Jak Jan Vodňanský napsal paměti ještě jednou

Cesta za Voskovcem

Jak Jan Vodňanský napsal paměti ještě jednou
Cesta za Voskovcem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na počátku 90. let publikoval textař, básník a zpěvák Jan Vodňanský (nar. 1941) knihu vzpomínek Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (vydalo ji roku 1992 poněkud překvapivě „Zemědělské nakladatelství BRÁZDA v redakci encyklopedických publikací“, její rozsah byl 175 stran a v posledním roce federálního Československa stála 50 Kčs). Autor v ní rekapituloval, jak se říká, svou životní i uměleckou dráhu, zachytil prostředí, v němž vyrůstal, předložil svou kojeneckou momentku, fotografie se sestrou, rodiči, prarodiči, spolužáky atd. Především však vylíčil vlastní veřejné umělecké aktivity, z nichž to hlavní se odehrálo v autorském a jevištním tandemu s Petrem Skoumalem, autorem výtečné hudby k textům Vodňanského a též osobitým zpěvákem jejich společných písní.

Třináctá kapitola Zpívajících memoárů se jmenuje Cesta za Voskovcem a Vodňanský v ní vylíčil svou návštěvu Voskovcovy newyorské domácnosti v létě 1976, přesněji řečeno: krátký pobyt v ní. Čteme tu dva Voskovcovy dopisy, poslané Vodňanskému ještě před vytouženým (přinejmenším z jedné strany) osobním setkáním. Turistika do Spojených států byla tehdy výjimečná a pro Vodňanského i jeho snoubenku by to byl silný zážitek, i kdyby Voskovcovy dveře zůstaly zavřeny.

Teď Jan Vodňanský předložil knihu nazvanou Hledání ztraceného Voskovce. Není to však rozepsaná třináctá kapitola ze Zpívajících memoárů, jak by mohl čtenář očekávat, i když o Voskovcovi je tu přirozeně řeč také; jsou to znovu zaznamenané vzpomínky na dětství, mládí a mužná léta. Tak třeba ve Zpívajících memoárech líčí pamětník bombardování Prahy 14. února 1945. Chlapec ani ne čtyřletý spatřil „Vinohrady s čerstvě rozpáranými domy, oběti nakládané do provizorních neohoblovaných rakví“, a když ho rodiče evakuovali do Milevska, z okénka vlaku byla „vidět stále ještě do tmy hořící renesanční Grébovka“. V Hledání ztraceného Voskovce nás Vodňanský ujišťuje: „Na ten den nikdy nezapomenu: torza domů, zbytky lidí vytahované z trosek, palác Grébovka hořící až do pozdní noci.“ Ve Zpívajících memoárech se mihne „slavný foniatr, profesor Seeman“, odnaučující malého Jana Vodňanského koktání, prý to byl „první a také poslední profesor v mém životě, který mě něčemu odnaučoval“. Ani Hledání ztraceného Voskovce se neobešlo bez zmínky o profesoru Seemanovi, pohříchu ani bez bonmotu, že to „byl první a taky jediný profesor v mém životě, který mě něčemu odnaučovával.“ A pro natvrdlé ještě polopatisticky: „Ostatní profesoři, s nimiž jsem se v životě setkal, mě už jen učili.“ No dobře. Ale pozor, jsou tu i rozdíly, ne že ne. Ve Zpívajících memoárech šel pamětník do „I. A  obecné školy v Lužické ulici“, v Hledání ztraceného Voskovce se iniciační akt odbyl „v Kladské ulici na Vinohradech prvního září roku 1947“. Jde o tutéž školu, avšak čtenáře neznalého pražské topografie to může mást. Na podzim 1960 student Vodňanský nečekaně vystoupil s Jiřím Suchým za klavírního doprovodu Jiřího Šlitra. Lze pochopit, že to je událost hodná zaznamenání, avšak proč v obou vzpomínkových knížkách? Při vystoupení v menze na koleji v Podolí chtělo publikum po Suchém, aby zazpíval píseň Takový je život, spíš řečnická otázka, nedoprovodí-li ho někdo z přítomných, účinkovala na Vodňanského tak, že se prodral na scénu a chopil se mikrofonu. Ve Zpívajících memoárech: „A pak už jsem si pohybem tvídového buldozeru razil skrumáží diváků cestičku k nasvícenému pódiu...“ V Hledání ztraceného Voskovce: „Ve tvídovém sáčku, ze kterého jsem tou dobou už viditelně vyrůstal, jsem se hnal jako buldozer hustým davem diváků nejkratší cestou k pódiu.“

Jan Vodňanský měl plné právo své sedmadvacet let staré vzpomínky rozepsat, zpřesnit, poopravit, doplnit a naopak na některých místech třeba i proškrtat. Mohl něco povědět o svém osobním i uměleckém životě po roce 1992, o deskách a knihách, které mezitím publikoval, o lidech, které potkal. Takové počínání je přece běžné. Kniha potom vyjde znovu pod původním názvem. Říká se tomu druhé, rozšířené vydání.

 

Jan Vodňanský: Hledání ztraceného Voskovce. Nakladatelství Galén, 149 str.

Jaromír Slomek

30. května 2019