Nové snímky Jordana Peelea a Clinta Eastwooda

Filmové přicházení a odcházení

Nové snímky Jordana Peelea a Clinta Eastwooda
Filmové přicházení a odcházení

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V českých kinech se potkaly snímky hvězd přicházející i odcházející generace amerických filmařů – Jordan Peele s filmem My a Clint Eastwood a jeho Pašerák. Jsou to díla rozdílná, jak to jenom jde, jedno až přehnaně ambiciózní, autor druhého jako kdyby už žádné ambice neměl, možná si myslí, že v určité fázi života už nejsou potřeba. A možná má pravdu.

Jordan Peele je vnímán jako nastupující velký autor americké kinematografie, schopný vyjádřit originálním způsobem témata, jež americký mediální a intelektuální svět většinově považuje za nejsoučasnější a nejzávažnější. Začínal jako komik, polovina populární dvojice Key a Peele, vystupoval v mnoha televizních pořadech, oblíbený byl také jako imitátor někdejšího prezidenta Obamy. Před dvěma roky byl uveden jeho režijní debut Uteč, originální, místy komediální horor, Peele se v něm projevil jako docela jistý tvůrce, který se dokáže vyhnout žánrovým klišé, prakticky se obejde bez prvoplánových lekaček – dokáže je nahradit zvolna gradující, spíš znejisťující než naplno strašidelnou atmosférou, organicky propojuje komiku, satiru a narůstající děs. Uteč je paranoidní film a paranoia je i jedním z jeho témat – podvědomá obava, kterou asi trpí část černých Američanů, kteří jsou dnes společensky přijímáni, třeba až okatě, pod skořápkou té místy vlezlé zdvořilosti mohou ale tušit dávné opovržení, rasismus a agresi, potřebu vlastnit „černá těla“.

Úspěšný afroamerický fotograf Chris jede se svou ultraliberální přítelkyní Rose navštívit její rodiče – středostavovský intelektuální pár, který žije na venkovské usedlosti. Může se přetrhnout samou snahou dát najevo, jak moc velké v nich přítel jejich dcery budí nadšení. Chrisovi ale od počátku něco nesedí a během zahradní slavnosti pochopí, že byl chycen do pasti, Rose je jenom vějička, která ho vylákala na jakousi obdobu otrokářské aukce. Chrisovo tělo získá někdo ze starých zazobaných bílých, zatímco vědomí oběti bude uvězněno v jakémsi děsivém temném místě. Hororová i společenská rovina příběhu jsou v Uteč suverénně propojeny, film působí velice celistvě, spíš než soudobé snímky může připomínat kinematografii 70. let – pozvolnou gradací, vpádem surreálna, které ve třetím aktu předcházející „komedii způsobů“ zcela převrátí. Film byl přijat skutečně nadšeně, dočkal se čtyř nominací na Oscara (velmi neobvyklé u hororu, na který Akademie dost zahlíží), Jordan Peele se stal laureátem ceny za nejlepší původní scénář.

S dalším filmem režisér přišel docela rychle, tvrdí, že jich v hlavě má ještě několik, kromě toho rozjel několik televizních projektů, mimo jiné zaštítil novou verzi klasického hororového seriálu Twilight Zone. Film My je ambicióznější a tematicky košatější než Peeleova prvotina – možná ke své škodě. I tak byl americkou kritikou přijat s téměř uniformním nadšením, podle prvních předběžných čísel bude i jeho návštěvnost velice dobrá. Třeba je to film, kterému se bude lépe dařit na „domácí půdě“, nakonec i jeho titul – v originále Us – je velice americký, jedna z klíčových replik snímku také zní: Jsme Američané. Je to Peeleovo slovo k americkému dnešku, režisér v rozhovorech o svém díle mluví jako o metafoře paranoidních obav z toho druhého, které zakrývají, že tím největším nepřítelem člověka je nakonec on sám, film se také dá brát jako ilustrace toho, že potlačená, upozaděná historie jedince a společnost nakonec vždycky dožene. Na papíře to může působit docela hezky a na plátně vlastně taky. Ty jednoduché teze ale režisér ilustruje místy až krkolomným způsobem, kvůli čemuž jeho film trpí podivnou kombinací doslovnosti a nesrozumitelnosti, přesyceností významy do něj vkládanými nebo i diváky vnímanými jaksi navíc, je to kříženec hororu a rébusu a právě tohle spojení je dost nesourodé, jedna rovina tu druhou oslabuje, místo aby se navzájem umocňovaly.

Natočený a zahraný je ten film ale velmi dobře. Příkladem je úvodní sekvence, nijak zvlášť strašidelná, zároveň ale plná drobných zneklidňujících akcentů v obraze i zvuku. Černošská rodina si večer vyrazila do zábavního parku u moře – humpolácký táta, starostlivá máma a zamlklá dcerka Adelaide. Zatímco otce pohltí hloupá „macho“ hra majzni krtka, dítě se vytratí, zabloudí na pláž, kde je opuštěný „strašidelný zámek“. Dívka do něj vstoupí a skončí v zrcadlovém bludišti, kde ve tmě uvidí místo vlastního odrazu tvář své dvojnice. Je tím zážitkem samozřejmě traumatizována, chodí k terapeutovi. Po čtvrt století vyráží Adelaide (Lupita Nyongo) s manželem Gabem (Winston Duke) a dvěma dětmi do domku u moře po babičce. Hrdinka je nesvá, všímá si různých drobných znamení, neochotně svolí vyjet si s rodinou na pláž, kde kdysi zažila svoje trauma. Setká se tam s rodinou trochu protivných zazobaných bílých sousedů, synek se na chvilku ztratí a jede se domů. V noci ale za rodinou přichází nečekaná návštěva – na příjezdové cestě se objeví nehybná mlčenlivá čtveřice, dvojníci každého z členů rodiny v červených kombinézách. Jsou to ale dvojníci jaksi z pekla, zlé, primitivní a zubožené varianty doposud šťastných hrdinů. V tu chvíli se film mění v tzv „home invasion horror“, hrdinové se musejí útočícím dvojníkům vynalézavě a často dost drasticky bránit, aby se později bitevní pole rozšířilo a pak rozšířilo ještě víc, vyjevilo se měřítko dění a nakonec i jeho smysl a původ a pak ještě došlo k závěrečnému zvratu, který ledacos postaví na hlavu. Občas si autor taky trochu zažertuje. Je toho hodně.

A film je plný působivě provedených jednotlivostí – od výborné hudby Michaela Abelse přes silné obrazy a scény k výrazné dvojroli Elizabeth Mossové coby poněkud ordinární sousedky a jejího parádně úchylného alter ega. Ve filmu se v jedné scéně objeví skutečně hodně králíků, což dost polopatisticky ilustruje hlavní potíž Peeleova My – mnoho zajíců, psova smrt. Já vím, že je to naopak, ale Peele se svými metaforami pracuje někdy podobně nahodile nebo rovnou chaoticky, přecpává scény významy a odkazy (už název filmu je prý odkazem na americkou paranoidní klasikou Oni! z 50. let, nebo spíš polemikou s ní). Nějak se nedaří udržet koherenci filmu jako společenské výpovědi a jako story, která by měla mít nějakou sílu a soudržnost sama o sobě. Divák se tak stává především luštitelem (místy třeba pobaveným nebo citově mírně angažovaným), zaměstnává svoje ratio, tudíž k němu nemůže proniknout síla hororu, která chce povědět cosi hlubokého, potřebuje se ale rozumovému uchopení vymykat. Jordan Peele plánuje natáčení dalších hororů, možná by se ale tohohle žánru měl vzdát, nebo ho naopak začít v tom základním respektovat, nezanášet ho intelektuálními ornamenty, které nakonec jeho filmu tu anoncovanou pronikavost nepřinesou, aspoň ne v očekávané míře (i když v tomhle by se mnou americká kritika asi nesouhlasila). Je docela možné, že Jordan Peele jednou natočí něco skutečně úžasného, možná by mu k tomu pomohlo, kdyby ho americká filmová veřejnost přestala brát tolik vážně. 

Clint Eastwood se v Pašerákovi vyrovnává se zánikem světa, jak jej znal. - Foto: Vertical Ent.

Při psaní scénáře Eastwoodova Pašeráka si oproti tomu nikdo mozek nezavařil. Osmaosmdesátiletá hvězda se tím filmem asi loučí jako herec i režisér (i když jeden nikdy neví) a o tom to celé je. Pokud má člověk Eastwooda rád, nějak ho ten film zasáhne, pokud ne (a najdou se prý i takoví), moc toho v něm nenajde. Pašerák z titulu je velmi eastwoodovská postava, Earl Stone, býval kdysi hvězda maloměstské společnosti, úspěšný zahradník a vítěz mnoha soutěží, díky jeho chlapáckému šarmu na něj dámy všech věkových kategorií jenom letěly. Taky to byl nezodpovědný a snad i lhostejný otec a dědeček. Přišla ale krize, podnik zkrachoval, Stoneovi hrozilo, že přijde i o dům. Vytrhne ho ale nečekaná nabídka – převážet po Státech drogy pro mexický kartel. Z Earla se stane velmi výkonný kurýr, ježdění po zemi si užívá, jeho starosvětsky drsné manýry okouzlí i zabijáky z drogového gangu (aspoň některé). Zároveň se Earl loučí se světem, kterému už nerozumí a rozumět ani nechce, užívá si nečekané možnosti, které mu výdělečný zločin přináší. Neodvratně směřuje k poznání, že život kriminálního sympaťáka je jedna velká iluze a že podzim života je poslední příležitost nějak se postavit k dávným selháním a přiznat svoje viny. Pašerák působí jako film daný dohromady hodně narychlo, hodně scén v něm je „na první dobrou“, sdělují nějaký prvoplánový význam, dialogy občas mohutně zaskřípou. Kromě toho je v něm ale i tvář hlavního představitele a režiséra, vypravujícího o tématech, jež jsou mu v jeho věku blízká, o postavě, která je v mnohém podobná přinejmenším Eastwoodově veřejné personě. A ta tvář tomu zběžně působícímu filmu může dodat nějakou trvalejší váhu, jako kdyby v ní bylo víc než někdy kostrbaté promluvy a předvídatelná story. Opravdovost, která z momentu, kdy Eastwood v závěru pronese slovo „vinen“, udělá bilanci života, ne součást mechanismu tuctové story. Tvář někdy stačí.  

 

30. března 2019