Vypadalo to, že termín „konceptuální album“ je už definitivně přežitý, pozůstatek časů, kdy se rokenrol možná trochu dětinským způsobem snažil světu dokázat, že je schopný vytvořit něco víc než píseň, a měl by proto být brán vážněji. A přesto je jedna z nejlepších desek, jež letos vyšly, právě konceptuální album, jehož tématem je navíc ten největší z konceptů – Bůh. Na desce amerického písničkáře Kevina Morbyho Oh My God přitom absentuje nějaká snaha o prvoplánovou velikost. Bůh nebo naopak jeho nepřítomnost v textech na desce ani nemusejí být centrální, mohou tam být přítomni spíš latentně, jakkoli slovo God na albu zazní mnohokrát. Morbyho deska je v jistém ohledu velmi tradiční. Americká lidová hudba je plná konfesí i strachu z vyšší moci, moderní americké písničkářství je ve svých vrcholech – třeba písních Boba Dylana nebo Leonarda Cohena – také zápas s Bohem, kroužení kolem něho nebo kolem místa, kde by měl být, a není. 

Kevin Morby je nenápadný muž a taky jeden z nejlepších současných amerických písničkářů, jeho první desky jsou v něčem spíš „venkovské“, později se jeho zvuk stal docela městským – odsýpající kytara a napůl mluvený projev mohou někdy připomínat Loua Reeda. Jeho dva roky stará deska City Music patřila k tomu nejlepšímu, co tehdy vyšlo, nějak také definovala písničkářův současný zvuk. V něčem velmi tradiční, zároveň usilující o nadčasovost, písně aranžované co nejjednodušeji, přitom docela promyšleně a občas i překvapivě. V něčem podobný je i Morbyho zpěv, působí velmi civilně, zároveň je z něj znát neokázalá a uvěřitelná procítěnost, když je potřeba. 

Na Oh My God svůj zvuk dál rozvíjí. Asi nejdominantnější jsou na desce klávesy – někdy rozvrzané a omlácené jako z živějšího podniku nebo z Dylanových písniček z druhé půle 60. let (třeba v písni Hail Mary, která je vůbec celá velmi dylanovská), jindy je v nich dotyk čehosi zakřiknutě chrámového. Ve spolupráci s producentem Samem Cohenem se Morbymu podařilo najít zvuk odpovídající stavu někde mezi všední realitou a náznakem snu, předvídatelnou klasickou písňovou formou a jejím narušením, radostí a smutnou beznadějí, citovou angažovaností a mírnou distancí, možná ironií – nakonec už obal alba, kde pod svatým obrázkem sedí do půl těla vysvlečený autor a hrdě ukazuje objektivu torzi, s níž by se na stránky časopisu Fitness asi nedostal, nesignalizuje nějakou přehnanou vážnost. Oh My God je ale určitě deska, která se dá vážně brát.   

Kevin Morby se nepovažuje za nábožensky založeného člověka, písně na Oh My God mohou místy znít jako gospely, neobracejí se explicitně k Bohu, který v nich – jak se v písních někdy stává – může splývat s velmi konkrétní ženou. Jindy je z nich slyšet údiv, možná i naštvanost na ideu Boha a na to, že ji někdo může brát vážně. Morby se k ní ale stejně nedokáže nevracet.  Jeho album je pokusem vyjádřit nějakou nejednoznačnost, rozpolcenost. Ne u nás častý „něcismus“, který se někdy dá shrnout ležérním „nějak to bude“, ale přes všechnu Morbyho zdrženlivost naléhavou otázku „tak jak to teda je?“. Velikán písňové tvorby Nick Cave nedávno odpovídal na svých stránkách na fanouškovskou otázku po své víře či nevíře: „Je pro mě nemožné nevěřit nebo aspoň se netázat, což je svým způsobem totéž. Mému životu dominuje pojem Boha – jeho přítomnosti i jeho absence. Jsem věřící v jeho přítomnost i jeho absenci. Věřím v samo to tázání víc než ve výsledky toho tázání. V důsledku toho jsou i moje písně spíš otázkami a jen zřídka odpověďmi.“ Podobně i Morbyho deska není ani vyznáním víry nebo nevíry, spíš projevem potřeby se ptát, i kdyby člověk nevěděl, na co přesně. Nejistoty ohledně toho, jestli modlitby mají skutečného adresáta, nebo jen padají do nějaké díry ve vesmíru, i neschopnosti nebo neochoty je přestat vyslovovat, potlačit potřebu se k něčemu obracet, prožívat při tom marnost i nesmělou naději. Deska Kevina Morbyho tak připomíná tichou konfesi seržanta Welche z Malickovy Tenké červené linie: „A jestli se už v životě nepotkáme, tak ať aspoň cítím tu ztrátu.“

Kevin Morby: Oh My God. Dead Oceans 2019.