Jak se z Noční práce stala Kouzelná země

Pokus o zkrocení Topola

Jak se z Noční práce stala Kouzelná země
Pokus o zkrocení Topola

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Převézt prózy Jáchyma Topola na scénu je asi jako pokusit se dělat divadlo ze tmy nebo ze snu. Může se to povést jen omezeně a jen za jistou cenu. Složitý literární text můžeme číst několikrát, a když nerozumíme odstavci, dáme šanci dalšímu, když tápeme v ději, nahradí nám to jiná kvalita: u Topola bychom ji mohli nazvat groteskně-mytickou dimenzí magického světa. Někdy tomu moc nerozumíme, bloudíme, ale baví nás to právě proto, jak je to zvláštní, záhadné a nejednoznačné. 

Ale co s tím na divadle? Divadlo je lineární a herec je konkrétní, na jevišti se zároveň neodehrává obvykle víc dějů než jeden, scény nelze vrátit a říct, podívejte se na to ještě jednou. Že tomu pořád nerozumíte? Tak se zkuste přes to přenést a poslouchejte ten jazyk… Vlastně to jde, ale s rizikem, že ne každý to snese.

Tak lze i chápat dosavadní velmi rozpačité kritické přijetí adaptace Topolova románu Noční práce, který se ve Stavovském divadle uvádí pod názvem Kouzelná zeměNoční práci napsal Topol před dvaceti lety, je to první větší próza po románovém eposu Sestra (1994), od níž se zásadně liší změnou poetiky: proud vyprávění Sestry Noční práci a pak dalších knihách vystřídalo vrstvení promluv, příběhů, dějů, halucinačních a groteskních situací na pomezí reality a denního snění. Rámcem děje je přepadení země ruskými vojsky v srpnu 1968. Dva malí sourozenci, typičtí topolovští hrdinové, jsou posláni na český venkov, kde padají do hlubin temnoty. Ale protože je to temnota česká, je to zároveň „sranda“ a „legra“, což neznamená, že není hrozná a hrůzná.

Jako dětskou cestu do hlubin temnoty se snažili podat Noční práci (Kouzelnou zemi) i v Národním divadle, autorka dramatizace Marta Ljubková a režisér Jan Mikulášek. Ten s výraznou a invenční pomocí svého scénografa Marka Cpina koncipoval dvouhodinové představení bez přestávky jako féerii, tedy snovou, lehce fantaskní řadu obrazů a výjevů, které v dosti rychlém sledu opisují základní dějovou linii románu. Je to spíš pásmo scénických výstupů než dění, které by vytvářelo dramatickou linii a příběhový oblouk. Ten se rozpadne velmi záhy v tříšti sekvencí mezi chlapskou, dívčí a nadpřirozenou sekci. Selská chasa chvílemi neví, pochází-li z Našich furiantů, ze Švandy dudáka nebo Formana. Nedostatek dramatických dialogů se řeší monology, konkrétně tím, že herec si stoupne k mikrofonu a odvypráví danou pasáž. Tyto momenty, třeba vyprávění o příchodu Čechů a o tom, jak Češi zabili praotce, jsou možná nejvděčnější, neboť zachovávají významnou Topolovu hodnotu, jíž je humor. Ten vždy zvedá energetickou hladinu jevištního dění, kterému podráží nohy právě bytostná složitost a nedějovost textu, což není výtka, jen vysvětlení, proč to často na jevišti tak drhne. Proto jsou nejvděčnější ta místa, kdy se prostor jako uzavře třeba v hospodě, kde se chlapi předhánějí v tom, kdo je, s nadsázkou řečeno, více archetypální postava češství: zda fízl, filuta, bolševik, disident, nebo práskač. Hospodské scény se odehrávají na visuté plošině, která sjíždí na jeviště, což si můžeme interpretovat třeba jako české nebe. Do něj patří ovšem také témata, jež přicházejí z minulosti, třeba vyprávění o svaté Eluzíně, holčičce z podivné topolovské mytologie. Nebo o kanibalovi Kunertovi, který má za sebou gulag a teď straší po lesích. Tuto halucinační tematickou rovinu oživují dobové songy, třeba Bylo léto, horké léto a slide-show dobových fotografií, u kterých si člověk není jistý, jestli byly opravdu pečlivě vybrány. Zpěv indiánských rituálů, který se občas ozve ze zákulisí, je interním pozdravem autorovi od jeho rudých bratří. Obligatorní je už používání paralelních videokamer, přičemž odpovědět, na co ty odkazují, je nad sílu běžného recipienta. 

Vcelku by se dala dramatizace Noční práce a její přeměny v Kouzelnou zemi nazvat zápasem s Topolem o jeho domestikaci na jevišti. Není to myslím úplně prohraný zápas, naopak lze ocenit energii a vervu do té věci vloženou. Je vidět, že inscenátoři o ten vzácný kus velmi stáli, jenže zkrocený mustang už není divoký, to indiáni dobře vědí.           

Jáchym Topol: Kouzelná země. Režie Jan Mikulášek. Národní divadlo, premiéry 14. a 15. 2. ve Stavovském divadle.  

 

2. března 2019