Novou knihu novinářky Alice Horáčkové, autorky výborné knihy-svědectví o „beatnické femme fatale“ Vladimíře Čerepkové (2014), Neotevřené dopisy by bylo možné označit jako literárně upravenou formu orální historie. To je přednedávnem módní, teď už standardní žánr na pomezí sociologického výzkumu, publicistiky a literatury. Někdo, nejčastěji člověk, který má na co vzpomínat, je vyzván, aby tedy vzpomínal. Jeho monolog, jen nepatrně usměrňovaný, je nahrán a pak přepsán a přiměřeně stylisticky upraven. Předpokládá se co největší autentičnost, což ještě není záruka toho, že zpovídaný něco nezatají. Neboť, jak známo, každý něco tají.

Monolog vede žena, výtvarnice Alena, která již má život téměř za sebou, je nejspíš vážně nemocná, ale nevzdává to. Impulzem k setkávání se zapisovatelkou, kterou oslovuje „paní Dvořáková“, ale čtenář si představuje, že jde o Horáčkovou, byla krabice dopisů, kterou našla v pozůstalosti po svém manželovi, malíři Járovi. Ten nedávno zemřel. Otázka, co v dopisech, psaných energickou ženskou rukou, je a zda se vdova odhodlá je přečíst, se vine celou její zpovědí. Ta má rysy spontánní zpovědi, která jde spíš do šířky než do hloubky. Zapřít nelze též sklon k jisté tlachavosti a upovídanosti, které někdy nepůsobí právě přesvědčivě: jako příklad lze uvést historku s briliantem propašovaným v podpatku do Paříže, pak zase navráceným a téměř do odpadků vyhozeným… Jako by měla paní Alena radost z toho, co lze všechno navěsit „paní Dvořákové“ na nos. Jejich schůzky probíhají na různých místech, nejčastěji v pražských kavárnách, kde se paní Alena cítí jako ve svém milieu. Je to inteligentní a nepoddajná žena, která prošla bohatým a často i dramatickým životem. Podnikavého otce zlatníka zavřeli v 50. letech, energická maminka se musela protloukat se třemi dětmi a něco podobného čekalo i Alenu. Vinou třídního rasismu nemohla studovat, ale protože byla schopná a talentovaná, uplatnila se jako výtvarná redaktorka v různých nakladatelstvích. Před rokem 1968 byla na několik měsíců v Paříži, naučila se francouzsky, po srpnové okupaci pak nějakou dobu zvažovala, že tam zůstane. Vrátila se, provdala se za malíře Járu a začala normalizace. Mužovi bylo znemožněno vystavovat, nevíme úplně proč, takže chřadl a chátral, jak to bylo běžné: čili vedl bohémský život. Jeho postava je poněkud matná a vzhledem k tomu, o jakou velkou osobnost má jít, nepřesvědčivá. Z hovoru manželky by vyplývalo, že jde o jednoho z nejdůležitějších českých malířů, jeho přítel „Nača“ (Jiří Načeradský?) se o něm vyjádří, že „ze všech malířů, co jich tady v Čechách je, má Jára ty nejlepší nápady“, ale nedostaneme se už k tomu, v čem tedy byla jeho výjimečnost: dle indicií lze tipovat na Rudolfa Němce. Je však také možné, že to Alenu prostě nezajímalo nebo o tom nespekulovala. Měla jiné starosti. Břímě praktického života totiž spočívalo na jejích bedrech, která se s ním vypořádávala s odhodlaným sebezapřením. Zatímco muž byl jakoby neviditelný, její energie a vůle se vším se poprat držela pohromadě a snášela, co by slabší jedinec možná vzdal. Vedla život za často ponižujících okolností (mnohokrát je připomenuta depresivní a represivní každodennosbundet socialismu), ale zároveň nějakým způsobem nepoddajný a svůj. V závěru se čtenář dozví, co jí v tom pomáhalo a proč je lepší, když dopisy zůstanou nepřečtené.

Jde sice primárně o soukromou historii, ale zasazenou do čtyřiceti let poválečného státu. I když identita malíře Járy není odhalena, objeví se tam reálné postavy jako ředitel Národní galerii Jiří Kotalík, psychiatr Borecký, již zmíněný Nača-Načeradský. Není to však portrét nějaké společenské vrstvy, tedy pražského uměleckého světa, do kterého paní Alena nejspíš ani moc nepatřila. Žila především svým soukromým vitálním životem, který si nenechala vyvlastnit ani poměry, ani ne právě uspokojivým životem rodinným. Autorský podíl Alice Horáčkové byl v tom, že vycítila potenciál příběhu, zachytila jej a dala mu podobu, díky níž se čte nikoli jen jako konkrétní výpověď, nýbrž jako příběh s vypravěčským obloukem a napětím.

Alice Horáčková: Neotevřené dopisy. Nakladatelství Argo, 188 str.