Po dlouhých šestadvaceti letech byly dokončeny devítisvazkové Spisy Jiřího Ortena, což je mimochodem o čtyři roky delší doba než ta osudem vyměřená pro krátký život velkého básníka, ukončený tragickým střetem s německou sanitkou. Možná není náhoda, že téměř osmisetstránkový soubor Korespondence se objevil v době, kdy už je na dohled 100. výročí narození autora Čítanky jaro, Ohnice či Elegií.

Knižní prezentace kompletního Ortenova slovesného odkazu, kam chtě nechtě musíme pro její literární kvality řadit i korespondenci, jakkoli soukromá byla, začala na počátku 90. let nadějně. Editorka Marie R. Křížková připravila (a Československý spisovatel promptně vydal) Modrou knihu (1992), Žíhanou knihu (1993), Červenou knihu (1994) a Knihy veršů (1995). Roku 1997 vyšly Prózy I („transformované“ nakladatelství se mezitím jmenovalo Český spisovatel), o Prózy II (1999) už se musela postarat Mladá fronta, protože kdysi věhlasná pražská firma sídlící na Národní třídě č. 9 mezitím zanikla. Jmenovaná znatelka Ortenova díla připravila ještě Dramata, recenze, články (2002), ujalo se jich nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka. Muselo (?) uplynout deset let, než se Orten vynořil pod značkou Torst; svazek č. IX, Básnické juvenilie (2012), připravil k vydání Jiří Opelík. A když už si starší a skeptičtí čtenáři Ortenova díla začali připouštět, že se dokončení projektu taky nemusejí dožít (vždyť Souboru díla F. X. Šaldy trvalo sedmdesát let, než doklopýtal k poslednímu svazku, viz Konečně splacený dluh, Týdeník Echo č. 13/2018), že číslo VIII bylo odloženo na neurčito, objevil se svazek Korespondence.

Je to komplet jen zčásti objevný, protože Jiřího Ortena jako epistolografa jsme už znali především ze dvou knižních souborů. Korespondence s matkou (Sám u stmívání, 1982) i osudovou láskou (Hořký kruh, 1996) jsou tu nejrozsáhlejšími oddíly – zaplnily 90 a 299 stran. A něco už jsme četli dávno jinde, třeba radu Karla Čapka z října 1937 („Pište raději kratší věci, je nouze o povídky“), doprovozenou údivem nad Ortenovým mládím: „Jinak bych řekl předem (a promiňte mi to), že 19 let je na román trochu málo.“

Editorka udělala dobře, že do edice pojala korespondenci odeslanou i přijatou, uspořádání 857 dopisů podle abecedního soupisu korespondenčních partnerů (Ivan Blatný, Václav Černý, František Halas, Vladimír Holan, Jindřich Chalupecký, Pavel Tigrid, Zdeněk Urbánek...) je však problematické, důsledná chronologie by vykreslila Ortenovu dobu plastičtěji a sugestivněji, příkladem buďtež nové edice korespondence Boženy Němcové či Karla Havlíčka.

Jistěže tu neměly být chyby, taky proto, že už se nedají napravit, papírek Errata nebude kam vložit, Spisy jsou hotovy. Tvar „Otu Ornestovi“ ještě snad pobaví, informace, že Ladislav Klíma se narodil roku 1978, je dejme tomu překlep. Horší je, když má čtenář na vybranou. Protektorátní nařízení, aby Židé nosili žlutou hvězdu, tu má jednou datum „1. 9. 1941“ (s. 751), podruhé „1. září 1940“ (s. 755), Ortenova maminka „se narodila r. 1891“ (s. 752), ale o pár stránek dál už je to jinak, žila prý v letech „1900–1970“ (s. 762); všechno špatně, přišla na svět roku 1890. 

Tak snad ještě vysvětlení titulku. Jde o slova z dopisu, který napsal Jiří Orten své intimní přítelkyni Věře Fingerové, málem matky jejich dítěte, 26. srpna 1939: „Teď je zlá doba, všude to říkají. Zlá, zlá doba. Lidé to poznali z toho, že kdysi byla asi lepší. Ale když je mi teď dobře, svítí na mne slunce a na světě někdo Je (ten moudrý a krásný), kde Je ta zlá doba? Není.“ Když čteme, co „Ejunka“, jak se také podepisovala, sdělovala „Jiříčkovi“ třeba 14. července 1940 („A pamatuj si, že mne už vůbec nesmíš mlátit, ani do zadečku, já jsem si namlátila sama dost, do hlavy“), připadáme si jako voyeuři. Nad takovými důvěrnostmi stojíme v rozpacích jako nad vypáčeným nočním stolkem. Jenže právě v případě Jiřího Ortena – s vědomím hrůz, jimž byli za války Židé vystaveni – chceme znát i básníkův vnitřní svět ve všech jeho fazetách. 

Jiří Orten: Spisy VIII. Korespondence. Uspořádala, k vydání připravila, komentovala a ediční poznámku napsala Marie Havránková. Nakladatelství Torst, 789 str.