Čím se snímek Bolet a sláva vymyká z režisérovy filmografie

Nasládlé bolesti Pedra Almodóvara

Čím se snímek Bolet a sláva vymyká z režisérovy filmografie
Nasládlé bolesti Pedra Almodóvara

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly. Jsou velmi smyslové (a taky smyslné), plné výrazných barev, emocí, někdy až melodramatických, zprostředkovaných však často s lehkostí, režisér má také od počátku kariéry cit pro vykreslování ženských postav. Almodóvarovy snímky jsou rovněž, řekněme, pikantní či peprné, jsou v nich pojednávána témata v dřívějších letech ne snad mimo mainstream, ale na jeho okraji (třeba transsexualita) a jejich tvůrce je beze vší pochyby nadaný a zručný režisér. Možná v posledních letech už nepůsobí tolik originálně a svěže – Almodóvarovi je devětašedesát, možná jeho filmy v soudobé společenské atmosféře (přinejmenším ve sférách, v nichž se pohybuje a pro něž tvoří) nemusejí působit nijak skandálně a mají třeba blíž ke konvenci, než by si jejich autor a publikum byli ochotni připustit.

Velmi brzy po světové premiéře na festivalu v Cannes se do zdejších kin dostal nový Almodóvarův film Bolest a sláva, byl přivítán jako znamení režisérovy renesance, představitel hlavní role Antonio Banderas dostal cenu za nejlepší herecký výkon, oceněn byl i hudební skladatel a tradiční Almodóvarův spolupracovník Alberto Iglesias. A Bolest a sláva v režisérově filmografii jistě patří mezi ty zdařilé snímky, jakkoli se v ní může v jistém ohledu vymykat – na Almodóvarovy poměry je docela tlumený. Ten tišší, možná místy i nostalgický výraz ale patří k tématu filmu. Almodóvar se v Bolesti a slávě pokouší zachytit podobný moment jako mnoho filmařů, literátů a dalších umělců před ním a nepochybně i po něm – tu chvíli ne nutně na sklonku života, v níž se perspektiva konce jaksi zreální a člověkovo místo v existenci, životní dráha se zdají už nějak dané, většinu té dráhy má už také za sebou. S nezvyklou intenzitou se mu před očima objevují obrazy vzpomínek, otázka Co mě přivedlo právě sem? získává novou naléhavost, důvody pokračovat v cestě se mohou hledat těžko. Hledání sebe sama v houští vzpomínek v kinematografii asi už nedostižným způsobem zachytil Andrej Tarkovskij v Zrcadle, podobné téma v místy až titánské snaze propojit osud jednotlivce a vesmíru zobrazil Terrence Malick ve Stromu života. Almodóvarova Bolest a sláva jistě není film takového „kalibru“, neusiluje dotknout se nejzazších hlubin, ze španělské kinematografie se dá připomenout třeba Sestřenice Angelika Carlose Saury. Pedro Almodóvar v Bolesti a slávě asi nedosahuje té míry „ponoru“, zůstává sám sebou, tedy tvůrcem spíš vnějškovým, vůči publiku šetrným, schopným svoje obrazy elegantně uspořádat do přehledného a snadno konzumovatelného celku. To ale nutně neznamená, že se jeho nový film nedá brát vážně. Jen spíš než nějaký trvalý zásah přinese momentální nával emocí, nostalgické hnutí, které třeba může vést ke chvíli introspekce.

Salvadora (Antonio Banderas) trápí zemdlený duch a rozbolavělé tělo. - Foto: Bioscop

Tím rekapitulujícím hrdinou je v Bolesti a slávě režisér Salvador Mallo (Antonio Banderas), uznávaný tvůrce, který ale ztratil chuť a možná i schopnost v práci pokračovat. Sužuje ho množství neduhů těla, jež Almodóvar vysvětlí ve vtipné animované pasáži, přežívá v příbytku, kde je trvalé přítmí, aby Salvadora nepostihl další atak migrény. Kvůli bolestem zad sotva chodí, bere spoustu prášků, které si roztlouká a pije v koktejlu, občas se intoxikuje i jinými způsoby. Banderas ho podává velice přesvědčivě a také s trochou pobaveného nadhledu, při pohledu na něj funguje i jakási divácká nostalgie – vida ho, někdejšího vyhlášeného latinského milovníka, ohnivého lamače srdcí, ten teda dopadl… V Madridu se uvádí obnovená premiéra restaurovaného víc než třicetiletého Salvadorova filmu Příchuť (má velmi „almodóvarovský“ plakát), stala se z něj klasika. Ten film se mu najednou jeví jinak, tehdy se kvůli němu definitivně rozkmotřil s představitelem hlavní role Albertem CO2(Asier Etxeandia), měl za to, že mu dílo svým výkonem zkazil. Teď ale Salvadorovi najednou přijde, že starý film svou hodnotu má a Albert na tom má podíl. Motivuje ho to se za dávným přítelem vydat a zároveň vyrazit na cestu svou minulostí, která má v něčem podobné rysy jako biografie tvůrce Bolesti a slávy.

Dětství po boku vitální a krásné maminky (Penélope Cruz, samozřejmě), chudý život v zapadlé vesnici, kde Salvadorova rodina obývá jakousi útulnou jeskyňku. Nadšení z filmů, které Salvador viděl jako dítě, a z hvězd, které v nich hrály, smutek z toho, že z domova musel odejít do semináře – pro chlapce z chudobných poměrů jediná dostupná cesta ke vzdělání. Chvíle, kdy učil místního negramotného řemeslníka s malířským nadáním číst a psát. Hlavní město a totální změna životního stylu. Osudová láska, kterou tehdy prožil, matčin odchod… To vše je organicky propojeno s režisérovým dneškem, jeho znavenými dny, v nichž komunikuje jen se starostlivou sestrou Mercedes (Nora Navas), pokusy opustit ulitu a sblížit se s dávným přítelem – společné scény Salvadora a Alberta patří ve filmu k těm nejlepším (zvlášť jedna je značně vtipná) a zábavně ilustrují, jak to chodívá mezi herci a režiséry. Útrapy možná zesílené i hrdinovou hypochondrií, strach ze smrti i nesměle se probouzející touha žít dál a snad i pracovat a zároveň nenápadný a postupný útok závislosti na látce, která mu přináší stav bezbolestné letargie.

Almodóvar to množství vztahů a témat dokáže podat velice plynule a přehledně, postavy, které se ve filmu objeví třeba jen v jedné dvou scénách, působí prokresleně a celistvě, ne jako karikatury – působivý je v tom ohledu především Albert, stárnoucí elegán, který drží rebelskou image v podobě, která je už hodně dlouho z módy, někdy působící jako smutný přežitek vlastních lepších časů, stále ale schopný plně se oddat práci, když má dojem, že za to stojí. Vlastně oba umělci, jejichž postavy jsou v Bolesti a slávě důležité, se chovají – už na první pohled – se  zvláštní kombinací sebestřednosti a oddanosti čemusi mimo ně, co kdysi byli a snad pořád jsou schopni zprostředkovat. Almodóvarův pohled na ně je sympatizující, možná až příliš vlídný – Bolest a sláva není nějak drásavý film, svoje postavy vykresluje se smírnou empatií, která v nějaké míře tu titulní bolest tlumí a z pofiderní slávy má trochu legraci. Svět Salvadorova dneška zachycuje kamera Josého Luise Alcaineho v barevnosti pro režisérovy filmy charakteristické, působí ale zároveň docela vyprahle, snad až spáleně. V obrazech Salvadorových vzpomínek je oproti tomu všechno „větší než život“, maminka krásnější a cituplnější, chudá vesnice bělostnější, mladík, po němž malý Salvador poprvé zatouží, krásnější a sošnější. Nakonec se ale i Salvadorův svět zase trochu vybarví, režisér svoje postavy nechce trýznit příliš, ze vší té předvedené nostalgie, nasládlé bolesti a pochybností může zase něco vyrůst. Může to působit jako lehce ironizovaná idyla, pointa filmu je navíc opřená o náhodu velice úhlednou (umožňuje, aby se v ní vše hezky a přehledně spojilo) a hodně velikou. Asi to patří k almodóvarovskému melodramatu, příliš vážně se to ale brát nedá.

Režisér (Pedro Almodóvar, vlevo), jeho hrdina (Antonio Banderas, vpravo) a jeho filmová maminka (Penélope Cruz) na letošním festivalu v Cannes. - Foto: Bioscop

Pedro Almodóvar se v Bolesti a slávě snaží odpovědět také na podobnou otázku jako úspěšný německý film Nikdy neodvracej zrak, inspirovaný osudy slavného malíře Gerharda Richtera. Co tvořit a jak? Oba ty snímky velmi doslovně přinášejí stejnou odpověď – filmuj/maluj svůj život. Zvláštní. Jako kdyby čistá fikce byla nějakým způsobem apriorně méněcenná. Jistě, každý umělec ve svém díle nějakým způsobem zpracovává svou životní zkušenost, rozhodně z toho ale nemusí vyjít nějaká forma biografie, někoho to třeba může dovést k vyprávění o mocenských bojích na planetě ve vzdálené galaxii. Filmový Salvador má se skutečným Pedrem Almodóvarem mnoho společných rysů (chudobný původ, vzdělání v církevním semináři, sexuální orientaci, nakonec i tu slávu). Pro diváka ale právě tohle vůbec nemusí být podstatné a není třeba to vědět. Není třeba se ptát, jestli i Almodóvar prožil fatální vztah k mladíkovi závislém na heroinu a jestli ho taky často bolí záda a bere na to hodně prášků. Protože nakonec to je jedno, rozhodující je, jestli ty reálné či fiktivní motivy dokázal režisér spojit v díle, které nese nějaký smysl. To se aspoň nějak podařilo, Bolest a sláva jistě není příklad vrcholně zvládnuté filmové poezie, nesměřuje k výšinám. Je to ukázka elegantně provedeného měšťanského umění dneška, nepobuřujícího (v tom dobrém slova smyslu) mainstreamového „artu“. V tom ohledu se jeho možná v něčem pravdivá story může přiřadit k těm nejlepším Almodóvarovým výmyslům.

8. června 2019