Göring v březnu 1938, když wehrmacht obsazoval Rakousko, ještě netušil, že ho v říjnu 1946 v Norimberku pověsí. A určitě ani Hitler netušil, co ho čeká, měl jiné starosti. Tak třeba při jednání s rakouským kancléřem Schuschniggem se jeho „tělo zmítalo vášní“, bylo „napjaté jako struna a jedovaté jako plivance“. A pak je to ještě rozvedeno „Hitlerovo tělo muselo proniknout do snů a vědomí, máme pocit, že se s ním setkáváme ve stinných zákoutích času, na vězeňských zdech, plazí se po kavalci, kde si lidé vyryli siluety, které je straší“. Že té větě nerozumíte? Nevadí, tak se dnes píše a pak je to oceňováno jako bohatá metaforika, jako strhující styl a originální přístup. Ve Francii to dostane Goncourtovu cenu a u nás se to dočká hlubokomyslných recenzí, kde se ocení formulace jako třeba „Nikdy nepadáme do stejné propasti. Padáme však pokaždé stejně, se směsicí směšnosti a hrůzy. A tolik bychom chtěli už dál nepadat, že se chytáme, čeho můžeme, a křičíme“. Hm, tolik bychom chtěli nepadat, že křičíme: Pomoc! A zase si narazíme nos. Lidstvo je nepoučitelné. Myšlenka hodná ocenění. 

Jiří Peňás