Jednou za čas, odhaduji to tak na deset let, vznikne v čísi, obvykle mezinárodní produkci umělecký dokument na téma Vídeň na přelomu 19. a 20. století. Má to svoji logiku, neboť jde o téma přitažlivé ve všech ohledech. Kdyby si tak mohl člověk vybrat, o čem natočit umělecko-historický dokument, a hezky si u toho užít příjemných věcí a moc se přitom nezapotit, byla by to možná Vídeň fin de siècle. Je tam totiž všechno jako na zlatém podnose: sex, krása, psychoanalýza, dekadence, choroby, koncentrace géniů, kritika společnosti, útulnost, kavárny, dobré jídlo, zánik, smrt… prostě Vídeň, jak ji má člověk rád.

Na leštěném podnose ji přináší nejnověji film, který se díky firmě Aerofilms objevil v české distribuci. Jmenuje se Klimt & Schiele – Erós a Psyché a jako režisér je pod ním podepsán Michele Mally. O něm se lze dopátrat, že je to Ital, též scenáristka Arianna Marelli je Italka a také poněkud protivně exaltovaný průvodce, mladý herec Lorenzo Richelmy, je Ital. Ale jinak na tom filmu není italského nic, film je zcela kosmopolitní, samozřejmě namluvený anglicky, i když některým starším „mluvícím hlavám“ je dovoleno mluvit německy, respektive vídeňsky, neboť onen přízvuk je sám o sobě přidanou hodnotu. Stylem jde o film didakticko-naučný, obohacený o možnosti high-tech kamery našeho věku. Ta umožňuje například pohled na výtvarná díla z centimetrových vzdáleností, což v galerii jen tak jednoduše nelze. Významně tam zní hudba autorů příslušného období, které bylo ve všech ohledech velmi plodné a působivé. Fotogenické záběry na Vídeň a interiéry se prolínají s podobně fotogenickými záběry na mluvčí, kunsthistoričky a kunsthistoriky, kteří o tématu kvalifikovaně mluví. Zvlášť dvě osobnosti upoutají pozornost: devadesátiletý profesor neurologie Eric R. Kandel, nositel Nobelovy ceny za lékařství, který je od pohledu dokonalým zpodobněním vídeňského ducha (přežít ovšem mohl jen tím, že včas po anšlusu odešel do USA). Když se tento old-school elegán s červeným motýlkem hurónsky rozchechtá při líčení sexuálních eskapád spisovatele Arthura Schnitzlera, působí to, jako by ho osobně znal, což je samozřejmě velmi nepravděpodobné. A pak třeba rakouský klavírní virtuos Rudolf Buchbinder, mimochodem rodák (1946) z Litoměřic, který zajímavě mluví o Arnoldu Schoenbergovi a jeho vídeňské škole, jejíž atonální hudba dokument provází. Pochopitelně střídaná Mahlerem a všemi možnými Straussy.

Centrální jsou postavy vídeňských superstar, malířů Gustava Klimta a Egona Schieleho. Ti jsou představeni jako přitažlivě morbidní géniové par excellence, sexuální maniaci (což do určité míry opravdu byli), kteří zároveň dokázali úžasným způsobem existenciálně vystihnout duchovní atmosféru Vídně. Jak jinak. Nelze v dnešní době asi obejít feministické téma, ve kterém by při plné ideologické palbě (#MeToo) oba maniaci zcela jistě pohořeli. Dokument ho zmiňuje, konstatuje, že Klimt se opravdu nechoval k ženám hezky a Schiele byl trochu podivný (incest, možná pedofilie), ale měli bychom to chápat tak, že doba tehdy byla zjitřená a že revoltující duchové mají na zvláštní chování trochu nárok.

Ne, ten film není nijak výjimečný a nic zvláštního nepřináší. Ale je to takový pěkný marcipánový bonbon v pozlaceném alobalu. Evokuje zajisté důležitou chvíli evropské kultury. Ta je mimo jiné zajímavá právě tím, jak snadno a náhle zanikla: rok 1918 není jen rokem smrti Klimta i Schieleho, ale i fenoménu Vídně coby „laboratoře zániku světa“, jak ji nazval Karl Kraus. Obvykle se mluví o tom, že ve Vídni se nakumulovaly rozpory měšťanské společnosti, provázené silným rozvojem města, jež na to nebylo úplně připravené. Z toho napětí vznikal pak kvas, který vedl k výjimečným dílům, tvořeným úzkou vrstvou výjimečných géniů. Kdyby se všichni sešli pohromadě, obsadili by jednu kavárnu, ne víc. Což vůbec neznamená, že na tom neměla Vídeň, která se k nim za života nechovala úplně nejlépe, svůj podíl. Přinejmenším tam byly ty kavárny. Naštěstí zůstaly. A je málo tak fotogenických věcí, jako jsou ony.

Klimt & Schiele – Erós a Psyché. Itálie, 2018. Režie Michele Mally.