Konec května je ten správný čas nabídnout pomocnou ruku čtenářům, kteří by si slunné dny rádi ozvučili čímsi novým. Z hudební produkce posledních měsíců vybral několik možností Ondřej Štindl, lze od něho očekávat vstřícnost vůči vkusu pánů středního věku, kteří ještě nechtějí zamrznout v hudbě vzdalujícího se mládí.

The National: I Am Easy to Find

Americká kapela The National hraje už skoro dvacet let, za tu dobu se jí podařilo dosáhnout značné proslulosti. A její zvuk se pro fanoušky také stal „starým známým“ – The National nejsou skupina, která by na posluchače zkoušela nějaká velká překvapení. Vyvíjejí se, ale v určitých a ne zrovna širokých mezích. Posmutnělé, někdy možná pobavené písně podané melancholickým hlasem – zabijákem Matta Berningera, v dřívějších dobách zvukem upomínaly post punk osmdesátých let, dnes nesou dotyky současnějšího soundu, jsou to ale právě jenom dotyky. Inteligentní a procítěný pop pro pozdní večerní hodiny, zároveň dostatečně lehký na to, aby posluchače úplně nesrazil. Jejich nové album vzniklo při práci na filmového hudbě pro snímek režiséra Mikea Millse. Víc než hodinová deska zní při vší sofistikovanosti aranží často velmi intimně, také díky hojné účasti hostujících hráček a vokalistek (mimo jiné dlouholeté spolupracovnice Davida Bowieho Gale Ann Dorseyové, Sharon van Ettenové nebo britské folkařky Lisy Hanniganové), často znějí jako ztišený rozhovor dvou mírně znavených partnerů, kteří už spolu zažili ledacos. Melancholický klavír ve značném množství, hranice dobrého vkusu ale zůstává nepřekročena – možná je v tom trochu problém. Ale pro pozdní hodinu, kdy jeden chce dosáhnout spíš nálady než nějaké přehluboké emoce, je ta deska velmi vhodná.

Fat White Family: Serfs Up!

U londýnské kapely Fat White Family věru nehrozí, že by otázku míry dobrého vkusu nějak intenzivně řešila – už jenom ten název. Je to skupina, které dělá dobře vytáčet lidi, výsměšná provokace je jí vlastní. Jejich třetí deska je ale víc než jenom tohle, člověk by v souvislosti s ní byl schopný použít i termín „výrazné autorské gesto“, kdyby nevěděl, že právě tenhle typ chytračení by kapele přišel k smíchu. Najednou se totiž zdá, že při všech excesech a naštvané nevážnosti jejich starších nahrávek Fat White Family začali brát hudbu vážně (to ovšem neznamená, že na desku nezařadí skladbu pojmenovanou Vagina Dentata, album neuzavře poselství „Bobbyho boyfriend je prostitut a můj taky“). Serfs Up! je ale zároveň pozoruhodně ucelené album, proud strojově odklepávající hudby, do ní zapuštěný šeplavý vokál Liase Saoudiho, mohlo by hrát v baru ve světě Scottova Blade Runnera, kde je odosobněná moderna schovaná za vrstvou nadčasové špíny, venku prší a do očí člověku poblikává skomírající strobo. Možná nejpůsobivější skladba na albu – úvodní Feet – zní jako pozvolna narůstající a vemlouvavé disco z očistce, dotvořené značně vlezlými smyčci, na hraně parodie, ale ne za ní, vlastně to zní až zlověstně nebo aspoň zneklidňujícím způsobem. V tom ohledu jsou si všechny písně na Serfs Up! podobné – neznějí monotónně, naopak se v nich dají rozeznat velmi eklektické vlivy (třeba Tastes Good wiht the Money může připomínat nějakou futuristickou variantu Toma Waitse), nesou ale podobnou emoci – možná naštvanou a znuděnou, písně Fat White Family jistě nejsou prostoupeny všeobjímající láskou k lidem. Nejsou ale výrazem pubertálního vzdoru ani svatouškovského souzení zlého světa. Možná by to členové kapely slyšeli neradi, ale v jejich hudbě je cosi dospělého.

Leo Bud Welch: The Angels in Heaven Done Signed My Name

Posmrtně vydaná nahrávka bluesmana z Mississippi. Leo Welch patřil mezi venkovské hudebníky, které na přelomu tisíciletí začala objevovat nahrávací společnost Fat Possum a ukázala v nich publiku alternativu k někdy akademickému, hráčskou zdatnost akcentujícímu modernímu blues. Namísto toho syrový zvuk, repetitivní písně navozující až dojem transu, neokázalá přesvědčivost, síla hlasu... Nejvýraznější umělci téhle skupiny – R. L. Burnside a Junior Kimbrough – jsou už dlouho mrtvi. Leo Bud Welch se k nim připojil loni, první album natočil ve dvaaosmdesáti letech. Poslední, které vznikalo ve spolupráci s producentem Danem Auerbachem (frontmanem slavných The Black Keys), zanechal nedokončené. Auerbach se k nahrávkám po čase vrátil a dodělal je. Vznikla silná deska, Welch byl především interpretem značně syrových verzí klasických gospelů. Na posledním albu je to nejinak, Auerbach k Welchovým nahrávkám přistoupil s pietou, značně se upozadil, ale jeho dotyk je na desce i tak velmi znát. Je to album udělané s rozmyslem, přesto znějící velmi spontánně, má právě tak akorát ušpiněný zvuk, klasické spirituály jsou na něm podány neokázale, je nesené hlasem starého muže, který místy už sotva vyslovuje, zároveň je v jeho zpěvu slyšet ta původní síla, jen poznamenaná časem a možná i obrácením se za hranici života. Pořád je to syrová hudba, někdy ve volném hypnotickém rytmu (skvělá Don´t Let the Devil Ride), jindy zas extatická nebo naopak prostá a intimní. Zní to vše velmi „nechrámově“, ale o to přesvědčivěji.

Aldous Harding: Designer

Novozélandská umělkyně chytila za srdce fanoušky alternativnější hudby svým druhým albem Party, deskou, která představovala dokonalou antitezi svého názvu. Pustit ji mohlo znamenat, že mejdan končí, zhroutí se do společné smutné introspekce. Jednoduše zaranžované písně podané hlasem, který v hlubších polohách mohl vzdáleně připomínat Nico, také její zachmuřenou teatrálnost, odhodlanou jít až do krajnosti. Jindy na něm zpěvačka dokázala znít zároveň zmučeně a dětsky – poslech titulní písně by jednoho skoro motivoval, aby jí vyrazil zachránit život. Aldous Harding to ale zjevně nepotřebuje, potvrzuje to její nové album Designer, které zní daleko pokojněji, místy má blízko k zasněnému folk rocku. To ale neznamená, že by bylo konvenční, Aldous Harding je pořád výrazná individualita, která se mezi vlnou umělkyň s kytarou dál vymyká. Jen její škála emocí je pestřejší (i když zrovna rozjuchané tedy nejsou a asi ani nikdy nebudou). Na desce s ní spolupracoval John Parish, který produkoval alba PJ Harvey, i tady se mu podařilo dosáhnout jakési rafinované prostoty, která nikdy nezní fádně či předvídatelně. Aldous Harding zní zasněně a možná i svůdně, pořád ale v něčem vzdálená. „Co dělám v Dubaji? Na vrcholu života? Miluješ mě?“ zpívá v singlové Zoo Eyes. Ne úplně srozumitelný sled otázek, jeden by ale stejně rád odpověděl.

Simon Bonney: Past, Present, Future

Rekapitulace ztracených písní a jedné ztracené kariéry – ztracené aspoň ve smyslu výraznějšího komerčního úspěchu. Bonney býval frontmanem relativně známé australské kapely The Crime and the City Solution, patřila do okruhu muzikantů kolem Nicka Cavea a The Bad Seed, s nimiž měl i společné členy. Spolu s nimi si také zahrála ve slavném Wendersově filmu Nebe nad Berlínem, vychrtlý Bonney se tam zmítá na pódiu a cosi exaltovaně křičí. Vždycky pro něj byla charakteristická vzepjatá citovost, nerelativizovaná stopou sarkasmu, dramatické gesto až na doraz. V devadesátých letech se přestěhoval do Ameriky a tam začal hrát... country (kromě toho se všelijak živil, taky jako řidič náklaďáku – jak případné). Vydal dvě alba posmutnělých písních skladatelsky a aranžérsky asi nijak převratných, pořád ale dost působivých. Natočil i třetí, to už ale nevyšlo. Teď Bonney zase občas hraje, vydal také výběr ze své sólové produkce, včetně pár skladeb dosud nezveřejněných. Je to svědectví o velkém hlase, schopném zasáhnout, možná to publikum ani nepotřebuje. Písně, které by kolem člověka většinou mohly jen tak prošumět, ale vyslechnout je v tom vzácném správném okamžiku mu může pořádně zatřást srdcem.

Daniel Norgren: Wooh Dang

Deska takzvaně s příběhem, navíc pro danou potřebu snad až moc pěkným. Ale stane se. Osaměle žijící Švéd natáčí svoje písně doma někde v zastrčeném Zapadákově, vydává je na vlastním labelu kouzelně pojmenovaném Superpuma. A pak se ty jeho nahrávky dostanou do světa, neudělají do něj vysloveně díru, ale fanoušky si tam najde. Není divu. Norgrenovy písně jsou okouzlující. Američtější než od rodilého Američana, písně, které budí dojem, že je posluchač znal ještě předtím, než je slyšel poprvé. Mají taky velmi intimní feeling, v něčem naivní a taky neseversky vřelý. Jako kdyby člověk vyhrabal nějakou starou pásku a našel na ní trochu „zašumlovaný“ hudební poklad.