Tag: recenze

Články k tagu

Josef Váchal na výletě

K padesátému výročí smrti osobitého výtvarníka a literáta, jenž se za svého dlouhého života nedočkal náležitého ocenění, prezentuje litomyšlské Portmoneum objevnou výstavu Cestopisák Josefa Váchala.

Monument uprostřed města

V centru třítisícového města Velké Pavlovice stojí od dob vládnutí císaře Josefa II. mohutná barokní sýpka. Stavbu chrání už od roku 1958 památková ochrana, poslední desetiletí byla ovšem ve velmi zuboženém stavu. Velmi náročný (a nákladný) projekt celkové rekonstrukce a přestavby sýpky na čtyřhvězdičkový hotel Lotrinský ovšem budově nově vrátil původní kouzlo a monumentalitu.

Loď v meandru Labe

Mladá rodina z Ústí nad Labem hledala vhodné místo, kde by v poklidu přírody mohli její členové trávit volné dny. Do oka jim padl pozemek v rekreační okrajové části města Brná spadající do CHKO České středohoří. Parcela nabízela rodině kromě nádherného prostředí přímo v údolí meandru Labe ještě jednu podstatnou výhodu – leží totiž asi pět kilometrů od jejího bytu v centru Ústí a lze k němu snadno dojet i na kole po místní cyklostezce.

Unavený boxer, který čeká, kdy přijde knokaut

Román Michela Houellebecqa Serotonin vyšel ve Francii letos v lednu, když se právě rozjíždělo hnutí Žlutých vest. Nakladatelští píáristé velmi dobře věděli, jaký mají v novém románu „provokativního“ autora poklad, neboť, ejhle, on se opět trefil do centra společenského dění! Po románu o tiché islamizaci Francie Podvolení, který vyšel ve dnech, kdy islamisté vystříleli redakci Charlie Hebdo (tedy, nechovali se úplně tiše), je tu opět prst v citlivé ráně.

Dopisy, pošta a povídky Mileně

Spisy Ladislava Grosmana (1921–1981), autora předlohy k oscarovému filmu Obchod na korze (1965), tady už dávno měly být, díky pražskému nakladatelství zvanému Filip Tomáš – Akropolis snad brzy budou. Je ohlášeno celkem pět svazků, loni vyšel první (č. 2 – Povídky), letos druhý (č. 4 – Dopisy Mileně). Tempo jeden kousek ročně prý firma zachová.

Antiteze z písečné duny

Blåvand je malá odlehlá obec na západním pobřeží Dánska, kterou za druhé světové války procházel systém opevnění chránící nacistické Německo před nebezpečím invaze spojeneckých sil. Sílu Atlantického valu podporovaly především masivní betonové bunkry s dělostřeleckými hnízdy. Většinu z nich nechali Spojenci po válce odstřelit, některé ale zůstaly v pusté krajině dodnes a jeden z nich se nedávno stal dokonce součástí úctyhodného kulturního projektu.

Zmatek u pramenů

Dnes už v rozsáhlé a rozmanité řadě (sedmnáct vydaných titulů) knih Miloše Urbana tvoří hlavní linii ty, které bychom mohli pojmenovat jako „mysteriózní zabijáky“. Sériově a kreativně se v nich vraždí, přičemž důvody toho vraždění jsou složitě odkrývány v procesu poznávání, jímž prochází romanticky založený hlavní hrdina.

Vídeň na zlatém podnose

Jednou za čas, odhaduji to tak na deset let, vznikne v čísi, obvykle mezinárodní produkci umělecký dokument na téma Vídeň na přelomu 19. a 20. století. Má to svoji logiku, neboť jde o téma přitažlivé ve všech ohledech. Kdyby si tak mohl člověk vybrat, o čem natočit umělecko-historický dokument, a hezky si u toho užít příjemných věcí a moc se přitom nezapotit, byla by to možná Vídeň fin de siècle.

Vlastní cestou k vysněnému bydlení

Financování a realizace bydlení formou baugruppe slaví již několik let úspěchy především v sousedním Německu. U nás se o ní ale příliš neví, přestože nabízí rozumnou cestu pro všechny ty, kteří chtějí bydlet ve svém a podle vlastních přání. Její výhody demonstruje nedávno dokončená rekonstrukce městské vily v Praze, kterou pro tři rodiny navrhli architekti Jakub Filip Novák a Daniela Baráčková ze studia No Architects.

Nasládlé bolesti Pedra Almodóvara

Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly.

Karafiáty, růže a Renault 21

Někdo u toho přímo byl, pro jiné je to už historie, artefakt vhodný k vystavení. Třeba padesát tisíc portugalských růží, které přivezla do Prahy skupina portugalských studentů a 8. prosince 1989 je rozdávali na Národní třídě. Byl to snad první reálný projev západních sympatií k „sametové revoluci“, což byl termín, který právě tehdy vznikl. Korespondoval s již historickým označením „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos) pro nenásilný přechod z autoritativního státu v demokratický v Portugalsku v dubnu 1974.

Písně na konec jara

Konec května je ten správný čas nabídnout pomocnou ruku čtenářům, kteří by si slunné dny rádi ozvučili čímsi novým. Z hudební produkce posledních měsíců vybral několik možností Ondřej Štindl, lze od něho očekávat vstřícnost vůči vkusu pánů středního věku, kteří ještě nechtějí zamrznout v hudbě vzdalujícího se mládí.

Cesta za Voskovcem

Na počátku 90. let publikoval textař, básník a zpěvák Jan Vodňanský (nar. 1941) knihu vzpomínek Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (vydalo ji roku 1992 poněkud překvapivě „Zemědělské nakladatelství BRÁZDA v redakci encyklopedických publikací“, její rozsah byl 175 stran a v posledním roce federálního Československa stála 50 Kčs).

Bydlet, pracovat a bavit se v továrně

Nepříjemnou okolností každé rekonstrukce staršího objektu bývá to, že se až během stavebních prací objeví řada problémů, se kterými se předem nepočítalo. To platí stejně tak u rekonstrukcí větších staveb jako i malých objektů nebo třeba složitějších bytů. Co když ale máte obrovskou zchátralou průmyslovou budovu, kterou plánujete kompletně předělat pro kulturu, kanceláře a bydlení?

Ve společnosti sériového vraha

Třicet let po popravě zažívá americký sériový vrah Ted Bundy velký „comeback“. Kromě množství výročím inspirovaných článků a televizních pořadů se také stal protagonistou hraného filmu Zlo s lidskou tváří (příští týden se objeví v českých kinech) a čtyřdílného dokumentu Ted Bundy Tapes dostupného na Netflixu, obojí režíroval Joe Berlinger. Ta dvě díla nejenom  rekonstruují jeden slavný kriminální případ konce minulého století, pokoušejí se proniknout za Bundyho masku, podat jeho děsivý příběh jinak než jako senzační a morbidní podívanou.

Návrat první republiky

Roku 1931 zažily tehdy dvanáctitisícové Louny velkou slavnost. Město totiž svou návštěvou poctil prezident Tomáš Garrigue Masaryk se svou dcerou Alicí, aby společně otevřeli zbrusu nové lounské výstaviště. Areálu přitom dominovala bílá novostavba hlavního pavilonu A, která svou podobou odrážela principy a eleganci v Československu populární modernistické architektury.

Jak se člověk stává sviní

Rychlými střihy, ostrými náhledy a soustředěnými tahy načrtává Miloš Doležal portréty tří mužů, kteří se dali do služeb nacistického režimu. Jak píše v poznámce, žádné životopisné detaily nejsou vyfabulovány, vše má oporu ve výpovědích nebo archivních zdrojích. Dokumentárnost textu doplňuje bohatý fotografický materiál, podobně jako v Doležalově nejznámější knize, monografii o páteru Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (2012).

Televizní Černobyl: rekonstrukce i horor

Pětidílná minisérie Černobyl – koprodukce HBO a britské televize Sky – je velmi solidní dramatizace událostí, které před třiatřiceti lety vyděsily Evropu (vysílána je od 7. května). Autorům se podařilo zachytit všechny roviny katastrofy (nebo se jich aspoň dotknout) v sovětské jaderné elektrárně – drama na místě, jeho dimenzi politickou a také tu jaksi mytickou, přízračnou, která podněcuje imaginaci. Stačí už jenom to slovo Černobyl. Zní trochu jako z ruské pohádky, mohlo by označovat nějakou slovanskou verzi Tolkienova Mordoru. A vlastně označuje.

Po vesnicku

„Zavolali nám tehdy úplně neznámí lidé, že od nás chtějí navrhnout dům. Sami od sebe si nás vyhledali, protože někde viděli náš sklep. To pro nás byla naprosto nová zkušenost.“

O Bohu i bez něho

Vypadalo to, že termín „konceptuální album“ je už definitivně přežitý, pozůstatek časů, kdy se rokenrol možná trochu dětinským způsobem snažil světu dokázat, že je schopný vytvořit něco víc než píseň, a měl by proto být brán vážněji. A přesto je jedna z nejlepších desek, jež letos vyšly, právě konceptuální album, jehož tématem je navíc ten největší z konceptů – Bůh. Na desce amerického písničkáře Kevina Morbyho Oh My God přitom absentuje nějaká snaha o prvoplánovou velikost.

Josef Šíma – malíř mezi sebevrahy

Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.

Jiný pohled na věc

Téměř každý třetí Čech bydlí v panelovém domě. V našem hlavním městě je tento poměr dokonce ještě výraznější – v panelácích zde žije téměř polovina všech Pražanů. Vzhledem ke stáří domů (často za předpokládanou dobou životnosti) se proto po celém Česku řeší jejich revitalizace. Ta se ovšem ve většině případů omezuje pouze na obalení paneláků silnou vrstvou polystyrenu a následné přetření fasád pestrými barvami.

Tajemství malířovy ženy

Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal.

Poslední sbohem

Nekvalitní vybavení, poničené fasády i interiér, popraskané asfaltové plochy. Podoba a především stav objektů určených k poslednímu rozloučení s našimi blízkými často zoufalým způsobem neodpovídá důstojnosti a významu, který těmto ceremoniím přikládáme. Podobně na tom byli i ve Valašském Meziříčí, kde pohřby až do letoška probíhaly v malé zanedbané budově, která atmosféře obřadů v žádném případě nepomáhala.

Podivná, je podivná

„Haló, pánové, nespěte mi tady, když vám chci říct pointu!“ Tak zní předposlední věta poslední povídky Američan v Praze z knihy Jiřího Kamena Elvis ze Záluží, za kterou byl nominován na Literu za prózu. Je to velmi případná a oprávněně sebekritická věta, neboť problémy s udržením pozornosti jsou asi základním zážitkem při četbě většiny z těch pětadvaceti povídek. Hned druhou je pak skutečnost, že se k žádné pointě nedostanou.

S Čedokem do Alp v roce 1944. A kam ještě?

V roce 1996 mi cestovatel Miroslav Zikmund, dnes stoletý, tehdy stále ještě v mužném věku, vypravoval o svém mládí: „V roce 1944 jsem se nešťastně zamiloval, ta děvčica se chtěla vdávat, já jsem se ženit nechtěl, protože jsem měl plnou hlavu plánů na cestování. A jak to tak bývá, její matinka by ráda měla dcerunku hezky pod čepcem, a já se k tomu neměl. Tak se vdala, byl jsem z toho nešťastný. A abych si zahojil raněné srdéčko, vyrazil jsem si do Alp a věřil jsem, že v těch horách jaksi pozapomenu. A přesně tak to bylo...“

Bobeš, co chceš?

S Dylanovými koncerty to bylo vždycky komplikované. Kdysi dávno jimi, náhle plně elektrizován, roztrpčoval folkumilovné publikum. Později zas leckomu vadilo, že mohl celý večer identifikovat jednotlivé písně pouze podle textu, protože autor s nimi po hudební stránce nakládal velmi volně, nejspíš aby se po x-tém opakování nenudil. Výsledek ale zněl jako zpupná svévole nebo ještě zpupnější naschvál.

Jak si Hitler dal k večeři Rakousko

Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“.

Prověřený experiment

Jak důležitou roli hraje fyzická podoba prostoru při rozvoji a výuce dětí? Jaké jsou vaše vzpomínky na školku? A potřebuje školka vůbec nějakou specificky řešenou budovu, anebo její potřeby dostatečně zajistí leckterý starší dům či utilitární novostavba?