Na počátku 90. let publikoval textař, básník a zpěvák Jan Vodňanský (nar. 1941) knihu vzpomínek Zpívající memoáry aneb Když archiv zakuká (vydalo ji roku 1992 poněkud překvapivě „Zemědělské nakladatelství BRÁZDA v redakci encyklopedických publikací“, její rozsah byl 175 stran a v posledním roce federálního Československa stála 50 Kčs). Autor v ní rekapituloval, jak se říká, svou životní i uměleckou dráhu, zachytil prostředí, v němž vyrůstal, předložil svou kojeneckou momentku, fotografie se sestrou, rodiči, prarodiči, spolužáky atd. Především však vylíčil vlastní veřejné umělecké aktivity, z nichž to hlavní se odehrálo v autorském a jevištním tandemu s Petrem Skoumalem, autorem výtečné hudby k textům Vodňanského a též osobitým zpěvákem jejich společných písní.

Třináctá kapitola Zpívajících memoárů se jmenuje Cesta za Voskovcem a Vodňanský v ní vylíčil svou návštěvu Voskovcovy newyorské domácnosti v létě 1976, přesněji řečeno: krátký pobyt v ní. Čteme tu dva Voskovcovy dopisy, poslané Vodňanskému ještě před vytouženým (přinejmenším z jedné strany) osobním setkáním. Turistika do Spojených států byla tehdy výjimečná a pro Vodňanského i jeho snoubenku by to byl silný zážitek, i kdyby Voskovcovy dveře zůstaly zavřeny.

Teď Jan Vodňanský předložil knihu nazvanou Hledání ztraceného Voskovce. Není to však rozepsaná třináctá kapitola ze Zpívajících memoárů, jak by mohl čtenář očekávat, i když o Voskovcovi je tu přirozeně řeč také; jsou to znovu zaznamenané vzpomínky na dětství, mládí a mužná léta. Tak třeba ve Zpívajících memoárech líčí pamětník bombardování Prahy 14. února 1945. Chlapec ani ne čtyřletý spatřil „Vinohrady s čerstvě rozpáranými domy, oběti nakládané do provizorních neohoblovaných rakví“, a když ho rodiče evakuovali do Milevska, z okénka vlaku byla „vidět stále ještě do tmy hořící renesanční Grébovka“. V Hledání ztraceného Voskovce nás Vodňanský ujišťuje: „Na ten den nikdy nezapomenu: torza domů, zbytky lidí vytahované z trosek, palác Grébovka hořící až do pozdní noci.“ Ve Zpívajících memoárech se mihne „slavný foniatr, profesor Seeman“, odnaučující malého Jana Vodňanského koktání, prý to byl „první a také poslední profesor v mém životě, který mě něčemu odnaučoval“. Ani Hledání ztraceného Voskovce se neobešlo bez zmínky o profesoru Seemanovi, pohříchu ani bez bonmotu, že to „byl první a taky jediný profesor v mém životě, který mě něčemu odnaučovával.“ A pro natvrdlé ještě polopatisticky: „Ostatní profesoři, s nimiž jsem se v životě setkal, mě už jen učili.“ No dobře. Ale pozor, jsou tu i rozdíly, ne že ne. Ve Zpívajících memoárech šel pamětník do „I. A  obecné školy v Lužické ulici“, v Hledání ztraceného Voskovce se iniciační akt odbyl „v Kladské ulici na Vinohradech prvního září roku 1947“. Jde o tutéž školu, avšak čtenáře neznalého pražské topografie to může mást. Na podzim 1960 student Vodňanský nečekaně vystoupil s Jiřím Suchým za klavírního doprovodu Jiřího Šlitra. Lze pochopit, že to je událost hodná zaznamenání, avšak proč v obou vzpomínkových knížkách? Při vystoupení v menze na koleji v Podolí chtělo publikum po Suchém, aby zazpíval píseň Takový je život, spíš řečnická otázka, nedoprovodí-li ho někdo z přítomných, účinkovala na Vodňanského tak, že se prodral na scénu a chopil se mikrofonu. Ve Zpívajících memoárech: „A pak už jsem si pohybem tvídového buldozeru razil skrumáží diváků cestičku k nasvícenému pódiu...“ V Hledání ztraceného Voskovce: „Ve tvídovém sáčku, ze kterého jsem tou dobou už viditelně vyrůstal, jsem se hnal jako buldozer hustým davem diváků nejkratší cestou k pódiu.“

Jan Vodňanský měl plné právo své sedmadvacet let staré vzpomínky rozepsat, zpřesnit, poopravit, doplnit a naopak na některých místech třeba i proškrtat. Mohl něco povědět o svém osobním i uměleckém životě po roce 1992, o deskách a knihách, které mezitím publikoval, o lidech, které potkal. Takové počínání je přece běžné. Kniha potom vyjde znovu pod původním názvem. Říká se tomu druhé, rozšířené vydání.

Jan Vodňanský: Hledání ztraceného Voskovce. Nakladatelství Galén, 149 str.