doživotně ovlivněni, zkrátka proto, že byli mladí. Ti na film hledí buď jako na něco, co se jich týkalo bezprostředně a zažili to doslova na vlastní kůži (těch bude méně), nebo jako na něco, co sice na vlastní kůži nezažili, ale pozorovali to, různě si o tom něco mysleli a vědí zhruba, o co jde – to je případ autora článku. A pak samozřejmě je tu skupina, asi většinová, kterou to vůbec nezajímá, ale ti na to stejně nepůjdou.
K nejdiskutovanějším letošním událostem na Západě patřil vznik kampaně #MeToo, která měla původně poukázat na časté sexuální obtěžování v americkém filmovém průmyslu. Dá se ale chápat i jako projev daleko širšího procesu, snahy nějak nově upravit, nebo dokonce předefinovat vztahy mezi muži a ženami, způsob komunikace mezi nimi. A dosáhnout toho prostředky fakticky mocenskými. Snaha upozornit na situaci konkrétních obětí se tak v současné atmosféře potkává s úsilím o proměnu tradičních konceptů, jako jsou presumpce neviny nebo svoboda slova, roli v tom hraje i "internetová spravedlnost" provozovaná kampaňovitě na sociálních sítích. V anglosaských médiích se zažil termín #MeToo era a ta potřebuje také díla, která by nějak vyjadřovala jejího ducha i rozpory.
Mladí muži mají dnes dost špatnou pověst – přinášejí problémy. Existuje u nich větší pravděpodobnost, že se dopustí násilí, mohou trpět sexuální frustrací a různě si ji vybíjet, být bezcílní, nenávistní, společnosti s větším podílem mladých mužů snáze rozpoutají válku… Jsou to bytosti budící strach. „Mladí muži s iPhony“ slova, která jsou pro část veřejnosti vyjádřením přicházejícího kataklyzmatu, střetu civilizací, jejž má přinést migrační krize. A mladí muži jsou skutečně bytosti potenciálně nebezpečné – okolí a především sobě. Taky proto, že být jedním z nich může být hodně těžké, takový člověk je sužovaný potřebou vyznat se v sobě a ve světě, i když to v danou chvíli ani není možné, chce sladit potřebu osobního uznání s touhou stát se někým jiným… Jednou z toho třeba vyrostou, spíš si ale jenom zvyknou.
Když Bianca Bellová ještě nebyla tou známou autorkou románu Jezero, za který dostala loni Literu a Cenu EU za literaturu, vydala v roce 2009 prózu Sentimentální román. Nyní vychází v „novém, upraveném vydání“, jak stojí v tiráži: onou úpravou je patrně i grafická změna v názvu: Senti/mentální román. Na knize, která před lety prošla bez recenzentské pozornosti, jí tedy záleží, snad ze sentimentálních důvodů. Z jiných sotva.
I mediálním provozem omlácený filmový publicista může někdy při práci zažít stav hlubokého údivu. Třeba když věří, že kvality nějakého díla – v dobrém i špatném smyslu – jsou natolik zjevné, že snad ani nezaslouží hlubší rozbor. A pak jen s úžasem zjišťuje, že asi tak zjevné nebyly, že nemálo kolegů je vnímá naprosto opačně. Jeden se pak zamyslí, jaké jsou důvody té zásadní rozdílnosti pohledu. Koncem léta jsem ji pocítil při hodnocení minisérie Ostré předměty z produkce HBO, v krátké recenzi jsem ji po odvysílání prvních dílů smetl ze stolu. Když skončila, přečetl jsem si na více místech včetně, řekněme, prestižních, že šlo o nejlepší televizní počin přinejmenším tohoto roku. Došel jsem k názoru, že by stálo za to se k tomu dílu vrátit, rozpor v pohledu na něj je, myslím, taky generační a možná i genderový.
Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu.
