Jak důležitou roli hraje fyzická podoba prostoru při rozvoji a výuce dětí? Jaké jsou vaše vzpomínky na školku? A potřebuje školka vůbec nějakou specificky řešenou budovu, anebo její potřeby dostatečně zajistí leckterý starší dům či utilitární novostavba?

Na podobné otázky hledalo odpovědi architektonické duo Petr Stolín a Alena Mičeková, když navrhovalo novou budovu mateřské školy ve Vratislavicích nad Nisou, jihovýchodní městské části Liberce. Nakonec přišli s jednoznačným řešením: mateřská škola je důležitá instituce s řadou specifických potřeb, které objekt musí zajistit, především ale musí nabídnout to nejlepší možné prostředí pro její hlavní uživatele – děti.

Stolín a Mičeková se proto rozhodli navrhnout budovu ve formě určitého prostorového experimentu, který ponechává hrám a pohybu dětí neobvyklou volnost. Děti totiž využívají nejen interiéry, ale také rozmanité střešní terasy, rampy i ochozy. Sami architekti celý dům označují jako „jednu velkou prolézačku“, která má „děti naučit vnímat architekturu prostoru v rozličných formách“. A to se také autorům podařilo.

Sklolaminátový závoj

Mateřská škola Nová Ruda vznikla pro potřeby městského obvodu Liberce. Stojí na svažitém pozemku na okraji města vedle historické budovy místní střední umělecké školy a nepravidelně rozmístěných rodinných domů, které by v budoucnu měla doplnit výstavba bytových domů.

Při pohledu zvenčí nedokáže pozorovatel určit, o jaký typ stavby běží. Celý objekt totiž jako závoj zahaluje plášť z průhledného sklolaminátu. Mezi ním a samotnou budovou jsou přitom instalovány ještě pochozí rošty, po kterých děti mohou pobíhat podél celého obvodu školky. Plášť vytváří pocit soukromí a atmosféru „vlastního světa“, zároveň ale také supluje běžné oplocení pozemku.

Budovu školky tvoří dva symetrické úzké dvoupodlažní kvádry propojené přízemním krčkem. Ten obsahuje prostory společné jídelny, kanceláře vedení, šatny a technické zázemí. Každý modul je určen shodně pro pětadvacet dětí s tím, že jejich spodní část slouží ke spaní, vyšší pak jako herna a učebna. Také řešení interiérů pojali architekti jako určitý experiment. Na rozdíl od běžných uzavřených tříd je totiž tvoří vysoké otevřené prostory s nadstandardním přísunem slunečního světla, které do budovy vniká jednak rozměrnými okny, ale také množstvím střešních světlíků. Umělé osvětlení je pak vyřešeno pomocí dlouhých světelných linek zasazených do stropů. Architekti navíc v určitých místech navrhli průhledy napříč oběma objekty až do okolní krajiny tak, že seřadili velká okna a průřezy sklolaminátovým pláštěm do jedné roviny. Průhledy napomáhají kromě důležité prosvětlenosti interiérů vzájemnému propojení areálu školky i zvýšení přehlednosti a orientace.

Zcela zásadní roli ale hrají v případě liberecké školky venkovní prostory. Těm architekti věnovali velikou pozornost. Děti si tak mohou užívat vnitřní atrium s trávníkem, horní střešní terasy i úzké chodníky mezi sklolaminátovým závojem a budovou. V celé školce najdeme prakticky pouze čtyři materiály laděné do světlých tónů: sklolaminát, kov, dřevo a sklo. Barvy sem přinese každodenní život dětí.

Na vlastní kůži

Architekti školku navrhli jako specifickou odpověď na specifické zadání a podmínky – díky tomu jde o nezaměnitelnou svébytnou budovu. Kdo ale pravidelně sleduje současnou českou architekturu, všimne si výrazné podobnosti mezi školkou a starším projektem Petra Stolína a Aleny Mičekové, za který získali také hlavní cenu České ceny za architekturu. Práci se sklolaminátem i prostorové vztahy mezi úzkými kvádry si totiž architekti již ověřili při stavbě vlastního domu a ateliéru Petra Stolína rovněž v Liberci. Jde o vzácný případ, kdy architekti použili pro výstavbu budovy (byť jiné velikosti a účelu) stejné principy, které si už vyzkoušeli na vlastní kůži – zkrátka předem prověřený experiment.