Španělský režisér Pedro Almodóvar to má u publika, především toho jaksi vybíravějšího, dobré. Jeho filmy jsou úspěšné na mezinárodních přehlídkách, bývá jmenován mezi největšími evropskými tvůrci posledních dekád, zároveň si uchovávají dostatečnou vstřícnost vůči divákům, nijak ho nepřetěžují, často se pohybují na půdě nějakého žánru nebo si pohrávají s jeho pravidly. Jsou velmi smyslové (a taky smyslné), plné výrazných barev, emocí, někdy až melodramatických, zprostředkovaných však často s lehkostí, režisér má také od počátku kariéry cit pro vykreslování ženských postav. Almodóvarovy snímky jsou rovněž, řekněme, pikantní či peprné, jsou v nich pojednávána témata v dřívějších letech ne snad mimo mainstream, ale na jeho okraji (třeba transsexualita) a jejich tvůrce je beze vší pochyby nadaný a zručný režisér. Možná v posledních letech už nepůsobí tolik originálně a svěže – Almodóvarovi je devětašedesát, možná jeho filmy v soudobé společenské atmosféře (přinejmenším ve sférách, v nichž se pohybuje a pro něž tvoří) nemusejí působit nijak skandálně a mají třeba blíž ke konvenci, než by si jejich autor a publikum byli ochotni připustit.

Ondřej Štindl