Dnes už v rozsáhlé a rozmanité řadě (sedmnáct vydaných titulů) knih Miloše Urbana tvoří hlavní linii ty, které bychom mohli pojmenovat jako „mysteriózní zabijáky“. Sériově a kreativně se v nich vraždí, přičemž důvody toho vraždění jsou složitě odkrývány v procesu poznávání, jímž prochází romanticky založený hlavní hrdina.

Na začátku byl skvělý „gotický“ román Sedmikostelí, jenž na vyspělejší čtenářstvo a inteligentnější kritiku zapůsobil, jak se říká, jako zjevení. Koncem 90. let jím Urban vnesl do české prózy, která tradičně nepřeje žánrům a duchaplnosti, brilanci a nápaditost. Vytvořil model intelektuální detektivky (to slovo není přesné, ale dejme tomu, že se tam dějí a vyšetřují vraždy) kunsthistorického typu, kterou po něm pak několik dalších adeptů začalo opakovat, až se z toho stalo klišé. Urbanovo zvláštní ladění atmosféry přitom odpovídalo pocitům melancholického snivce, který bere odplatu na moderním, bezduchém světě do svých rukou, tedy aspoň teoreticky a literárně. Nápadité a – pro spřízněné čtenáře – přitažlivé bylo prostředí, jež odpovídalo onomu snivému a estétskému založení protagonisty: byly to romány zasazené do tématu historické architektury (Stín katedrály, Santiniho jazyk) nebo romantické krajiny (Hastrman), jejichž křehkost a tajemnost kontrastovala s necitlivým a v důsledcích ničivým světem moderní doby.

Postupem času se však stalo to, co se dalo očekávat. Model se vyčerpal, kvalita klesala, nápaditost byla nahrazována manýrou a rutinou, která přitom byla pořád na vysoké úrovni, protože zaprvé Urban psát umí (to není v současné české literatuře taková samozřejmost, jak by se myslelo) a zadruhé má vybraný vkus a vytříbenou inteligenci, což obojí do určité míry může nahrazovat nedostatek inspirace a invenční vyčerpání. Takže i slabší knihy, třeba „dekadentní“ Lord Mord nebo „houbařský“ román Boletus arcanus byly svým způsobem zajímavé a čtenář, který si kdysi na Urbana zvykl, se sice musel už trochu přemáhat, ale přece jenom je zkonzumoval, neboť čtenář má být ke svému autorovi, kterého si kdysi oblíbil, tolerantní.

Umírající město

Zuby nehty se o to jeden věrný čtenář pokusil i při četbě nejnovějšího románu. Jmenuje se Kar, což je důvtipný název: „kar“ jako pohřební hostina a pak Karlovy Vary, kde se děj odehrává… I v mnoha jiných ohledech je důmyslný. A to až natolik, že by čtenář dal večeři za to, kdyby to byl román o trochu jednodušší a dalo se v něm trochu vyznat. Nebo kdyby mu někdo během četby průběžně vysvětloval, co se to tam vlastně děje. Lze míti totiž podezření, že by s objasněním zápletky měl značný problém i autor, který ovšem vynaložil zajisté mimořádné úsilí k vybudování pravděpodobně nejzamotanějšího případu v dějinách české poválečné detektivky, či jak budeme tu věc nazývat. V závěru, který obvykle v detektivkách slouží k rozmotání případu, se to tady ještě víc zamotá, a když dochází k tzv. velkému rozuzlení, není to jen hlavní postava, ale i čtenář, který zaúpí: „Jde mi z toho hlava kolem!“ Je to román, obávám se, pro smrtelníka téměř nerozluštitelný, záhadný a matoucí. Lze ho číst dokonce i s jistým napětím, ale na mučidlech pak ze čtenáře nelze vypáčit, co se to tam vlastně dělo. Můžu se mýlit, ale je myslím nad lidské síly pochopit, proč najednou někoho popadne amok a začne vraždit a proč je tím pachatelem správce pramenů nazývaný zde Technik, kterému to ovšem našeptává krásná Muriel, jak se to má s tou tajemnou dívkou v kómatu a proč dostává Julián vzkazy šifrované jako tetovací obrázky a vůbec proč se tam lidé chtějí navzájem sežrat. Vstřebat to všechno vyžaduje nadlidskou empatii a ochotu přijmout největší možné krkolomnosti.

Jediné, co víme jistě, je, že hlavní hrdina, spisovatel Julián Uřídil, má složitý vztah ke Karlovým Varům. Reflexe tohoto „umírajícího města“ je na knize také nejživější a pasáže, kde se svému městu (Urban v Karlových Varech vyrostl) věnuje, jsou ve své kritičnosti přesné a výstižné. Jsou nesentimentální a přitom procítěné: Karlovy Vary jsou městem, které přišlo o duši, ale nikoli zcela o bývalou krásu, která je sice poškozená, ale není vyhladitelná, což ovšem není zásluhou jeho současných česko-ruských obyvatel. On sám je však jedním z viníků toho stavu, protože sám z města odešel, nevrátil se do něj, aby s ním něco podnikl. Vrací se do něj s odporem a současně se špatným svědomím, jako někdo, kdo zvolil jednodušší nebo sobečtější cestu. Ve Varech by však nejspíš knihy nenapsal, zakopal by se tady a asi trpěl, kdoví… Tato osobní poloha tvoří tedy řekněme esejistickou složku knihy, jež by možná obstála sama o sobě, ale to ambicióznímu autorovi samozřejmě nemůže stačit.

Jenže spisovatel musí chtě nechtě fabulovat. Začíná to ještě docela nadějně. Do Varů přijíždí spisovatel Julián Uřídil, postava, jež bude v mnoha charakteristikách svádět k autobiografickému čtení. Také jméno je důmyslné. Uřídil odkazuje na Johannese Urzidila, autora slavné knihy Goethe v Čechách, tedy hlavně v Carlsbadu. A Julián je jméno císaře odpadlíka, Julian Apostata. No a tento muž, který je už asi dál než v půli se svou životní poutí a je unavený a asi ve vleklé osobní krizi, dostane nabídku od svého někdejšího spolužáka, šéfa místní policie Webera (tkalce, tedy snovače sítí), aby přijel do města a strávil tu nějaký čas, neboť ve městě se právě děje to, o čem Urban, tedy vlastně Uřídil, už tolikrát psal: Weber si přečetl několik jeho knížek. Ve Varech se totiž dějí nevysvětlitelné a podivné vraždy. To by přece mohl být námět na jeho román…

Jistě, sériové vraždy, jak to známe z těch mnoha předchozích Urbanových románů, těch důmyslných krváků pro podobně laděné plaché estéty, jichž je Miloš Urban prototypem a mluvčím. Tyto karlovarské vraždy jsou obzvláště podivuhodné. Jde o vraždy amokálního typu provázené nakonec neméně amokální sebevraždou. Jde o to, že někdo, do něhož by to člověk vůbec neřekl, začne náhle šílet, zaútočí zběsile na zřejmě nahodilou oběť, a to nikoli jen tak obyčejně, jak by člověk na někoho skočil, nýbrž kanibalsky: začne kousat a hryzat. Tento zajisté dramatický úkaz se v Urbanově románu několikrát zopakuje, přičemž pachatel-kanibal završí své problematické chování tím, že vzápětí po činu spáchá sebevraždu. Zřejmě kvůli výčitkám svědomí.

Julián Uřídil se tedy dá do vyšetřování. Vydá se na místo činu, a ejhle: nalezne tam zastrčené fotografie, které tam byly narafičeny pro něho. Je na nich vyfotografován kus mrtvé, nebo snad spící dívky, jenž je pokryt tetováním. To je asi nějaká message… Vždy když dojde k další vraždě, vydá se Julián na místo činu a nalezne tam tu fotografii s tetováním. Ani ho to příliš nepřekvapí, čtenáře ostatně také ne. Moc moudrý z toho není. Jak se dalo předpokládat, v pravou chvíli se objeví žena fatálního typu Mariel, jeho čtenářka, která kolem něj začne snovat podivné děje: vezme ho na výlet do Svatošských skal, kde Julián málem přijde o život. Mariel, která ovšem není Mariel, ale Muriel a má za sebou mysteriózní minulost, byla kdysi geniální chemičkou a zároveň narkomankou, je mladou vdovou, ale nyní má partnera, pana Taufera, technika pramenů, náruživého čtenáře Uřídilových knih. Shodou okolností bydlí ve stejném bytě, kde Julián vyrůstal. Vzniká mezi nimi napjatý trojúhelník, kdy Technik žárlí na Juliána, který přitom má z Muriel strach, i když se s ní vyspí, tedy ve sprše… Do toho dochází k nových vražedným výbuchům, navíc v bezprostřední Juliánově blízkosti. Začíná to být podezřelé: Julián dost pije a taky bere kokain a jednou má takovou kocovinu, že mu Technik udělá hovězí bujon, na němž se Julián stane brzy závislým. Netuší, že ta polévka nějak souvisí s vraždami, ale to netuší dlouho ani čtenář, nebo tedy tuší, protože tady se stát může všechno, a když se to dozví, nestačí se divit. Hodně se toho ovšem Julián (i čtenář) dozví od jiné ženy, od nadané a inteligentní matematičky Markéty (další goetheismus) zvané Makro, kterou si Julián pozve do Varů na pomoc. Ta se zaměří na to, co znamenají fotografie s tetováním, a vyjde jí, že to znamená Pandora, což je taky jedna goetheovská postava. Hlavně ale to tetování je na kůži dívky, která je už nějakou dobu v kómatu a kterou milovala Muriel, jež s ní chtěla mít dítě, ale místo toho si ho pořídila s Juliánem. Ten má v sobě drogu od Technika a hrozí, že v něm začne účinkovat… A co teprve když se dostane do podzemních pramenů a ohrozí celé město. To po sobě začnou skákat všichni jako šílení. To je ale Murielin cíl: zničit lázeňství, aby se mohlo dolovat. Protože pod Vary je uhlí, jak jinak. Naštěstí to celé nějak v pravou chvíli končí. Dívka v kómatu se probudí, Julián a Markéta ji adoptují… Tím by to mohlo skončit.

Je to obdivuhodná a zničující kniha. Skrumáž událostí, postav, výkladů, odhalení a zahalení je v ději natolik hustá, že jakékoli světlo kritické racionality, formulované otázkou, co to má k čertu všechno znamenat, by vržené do temnoty textu způsobilo explozi. Celé by se to rozpadlo, což ale není možné dopustit. Prostředkem proti tomu je vršení nejasností a ukrutně složitých konstrukcí. Tím lze vytvořit dojem, že se vlastně něco hrozně tajemného a důmyslného odehrává, a pokud tomu čtenář nerozumí, je to jen jeho vina. Možná že je, ale upřímně si myslím, že tím, co se podařilo autorovi napsat, si není jist ani on sám.

Miloš Urban: Kar. Pohřební hostina za jedno město. Argo, 350 str.