Tato recenze by se obešla bez ich-formy, kdyby nemusela začít osobní vzpomínkou, pardon. V roce 1996 mi cestovatel Miroslav Zikmund, dnes stoletý, tehdy stále ještě v mužném věku, vypravoval o svém mládí: „V roce 1944 jsem se nešťastně zamiloval, ta děvčica se chtěla vdávat, já jsem se ženit nechtěl, protože jsem měl plnou hlavu plánů na cestování. A jak to tak bývá, její matinka by ráda měla dcerunku hezky pod čepcem, a já se k tomu neměl. Tak se vdala, byl jsem z toho nešťastný. A abych si zahojil raněné srdéčko, vyrazil jsem si do Alp a věřil jsem, že v těch horách jaksi pozapomenu. A přesně tak to bylo...“ „Počkejte, v jakém že to bylo roce?“ zarazil jsem pamětníka. „Ve čtyřiačtyřicátém.“ „Ale to byl přece protektorát! Jak jste tam jel?“ „S Čedokem.“ Ptal jsem se tehdy pamětníků, zda něco takového bylo možné, nebyli si jisti, sami protektorátní cestovatelské zkušenosti neměli. A pokud ano, týkaly se pracovního nasazení v Říši. Takové cesty ovšem v zájezdovém katalogu Čedoku nebyly. Hledal jsem vysvětlení této „záhady“, spíš nesystematicky než systematicky, jistěže ne po celých těch třiadvacet let, a dostalo se mi jej teprve teď. Díky objevné práci Ivana Jakubce a Jana Štemberka nazvané Cestovní ruch pod dohledem třetí říše.

Autoři pojali téma zevrubně, navazujíce „na výzkum dějin cestovního ruchu v meziválečném Československu“ (tedy na práci Jana Štemberka Fenomén cestovního ruchu z roku 2009), „z tohoto důvodu nebyli (...) nuceni vytvářet větší přesahy, aby zachytili kontext a trendy předchozího vývoje“. Zabývají se individuální i skupinovou turistikou, překračují hranice německého protektorátu všemi směry, nejen do zabraného českomoravského pohraničí, nýbrž i do Slovenské republiky (zahrnuté vedle Říše a „ostatních států“ do kapitoly Zahraniční cestovní ruch). Nezapomněli ani na perzekuci židovského obyvatelstva, citují například výnos ministerstva vnitra z 10. října 1940 „o pobytu Židů v lázních a letoviscích a zákazu změny bydliště“. Už o rok dřív, od podzimu 1939, „docházely na ústředí KČT (Klubu českých turistů – pozn. aut.) dotazy z odborů, jak se chovat k židovským členům (stávajícím i nově se o členství ucházejícím). Ještě v říjnu 1939 se KČT vyjadřoval v tom smyslu, že ve věci členství neárijců není obecných pokynů, ale při přijímání nových členů radil přihlédnout ,k nynějším poměrům‘. Na počátku roku 1940 již pokyn zněl jednoznačně, že přijímání Židů není dovoleno. (...) Ve vztahu ke stávajícím členům vedení KČT radilo odborům, aby byli neárijci slušně vyzváni s ohledem na politickou situaci k dobrovolnému opuštění Klubu“.

„Je poněkud překvapivé,“ říkají na jiném místě autoři, že „státy které považovala československá diplomacie za přátelské, nedlouho po Mnichovu zaváděly vízovou povinnost. Vyhlášky ministerstva vnitra (...) informovaly o zavedení vízové povinnosti ve styku s Francií, (...) s Belgií, (...) se Švédskem“ či „s královstvím Jugoslávie“. A další pozoruhodná drobnost: když manželka maďarského konzula v Berlíně žádala 11. května 1938 na berlínském devizovém úřadě o přidělení valut na léčení v Karlových Varech, německý úředník jí prozradil, „že na podzim bude moci jeti do Karlových Varů již jen s markami“. 

V kapitole Heydrichův dovolenkový odkaz autoři připomínají dělnické rekreace, z archivů vylovili písemná hodnocení, k nimž byli účastníci vyzváni. „Stylistická a gramatická stránka dochovaných zápisů jednoznačně dokumentuje, že rekreanti pocházeli z dělnických vrstev,“ říkají autoři znalecky a přičiňují editorský vykřičník v líčení „dovolené ztrávené [!]“ roku 1942 ve Věšíně u Rožmitálu. Zde však neběží o intelektuální selhání pisatelovo, spíše badatelů. Pravopis „ztráviti (čas)“ byl Pravidly českého pravopisu kodifikován do roku 1941. Teprve tehdy došlo ke změně a předepsán byl pravopis „stráviti (pokrm, čas)“. S vykřičníky tedy opatrně. To je však jen drobné smítko v celkově cenném příspěvku k dějinám protektorátní každodennosti.

Ivan Jakubec – Jan Štemberk: Cestovní ruch pod dohledem třetí říše. Nakladatelství Karolinum, 310 str.