Pětadvacet hororů Jiřího Kamena

Podivná, je podivná

Pětadvacet hororů Jiřího Kamena
Podivná, je podivná

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Haló, pánové, nespěte mi tady, když vám chci říct pointu!“ Tak zní předposlední věta poslední povídky Američan v Praze z knihy Jiřího Kamena Elvis ze Záluží, za kterou byl nominován na Literu za prózu. Je to velmi případná a oprávněně sebekritická věta, neboť problémy s udržením pozornosti jsou asi základním zážitkem při četbě většiny z těch pětadvaceti povídek. Hned druhou je pak skutečnost, že se k žádné pointě nedostanou. Jako v té citované povídce: to, co by měla být pointa, je jen dalším důvodem k tomu, aby čtenář zpytoval svědomí a položil autorovi němou otázku, co tím myslel? Nebo jsem něco nepochopil já? Uniklo mi něco? Nedával jsem pozor? Neusnul jsem při čtení? Vlastně ano, asi pětkrát, na každé stránce jednou. Mea culpa…

Jiří Kamen je rozhlasový redaktor, autor básnických sbírek, několika románů, životopisných knih, esejistických průvodců, mnoha literárně-publicistických textů. Jeho rozsáhlý román Kynžál (2013) považuju za jednu z nejpozoruhodnějších próz posledních dvaceti let, přičemž se přiznám, že jsem při jeho čtení zároveň trpěl a proklínal ne ani tak autora, ale editora, že ho nedonutil text zkrátit a zpřehlednit. Kamen je plodivý, inteligentní, sečtělý a strašně zabíhavý vypravěč, který ale když se rozběhne, řítí se „všemi směry“ vpřed, přičemž před sebou nevidí žádný cíl, jen prostě někam vyčerpaně doběhne. U románů se tomu říká „proud vědomí“ a patří to jaksi k modernímu stylu, u povídek je to sklon přece jen méně produktivní, abychom tak řekli. Její krátká plocha předpokládá smlouvu se čtenářem, jenž ji čte obvykle na jeden zátah s předpokladem, že někam vyústí. U Kamena neústí nikam, jen rozpačitě nebo dejme tomu záhadně skončí. Co tím chtěl autor říct? Jako konceptuální záměr to může být dobré, ale kvůli tomu se povídky obvykle nečtou. Často píší, ale nečtou… 

Přitom ne že by se tam toho dělo málo. Naopak! Kamenovy povídky rozhodně nejsou, pokud jde o náměty, nevýrazné. Čerpají z nedávné, především normalizační minulosti, jsou tam časté odkazy na popkulturu, některé mají autobiografický základ, konkrétně těch pár, které jsou situovány do menšího města u řeky. Obecně o nich lze říci, že tematizují jakési trapno lidské existence, vznáší se v nich střídmá sídlištní absurdita, dejme tomu jistý hororový charakter, ale ten může být také vyprovokovaný tím, že jim prostě nerozumíme.

Kamenovy povídky zpravidla docela zajímavě začínají. V prvních odstavcích se nahodí téma, které se může jevit jako přitažlivé. Třeba: mladý estébák je pro svůj kněžský zjev vybrán, že pojede v listopadu 1989 fízlovat poutníky na svatořečení blahoslavené Anežky do Říma… Nebo: dva redaktoři humoristického časopisu letí na začátku normalizace do Bulharska na festival humoru, v Sofii však nemají dost volných pokojů, tak musí spát spolu a jeden hrozně chrápe… Nebo: skupina kulturních pracovníků je na školení v Gottwaldově, večer popíjejí a mladá žena je pak pozve k sobě na pokoj. Jenže usne. Nebo: k rozvedené ženě na sídliště začne dojíždět Evžen, jeřábník ze Záluží, má účes jako Presley, ovšem neví o tom (trochu divné). Synovi přiveze vzduchovku… Nebo: hudební redaktor Mareček jede do Bardejova, aby udělal rozhovor se zpěvákem Kolmazníkem, pak ho jde na pokoj přepsat, jenže dostane hlad a jde do baru… 

Čtenáře by zajímalo, jak to bude dál, že ano, jenže… Jenže ono to vlastně je jedno, neboť jak rychle nějaké téma Kamen začne, tak ho rychle opustí a začne se na něj tlačit sklon a touha kafkovská, touha absurdizovat a vytvářet složitější a složitější odbočky, které však nikam nevedou, jen generují další záhadu a otázku, co je to za zvláštní příběh. „Všechno zatím zní divně a nepravděpodobně, ale zvyknete si,“ jak říká jedna z mnoha podivných postav onomu redaktorovi Marečkovi, když mu nabízí opravdu podivnou dohodu: má bydlet v jeho vile s mladou cikánskou zpěvačkou, kterou stařec unese, a aby to nebylo tak nápadné, tak Mareček má předstírat, že s ní žije. Pak se z toho stane horor. I čtenářský. Ale někdo to může mít rád, kdoví. Pár povídek se líbilo i mně.

Jiří Kamen: Elvis ze Záluží. Povídky, horory a etudy pro jeden hlas. Ilustrace Jan Macúch. Argo, 260 str.

26. dubna 2019