S dvouletým předstihem: dar "straně k narozeninám"

Slovník komunistů

S dvouletým předstihem: dar "straně k narozeninám"
Slovník komunistů

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jistěže víme, že „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948–1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody“, jsou to ostatně slova zákona č. 198/1993 Sb., jenže ani jednoho komunistu ten zákon nejmenuje. Příručka nazvaná Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ (1921–1989) profily komunistických pohlavárů přináší. Dvoudílná kolektivní práce, dílo 48 autorů (dva z nich, Petr Anev a Matěj Bílý, jsou editory) a 24 recenzentů.   

Jak patrno z titulu, jsou tu zachyceni nejen ti, kteří vládli v letech, kdy komunistická strana měla v Československu absolutní moc (viz dobře vybrané fotografie na obálkách obou svazků: Slánský, Gottwald, Zápotocký a Husák, Svoboda, Dubček), nýbrž i předáci z let předchozích, kteří byli ze strany mnohdy vyloučeni (a to vlastně měli štěstí, dokud KSČ nevládla, na popraviště své lidi ani své politické oponenty posílat nemohla), třeba takový soudruh zakladatel Bohumil Jílek: strojní zámečník, na konci 20. let z KSČ Gottwaldem a dalšími „karlínskými kluky“ ze strany vypuzen, dal se k agrárníkům, po válce chtěl zpátky k rudým, ti ho odmítli, únor 1948 vedl k jeho rozhodnutí odejít na Západ (možná proto, že věděl, co by ho tady mohlo potkat), přes Paříž se dostal do USA, kde našel práci v Zelené internacionále, mezinárodní organizaci agrárních stran.

Ne všech 326 životopisných příběhů je takto pestrých, naopak, většina je nudných: sledujeme kariérní vzestupy lidí často jen se základním vzděláním, jež to táhlo z dílen či dolů do kanceláří sekretariátů, nezůstali u svých řemesel, v nichž by možná byli dobří, možná ne (krejčí Vasil Biľak, „původním jménem Vasil Gula“, strojní zámečník Alexander Dubček, truhlář Klement Gottwald, elektrotechnik-konstruktér Miloš Jakeš, jenž „při jarním běhu Zlínem v roce 1938 skončil v rámci své kategorie čtvrtý“, švadlena Marie Kabrhelová, soustružník Josef Korčák, automechanik Vasil Mohorita, strojní zámečník a soustružník Antonín Novotný, pekař Josef Smrkovský, kameník Antonín Zápotocký...), začali „stranicky pracovat“, absolvovali nějaká školení, kursy, ba i vysoké školy (většinou politické), dokonce v Moskvě, to byla nejvyšší meta, a nakonec nekvalifikovaně rozhodovali o čemkoli, bez rozpaků řídili kraje, ministerstva, vlády, a když „strana rozhodla“, postavili se i do čela státu.

Není to práce přísně vědecká, na to je v ní hojnost publicismů („kostlivec ve skříni“, „pod palbou kritiky“, „se zbraní v ruce“, „v hledáčku StB“, „v hledáčku českých médií“, „zakotvil jako profesor“, „začala vycházet Husákova politická hvězda“, respektive „začala opět vycházet politická hvězda Gustáva Husáka“, inu, hesla ĎURIŠ Julius a ŠIROKÝ Viliam mají téhož autora) a bohužel i věcných chyb, které činí tento slovník nespolehlivým. Pseudonym Jiřího Hájka prý byl „Jiří Suřič“, ve skutečnosti Jiří Buřič, syn Gustava Bareše prý „nemohl studovat na gymnáziu“ (absolvoval ho), Lumíru Čivrnému prý byla roku 1999 udělena Státní cena za literaturu. Těsně vedle. Za překladatelské dílo. O Miroslavu Válkovi čteme: „V letech 1988–1989 zastával post předsedy Svazu československých spisovatelů, jehož vedení převzal po zastánci tvrdé linie, básníkovi Ivanu Skálovi.“ Hm, „zastával post“. Nestačí říct, že  byl předsedou SČSS? Jenže od února 1989, a nikoli po Ivanu Skálovi, ten tu funkci nikdy neměl, nýbrž po Janu Kozákovi.

Tolik lidí, tolik práce. A ven se dostala předposlední verze.

Petr Anev, Matěj Bílý a kol.: Biografický slovník vedoucích funkcionářů KSČ. Nakladatelství Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, 731 + 658 str.

    

Jaromír Slomek

14. března 2019