Rokenrol ještě po sedmdesáti letech

Bobeš, co chceš?

Rokenrol ještě po sedmdesáti letech
Bobeš, co chceš?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

S Dylanovými koncerty to bylo vždycky komplikované. Kdysi dávno jimi, náhle plně elektrizován, roztrpčoval folkumilovné publikum. Později zas leckomu vadilo, že mohl celý večer identifikovat jednotlivé písně pouze podle textu, protože autor s nimi po hudební stránce nakládal velmi volně, nejspíš aby se po x-tém opakování nenudil. Výsledek ale zněl jako zpupná svévole nebo ještě zpupnější naschvál. A pak si zase někteří stěžovali jak na přílišné Mistrovo krákorání, tak na občasný chaos panující mezi ním a doprovodnými muzikanty. Ale samozřejmě, existovaly výjimky, a to přímo báječné. Třeba triumfální tažení napříč USA se skupinou The Band roku 1974, neustále proměnlivý pojízdný cirkus pod jménem Rolling Thunder Revue o dva roky později anebo důkladně promyšlené předělávky vlastních hitů pro japonské uši (dvojalbum Bob Dylan At Budokan, 1979).

Do Čech začal Dylan přijíždět až od 90. let a některá jeho vystoupení nebyla právě uspokojivá – kapela jako by se často až přidávala k jím udanému doprovodu i tempu a ušima i očima lovila frontmanovy akordy na kytaře. Uhadujíc, co by to mohlo asi být za píseň. A když artritické problémy zahnaly Dylana od kytary k pianu (ve stylu bubly-mudly), výše vylíčené situace se trochu opakovaly v bleděmodrém. I když před pár lety bylo třeba uznat, že jakýsi řád a hlavně oživující energii dal celému bandu i jeho hvězdě texaský kytarista Charlie Sexton, vycházející jak z blues, tak z moderního country. K Dylanovu štěstí a prospěchu zůstává Sexton na palubě coby zásadní figura doposud, i když formálním kapelníkem je v ní už třicet let sloužící basista Tony Garnier. Sestavu doplňují bubeník George Receli a Donnie Herron, ovládající banjo, mandolínu, housle a především pedal steel guitar. Nástroj pro laika těžko popsatelný, jehož zvuk je nicméně u nás známý od časů Country beatu Jiří Brabce, kde na pedal steelku, zdálky připomínající vzhledem cimbál, vyluzoval charakteristická glissanda legendární Antonín Douša. A Herronova pedálovka zase balí a změkčuje výraz Dylanovy nynější kapely.

Evidentně sehrané, místy dokonce vyšívající aranžované finesy a vlastně nikdy nečekající na to, co vzejde od lídra. Naopak většinou věci odpaluje bubeník. A muzikanti, jednotně oblečení v černých kalhotách a košilích pod světlými saky (rytmická sekce navíc s klobouky na hlavách), čili jako z časů western swingu, sledují sice Dylana v koženém saku a s nonšalantním šátkem pozorně a jistě by ihned reagovali na signál přidat, ubrat nebo skončit. Ale nezdá se, že je to nutné. Asi i pro naprosté novum v celé Dylanově kariéře: že se totiž už od loňského podzimu ani v nejmenším nemění repertoárový list, včetně obou přídavků. A tak publikum poprvé vidí milovaného autora a interpreta soustředěného prakticky jen na zpěv, jistý, suverénní, dost možná v posledních letech zocelený natáčením fůry obtížných sinatrovek. Magická spodní poloha Dylanovi sluší a oproti minulým koncertům už jen málokdy zazní kvintový zdvih na konci frází, což se mu druhdy stalo manýrou. A místy se do textu rázně opře. Sám ovšem trvale a pohodlně opřen o pružnou a zvonivou skupinu, která ho citlivě podkresluje a zároveň má odpich i tah na branku. Ať ve věcech postavených na figurách půjčených z elektrického blues (Honest With Me, Early Roman Kings), anebo na country-rockové, či spíš rock-a-billyové šlapanici. V níž se Dylan zřejmě cítí ideálně, a to už od alba Love And Theft (2001), jehož pojetí se vlastně celý koncert podobá. A polovina písní současného koncertu také pochází z nejpozdějšího období, vznikly až po autorově pětapadesátce. Což je v branži také ojedinělé, hvězdy Dylanovy velikosti a významu obvykle hrávají své nejslavnější kousky, mezi něž jen tu a tam zamíchají něco novějšího. Ani Dylan se však několika klasickým číslům nevyhnul, jen je pojal nečekaně: Dont Think Twice Its All Right jen s pianem a pouze pravačkou v momentě, kdy připojil sólíčko na foukací harmoniku.

Anebo Like A Rolling Stone, kde jen sám břinkal pasáž před refrénem (od slov „now you dont talk so loud“ v první sloce), k čemuž přizvukoval akorát Garnier smyčcem na kontrabas. A rozhodně nejlepší překopávkou bylo Gotta Serve Somebody z Dylanova křesťanského období, a tedy původně zatěžkané, jak to u černého gospelu bývá. Jenže nyní z toho vzešlo rozparáděné rock-a-billy, při jakém by v první půli padesátek nezůstal na parketu decimetr čtvereční volného místa. Držitel jednoho Oscara, deseti Grammy a cen Pulitzerovy i Nobelovy, což je sestava, jaké nikdo jiný na planetě nedosáhl, muž, který několikrát postavil na hlavu svůj vlastní styl a přinejmenším jednou zásadně změnil tvář populární hudby a mimochodem postoje celé generace, odehrál poprvé v historické Lucerně krásný koncert. Především pro ty, kdo ho dávno a dávno dobře znají a milují. I když mezi nimi bylo dost těch, již museli Dylana objevit poměrně nedávno. Všichni pak jistě ocenili, že i v pokročilém věku pro něj pořád platí označení, které si sám vymyslel: song and dance man.

 

Bob Dylan and His Band, Never Ending Tour, Praha, Lucerna, velký sál, 7. dubna 2019.

 

 

Ondřej Konrád

14. dubna 2019