Nepříjemnou okolností každé rekonstrukce staršího objektu bývá to, že se až během stavebních prací objeví řada problémů, se kterými se předem nepočítalo. To platí stejně tak u rekonstrukcí větších staveb jako i malých objektů nebo třeba složitějších bytů. Co když ale máte obrovskou zchátralou průmyslovou budovu, kterou plánujete kompletně předělat pro kulturu, kanceláře a bydlení?

Právě k tomuto náročnému úkolu se v roce 2015 dostali architekti ze slovenského studia GutGut, kteří tou dobou už měli na kontě několik úspěšných rekonstrukcí včetně příkladné revitalizace paneláku v Rimavské Sobotě. Architekty oslovil nový majitel vysloužilé továrny v bratislavské postindustriální zóně na severovýchodním okraji města, aby z chátrající průmyslové haly vytvořili moderní víceúčelový prostor a zároveň sídlo jeho stavební firmy.

S respektem k ruině

Když architekti Štefan Polakovič a Lukáš Kordík přišli na první prohlídku objektu, našli bývalou továrnu na stavební komponenty z pórobetonu ve velmi zbídačeném stavu. Kusy fasády postupně odpadávaly, z okenních rámů dávno zmizely tabule skla, po mohutných strojích uvnitř stavby zbyla jen suť a snadno představitelný nepořádek. Prostor samotný nicméně architekty zcela ohromil svou monumentalitou.

Přestože nejde o nijak historicky či architektonicky významnou budovu, shodli se, že pro zachování podstaty továrny nesmějí stavební úpravy tento dojem z prostoru narušit. Bez toho by totiž nedokázali vytěžit potenciál, který v sobě ruina ukrývala. Rozhodli proto, že otevřené velkolepé prostory musejí i nadále dýchat, všechno nové musí být jasně přiznané a naopak původní konstrukce by měly prodělat co nejméně změn. Právě toto rozhodování přitom představovalo poměrně velké dilema, neboť pro to, aby se projekt podařilo udržet v ekonomicky přijatelné rovině, bylo potřeba vytvořit dostatečně velký počet metrů čtverečních plochy, která by se dala zpeněžit. S vizí architektů se nicméně ztotožnil i sám investor, pro něhož byla kvalita výsledku rozhodující kritérium. Vše se navíc předem poctivě promýšlelo, přímo v hale pak dokonce vznikaly modely z oceli a textilie v měřítku 1 : 1 pro posouzení působení výsledných úprav.

Vzhledem k historii továrny a snaze zachovat industriální atmosféru prostoru se výrazně neupravovaly ani vnitřní povrchy masivních železobetonových konstrukcí. Došlo pouze k jejich očištění a zakonzervování s tím, že si konkrétní prostory případně upraví až jejich noví majitelé. Do jednotlivých výškových úrovní (budova nabízí celkem sedm pater) pak architekti nechali vložit nové části a spojovací komunikační krčky z oceli, světlé překližky a neprůhledných skleněných panelů podporujících specifickou industrialitu. Pro lepší propojení interiéru s okolím a přisvětlení vnitřních prostor bylo potřeba lokálně prorazit masivní betonové stěny – i v tomto případě se ale postupovalo tak, aby nedošlo k výraznější změně rastru fasády. Ta nyní opět září novotou, a působí tak v jinak zpustlém postindustriálním prostředí jako čiré zjevení.

Pionýrský experiment

Mlynica, jak zní nově jméno budovy, nabízí po rekonstrukci variabilní způsoby využívání. V přízemí je prostor pro kulturu, střední část zabírají kancelářské prostory a v nejvyšší části pak vzniklo celkem šest loftových bytů.

Spolupráci architektů s investorem a tím i konečnému výsledku významně prospěl fakt, že se již dlouhá léta dobře znali a vzájemně si důvěřovali, což je v architektuře docela podstatný základ úspěchu. Výsledná podoba přestavby rozhodně není pro každého a řada lidí se proti ní určitě vymezí – to je naprosto v pořádku, jde svým způsobem o experimentální pionýrský projekt na území celého Slovenska i Česka. Není ale skvělé vidět proměnu chátrající monofunkční průmyslové stavby na odstřel v moderní živý prostor, který může sloužit další desítky let? Právě v tom spočívá největší význam i přesah tohoto radikálního projektu.