Nakypělé slohové cvičení jako historický esej

Jak si Hitler dal k večeři Rakousko

Nakypělé slohové cvičení jako historický esej
Jak si Hitler dal k večeři Rakousko

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“. Že té větě nerozumíte? Nevadí, tak se dnes píše a pak je to oceňováno jako bohatá metaforika, jako strhující styl a originální přístup. Ve Francii to dostane Goncourtovu cenu a u nás se to dočká hlubokomyslných recenzí, kde se ocení formulace jako třeba „Nikdy nepadáme do stejné propasti. Padáme však pokaždé stejně, se směsicí směšnosti a hrůzy. A tolik bychom chtěli už dál nepadat, že se chytáme, čeho můžeme, a křičíme“. Hm, tolik bychom chtěli nepadat, že křičíme: Pomoc! A zase si narazíme nos. Lidstvo je nepoučitelné. Myšlenka hodná ocenění. 

Jde o knihu francouzského spisovatele Érica Vuillarda (nar. 1968) Tagesordnung s podtitulem Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech. Žánrem prý je to „reportážní román“, ale není to ani román, ani reportáž. Je to nakypělé, místy až nesrozumitelné rétorické cvičení vytvářené pomocí Googlu a Wikipedie, našlehané do podoby slohové práce, která se tváří jako hlubokomyslný esej, a tak na někoho i působí. Prostředkem je verbální přehánění (nikdy nelze v případě Hitlera přehnat, jaký to byl bídák a jak nacisté byli strašní a lidstvo nepoučitelné) a metodou pseudoesejistická užvaněnost. Úvodní věta jedné kapitoly: „Pravda je rozptýlená porůznu jako zrnka prachu.“ To by jeden neřek, když ho někdy utírá…

Předností textu je, že je docela stručný, ale i tak je zatížený mnoha zbytečnými wikiodbočkami, které jej mají nakypřit zdáním širokého rozhledu. Tak třeba když nás autor zavede na večeři, kde sedí vedle Chamberlain a Ribbentrop, žvaní se o tenisovém šampionu Tildenovi, ale neřekne se o něm o nic víc, než si lze přečíst v hesle na Wikipedii. Jindy je to závažnější. To by každý rád věděl, co se zrovna dělo jinde, když Hitler řval na kancléře Schuschnigga: no právě že nic moc, třeba ve Francii se dál věnovali „mravopočestnému klamu jménem práce“, což je další důkaz toho, jak je lidstvo nepoučitelné, chodí do práce, pak jde domů, usne – a už je po Rakousku veta. Nebo třeba po Krymu.

Téma, zajisté závažné a dramatické, tedy Hitlerovo připojení Rakouska k Říši (anšlus), je pojato zcela vnějškově, bez schopnosti, ale vlastně i ambice podat ho v hloubce, kontextu, tedy podstatě, jako by se hitlerovská agrese udála jen tak ad hoc, bez nějakého vývoje a pozadí. Není to kniha ani trochu věcná, takže se čtenář, který by třeba o to stál, nic nedozví o rozdílu mezi německým nacismem a rakouským austrofašismem, nepochopí, proč se rakouští autoritáři v čele se Schuschniggem Hitlerovi tak vzpouzeli a proč naopak se Hitlerovi pak dostalo od rakouského obyvatelstva tak frenetického přijetí. To všechno Vuillard pomíjí a nahrazuje politicky nepochybně správným rozhořčením, o kterém je však zbytečné někoho přesvědčovat. Lidé, kteří se o historii zajímají, to znají a četli v jiných knihách mnohem lépe, ti, kteří o tom vědí málo nebo nic, budou zmateni. Průběh Hitlerova obsazení Rakouska je navíc vylíčen nevěrohodně, právě v rozporu se seriózní literaturou (například E. Burr Bukey: Hitlerovo Rakousko, 2002): zde mu francouzský autor dal podobu nějaké podivné frašky, ve které fantazíruje o tom, jak se německý kolos málem nebyl schopen dovalit do Vídně, neboť po cestě téměř zkolaboval. A jak čekající davy „za nevkusného jásotu“, „ubohé, zneužité, ztýrané, ale nakonec souhlasící s davem“ (davy souhlasily s davem), „pomatené nebezpečnou a mrzkou ideou o národu, zdvihaly paži do vzduchu“, přičemž vůbec netušily, co je čeká. To je tedy pravda. Ještě že na to ten Francouz káp.

Éric Vuillard: Tagesordnung. Anšlus Rakouska v šestnácti obrazech. Přeložil Tomáš Havel. Argo, 148 str.