Někdo u toho přímo byl, pro jiné je to už historie, artefakt vhodný k vystavení. Třeba padesát tisíc portugalských růží, které přivezla do Prahy skupina portugalských studentů a 8. prosince 1989 je rozdávali na Národní třídě. Byl to snad první reálný projev západních sympatií k „sametové revoluci“, což byl termín, který právě tehdy vznikl. Korespondoval s již historickým označením „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos) pro nenásilný přechod z autoritativního státu v demokratický v Portugalsku v dubnu 1974. Původní karafiát (jeho stonek zastrčený do hlavně pušky se stal grafickým symbolem revoluce) byl v Praze nahrazen růží.

Epizoda z konce roku 1989 je připomenuta a zdokumentována (běží tam mj. filmový záznam) na obsáhlé výstavě Karafiáty a samet. Umění a revoluce v Portugalsku a Československu (1968–1974–1989) v Městské knihovně v Praze. Jde o největší prezentaci portugalského moderního umění u nás a zároveň je to mimořádně zajímavá komparace dvou dost odlišných, ale přece jen něčím i docela blízkých zemí. Autoritativní režim v Portugalsku a totalitní režim v Československu měly samozřejmě svoji vlastní dynamiku a své vlastní projevy, v mnohém byly protikladné (například role náboženství a vůbec ideová orientace), ale potlačování svobodných projevů, cenzuru a politické represe (v různých obdobích odlišné) nalezneme u obou. To se projevovalo i v umělecké tvorbě, ve které byly přítomny silně motivy tísně a existenciální úzkosti: působivá je konfrontace výtvarných objektů Evy Kmentové a Adrieny Šimotové z 60. a 70. let a portugalské moderní klasičky Heleny Almeidy (1934–2018), která podobně jako její české kolegyně používala netradiční materiály i vlastní tělo k vyjádření senzitivity, kterou sice nelze vykládat jednoznačně politicky, ale vědomí útlaku tam je patrné. Na výstavě jsou bohatě přítomny artefakty a jména alternativních proudů v českém i slovenském umění, které tvořilo možná ve větší izolaci než západní Portugalci, ale konfrontací obou přístupů dojdeme k překvapivým podobnostem: na výstavě jsou zastoupeni mj. Olbram Zoubek, Milan Knížák, Jiří Kovanda, Petr Šembera, Karel Nepraš, sestry Válovy, Jiří David, David Černý aj. – a s nimi umělci portugalští, jejichž jména se sice u nás asi stěží stanou známými, ale stojí za to je vidět ve zdejším kontextu.

A pak jsou na výstavě zajímavé příběhy: tím asi nejrománovějším jsou osudy ženy jménem Candida Ventura, jejichž česká část začíná v roce 1962, kdy v časopise Vlasta vychází rozhořčený článek o zatčení a mučení portugalské komunistky Candidy. Ta je pak propuštěna a od roku 1965 žije v Praze jako členka exilového ÚV Komunistické strany Portugalska (KSP). Zažije zde naděje pražského jara, ale hlavně šok ze srpna 1968 a nastupující normalizaci. Obojí ji definitivně vyléčí ze snu o komunismu, ostře se střetne s předsedou KSP Álvarem Cunhalem (charismatickým stalinistou, jenž byl v Praze jako doma) a na začátku 70. let se dokonce sblíží s počínajícím českým disentem, kterému pomáhá vyvážet texty ze země. Po karafiátové revoluci a návratu do Portugalska ji děsí, že by se její země vydala směrem k podobnému režimu, jaký poznala v Praze. Píše články a knihy a stává se klasickou renegátkou, kritičkou komunismu, vyléčenou Československem. Naposled byla v Praze krátce před smrtí v roce 2015, to jí bylo 97 let.

A pak je tu příběh Renaultu 21, automobilu, který byl pokračováním padesáti tisíc růží. Den před první inaugurací Václava Havla (28. prosince) mu ho přivezl portugalský prezident Mário Soares, se kterým Havel telefonoval tři týdny předtím za účasti oněch Portugalců s růžemi. „Portugalským“ renaultem přijel 29. prosince 1989 na Hrad. Měl ještě portugalskou značku, nyní je v Národním technickému muzeu.

Rozsáhlá výstava je o to pozoruhodnější, že jde o dílo jednoho člověka, kurátorky Sandry Baborovské. Podnikla nikoli „cestu na konec světa“, nýbrž cestu do země svého srdce. Je to znát.

Karafiáty a samet. Umění a revoluce v Portugalsku a Československu (1968–1974–1989). Galerie hl. m. Prahy, Městská knihovna Praha. Do 29. 9. 2019.