Smuteční síň ve Valašském Meziříčí

Poslední sbohem

Smuteční síň ve Valašském Meziříčí
Poslední sbohem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nekvalitní vybavení, poničené fasády i interiér, popraskané asfaltové plochy. Podoba a především stav objektů určených k poslednímu rozloučení s našimi blízkými často zoufalým způsobem neodpovídá důstojnosti a významu, který těmto ceremoniím přikládáme. Podobně na tom byli i ve Valašském Meziříčí, kde pohřby až do letoška probíhaly v malé zanedbané budově, která atmosféře obřadů v žádném případě nepomáhala.

Nejsilnější stránkou projektu smuteční síně ve Valašském Meziříčí je jasná prostorová organizace celého areálu a velmi elegantní řešení objektu. - Foto: Lukáš Němeček

Vybrat ten nejlepší

Právě proto se vedení města rozhodlo v roce 2014 vyhlásit architektonickou soutěž na nový areál smuteční síně, který by zahrnul také kolumbárium, vsypovou loučku i celkovou revitalizaci okolí vstupu. O soutěž byl mezi architekty docela slušný zájem, a tak se sešlo celkem 61 návrhů, ze kterých porota vybírala ten, který nejlépe odpověděl na zadání. Právě v tom spočívá hlavní přínos architektonických soutěží (u nás bohužel stále opomíjených): zadavatel získá od architektů a dalších profesí různé pohledy na věc, ze kterých mu odborná porota pomůže vybrat nejlepší řešení.

To v případě soutěže na valašskomeziříčskou smuteční síň vypracovalo podle porotců brněnské architektonické studio archislužba.cz, které vedou architekti Lukáš Pecka a Ivana Smětáková. Nejsilnější stránku jejich projektu představuje jasná prostorová organizace celého areálu a velmi elegantní řešení samotné budovy smuteční síně. Ve svém návrhu architekti navíc využili sklonu pozemku, který stoupá od rušné silnice směrem ke klidnému lesíku.

Symbolicky a tiše

Hlavní myšlenku pojetí celého areálu představuje tzv. „obřadní okrsek“. Architekti všechny požadované funkce (smuteční síň, kolumbárium, vsypová loučka, vstupní prostor) vzájemně provázali do jednoho celku a jako ústřední myšlenku použili motiv „poslední cesty“ lemované stromořadím, po které truchlící vystoupají až do smuteční síně. Tato osa navíc nekončí před výraznými vstupními dveřmi, ale pomocí převýšeného světlíku pokračuje přes atrium až na druhý konec síně, kde pomyslně vrcholí v místě katafalku.

V symbolické rovině pojali architekti také řešení interiéru auditoria, jehož prostřednictvím chtěli zdůraznit symbolický protiklad dvou světů. S tmavě šedými odstíny podlahy, potahu lavic a stěn kontrastuje bílý strop, ze kterého navíc do auditoria přichází sluneční světlo. Kromě protažení zmíněné osy „poslední cesty“ až k prostoru rakve rozděluje záměrně naddimenzovaný světlík auditorium do dvou částí. V určitém smyslu tak zde vzniká klasické trojlodní uspořádání známé z křesťanských chrámů, které se hodí pro různé formy ceremonie (včetně vynášení rakve jakožto součásti obřadu). Především ale takto pojatý prostor napomáhá
vytvořit důstojnou atmosféru pro poslední rozloučení.

Krásný moment pak představuje propojení boční strany auditoria s klidným polouzavřeným atriem pomocí velikých oken, které v době obřadu zatemňují rolety. Atrium s minimalistickou fontánou obklopují vysoké bílé stěny, které zajišťují dostatek soukromí. V zadní části atria, kudy mohou po skončení obřadu pozůstalí odcházet, je také vstup na vsypovou loučku ve svahu přímo za síní.

Autoři projektu se snažili především o to, aby architektura návrhu nenarušovala smuteční atmosféru ceremonií. Výsledku hodně pomohla také skutečnost, že architekti navrhovali nejen samotnou budovu smuteční síně, ale také (i když v dosti omezeném rozsahu) její prostorové napojení na okolí a vstup do areálu, což umožnilo nové ukotvení kompozice celého hřbitova. Širší vztahy jsou přitom klíčové v každém projektu, jen se často přehlížejí.


 

Matěj Beránek

27. dubna 2019