Pětidílná minisérie Černobyl – koprodukce HBO a britské televize Sky – je velmi solidní dramatizace událostí, které před třiatřiceti lety vyděsily Evropu (vysílána je od 7. května). Autorům se podařilo zachytit všechny roviny katastrofy (nebo se jich aspoň dotknout) v sovětské jaderné elektrárně – drama na místě, jeho dimenzi politickou a také tu jaksi mytickou, přízračnou, která podněcuje imaginaci. Stačí už jenom to slovo Černobyl. Zní trochu jako z ruské pohádky, mohlo by označovat nějakou slovanskou verzi Tolkienova Mordoru. A vlastně označuje. 

Šestadvacátého dubna 1986 došlo v černobylské jaderné elektrárně k havárii způsobené kombinací postupem obsluhy při provádění experimentu a především konstrukčních nedostatků používaného sovětského reaktoru. Nastala exploze, velký únik radiace a následný požár – byla to nejhorší jaderná havárie v historii. V jejím důsledku ve dnech a týdnech bezprostředně po ní zahynulo devětačtyřicet lidí většinou na nemoc z ozáření. Další zemřeli v důsledku onemocnění (především rakovinou), které způsobilo vystavení radiaci, odhady jejich počtu se dramaticky liší, podle společné zprávy vládních a nadnárodních organizací z roku 2005 byly takových případů asi čtyři tisíce. Počet obětí havárie ale mohl být mnohonásobně vyšší, kdyby se ve dnech po výbuchu nepodařilo zabránit katastrofám dalším – například průniku roztaveného paliva do podzemních nádrží plných vody, který by vedl k dalšímu, pravděpodobně daleko většímu výbuchu. Příběh likvidace havárie Černobylu je také příběhem hrdinství mnoha lidí, kteří se s katastrofou na místě vypořádávali.

Havárie zároveň představovala pro tehdejší Sovětský svaz obrovskou mezinárodní blamáž. Režim se demaskoval způsobem, který už nešel nějak ideologicky „spinovat“, obrátit v další vítězství socialismu. Režim se v hodinách po havárii ukázal jako nekompetentní a nelidský, opak propagandistického obrazu „země, kde zítra znamená včera“. Lokální úřady se chovaly zmateně a neodpovědně, nikdo pořádně nevěděl, co se děje, sovětské vedení přijímalo obraz katastrofy jako drobného karambolu bez větších důsledků. Minisérie připomíná mnoho výmluvných detailů, třeba to, že v prvních hlášeních do Moskvy se uváděly velice nízké hodnoty radiace, protože k jejímu měření se používaly nedostatečné dozimetry, jejichž stupnice končily právě na uváděných hodnotách, k dispozici sice bylo i pár přístrojů, které by byly schopné změřit skutečný stav, jenomže ležely v trezoru, od něhož kdosi ztratil klíče. Na lidi doma i za hranicemi, které havárie mohla ohrozit, se přitom nebraly nejmenší ohledy. To, že k ní vůbec došlo, oficiální místa připustila, až když byla zvýšená radiace naměřena v zahraničí, první zpráva o havárii se v sovětské oficiální televizi objevila až 28. dubna večer a trvala jenom dvacet vteřin. Evakuace civilního obyvatelstva z města Pripjať vedle elektrárny byla vyhlášena až šestatřicet hodin po výbuchu, do té doby byli lidé – často nic netušíce – vystaveni radioaktivnímu spadu. Hasiči, kteří na místo dorazili první, neměli potuchy, jaké nebezpečí jim hrozí…

Černobylská havárie také asociuje obrazy naplněné jakousi temnou a zároveň až hypnotickou poetikou. K havárii došlo v letech, kdy jaderná apokalypsa byla jaksi zdomácnělý pojem, pevně usazený v myslích generací a značně ovlivňující jejich představivost – díky instruktážním filmům zhlédnutým v hodinách branné výchovy, snímkům jako Den poté nebo sovětské Dopisy mrtvému a především neutuchající propagandě, která neustále zdůrazňovala možnost nukleární války a nutnost „boje za mír proti jaderné katastrofě“. V Černobylu k té apokalypse v malém došlo a mělo to i průvodní znaky jakéhosi konce věků, čehosi víc než „pouhé“ havárie – fatálního selhání lidmi vytvořené techniky. Ptáci padající z nebe, tichá smrt, která přichází k lidem v radioaktivním spadu, betonový sarkofág (takový obřadný termín, jenž zakryje zdroj toho všeho). A nakonec zůstane „zóna“, kraj jako z temné pohádky dokumentovaný na mnoha evokativních fotografiích. Místo, kde zasažená příroda přerůstá a vstřebává stopy po člověku, jakýsi disneyland postkomunistického zmaru, v němž se zvěř prochází mezi rozpadávajícími se budovami vyzdobenými komunistickými hesly – a to vše dohromady vytváří obraz smutné, morbidní a malebné pomíjivosti; nejenom jednoho režimu, ale všeho.   

Hlavnímu scenáristovi minisérie Craigu Mazinovi se podařilo příběh černobylské havárie odvyprávět dynamicky, aniž by ho příliš vyšperkovával nějakými fiktivními atrakcemi, přes množství postav i dějišť působí velice sevřeně (recenzenti mohli předem vidět tři epizody z pěti), nutné výkladové pasáže (třeba na téma mechanismus jaderné havárie) jsou do děje zakomponovány ústrojně a nijak neruší. A na to, že všichni aktéři mluví anglicky, a nikoli rusky, se dá docela rychle zvyknout – autoři lokalizaci naštěstí nepomáhají tím, že by herce tlačili do užívání nějakých divokých slovanských akcentů (jako třeba v nešťastném filmu Anthropoid). Napomáhá tomu i realisticky působící prostředí – natáčelo se na Ukrajině a v Pobaltí, nějaké záběry snad byly pořízeny přímo v černobylské zóně. Hlavní postavou minisérie je Valerij Legasov (Jared Harris), v době havárie náměstek ředitele Kurčatovova institutu pro atomovou energii, který na místě vedl práce záchranářů. Později překvapil mezinárodní odbornou veřejnost tím, jak otevřeně situaci v Černobylu popisoval, stal se tak protikladem typického představitele tajnůstkářského a prolhaného sovětského režimu. Dva roky po katastrofě spáchal sebevraždu (tou minisérie začíná), říkalo se, že před ní namluvil nějaké své kompletní svědectví o tom, čeho byl svědkem a účastníkem, a o aspektech havárie, jež chtěla oficiální místa udržet v tajnosti. Až po jeho smrti byly potvrzeny informace o konstrukčních chybách reaktoru. Jaredovi Harrisovi velmi sedí role znavených mužů, na které dolehne průšvih větší, než je v lidských silách zvládnout (podobnou úlohu měl třeba v pozoruhodném seriálu Teror). I jeho Legasov je hrdina toho typu – kompetentní muž, který musí zvládnout nadlidský úkol ve světě, jenž nefunguje zrovna efektivně a jehož vedení si přinejmenším zpočátku odmítá připustit dimenzi katastrofy. Je mu jasné, že mnozí z těch, jimž přiděluje úkoly, na to doplatí vážnými zdravotními následky, on v tom ohledu nebude výjimkou. Selhání v hodinách po katastrofě, stejně jako hrdinství následujících dnů ukazuje minisérie dokumentaristicky věcným způsobem, bez šlapání na pedál grotesky nebo naopak „sovětského“ patosu. Jednotlivé figury jsou dostatečně výrazné a stručně charakterizované, aby i v rychle ubíhajícím ději získaly nějakou individualitu. Nejvýraznější mezi nimi jsou vládní aparátčík Ščerbina (Stellan Skarsgård), drsný chlapík znalý postupů vnitrostranického boje, jehož situace na místě přivede k tomu, aby v sobě našel schopnost nasazení pro věc. A také Uljana Chomjuková (Emily Watsonová), fiktivní postava vědkyně z Minska, která na vlastní pěst pomáhá Legasovovi s pátráním po skutečných příčinách havárie. Snad jenom ten znavený Gorbačov (David Dencik) by si mohl být trochu podobnější.

Všechna pokračování minisérie režíroval švédský tvůrce Johan Renck, známý především ve světě reklamy a hudebních videí. Mimo jiné je i autorem značně temných, surreálných klipů k písním z posledního alba Davida Bowieho Blackstar. Televizní minisérie je samozřejmě úplně jiný žánr, i tak je ale na těch dvou Renckových pracích vidět určitá spřízněnost. Režisér a jeho spolupracovníci prokazují schopnost přesvědčivě a faktograficky vykreslit nějakou situaci, také kvůli lokacím Černobyl nepůsobí jako jedno z děl typu „Západ si hraje na Rusko nebo SSSR“. Přesvědčivě působí i trikové scény, které se zároveň vyhýbají zbytečné bombastičnosti. Velký důraz ale Renck ve svém režijním pojetí dává na jaksi hororovou stránku tehdejšího dění. Už v prvoplánovém smyslu  – zobrazení detailů průběhu nemoci z ozáření je velice naturalistické –, ještě víc ale ve smyslu jaksi existenciálním. Havárie jaderné elektrárny a snaha omezit její důsledky není ukazována jenom jako nějaký sled příčin a následků, praktický úkol s praktickým řešením. Autoři minisérie Černobyl také zdůrazňují tu v něčem nadreálnou dimenzi tehdejšího dění, chvil, kdy se selhávající mechanismus systému střetl s tichou a okem nepostřehnutelnou smrtí. A právě to neviditelné a hrůzné jejich dílo v těch nejsilnějších okamžicích nějakým způsobem zobrazuje, nahlíží za rekvizity doby a politiky a snaží se ukázat děsivou a netečnou sílu, již havárie uvolnila. Sílu, která jako by popírala život, ale také jeho smysl – a nahrazovala ho čímsi absurdním.