Přichází nová řada televizního seriálu

Temný případ potřetí. A tentokrát lépe

Přichází nová řada televizního seriálu
Temný případ potřetí. A tentokrát lépe

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Není to špatné, když se autoři drží témat a postupů, které se jim už jednou osvědčily. Třetí řada pověstného seriálu Temný případ (True Detective) toho budiž důkazem, od příštího týdne ji bude vysílat HBO. Její autor Nic Pizzolatto se v ní vrací k tématům a postupům, kterými Temný případ ve svých lepších časech strhl publikum i kritiku. Jistě, nová řada proto nepůsobí vysloveně objevně, v něčem představuje návrat do známého světa. Pizzolatto v něm ale vypráví nový a zajímavý příběh, zasadil do něj zajímavé postavy. Nový Temný případ v rámci seriálové tvorby asi nepředstavuje přelom, je to „jenom“ po všech stránkách dobře odvedená a v mnoha ohledech také inspirovaná práce.

Je to seriál s bouřlivou historií. Jeho první sezona z roku 2014 byla skvělá a v něčem až revoluční. Osm hodinových pokračování, všechna vytvořená stejným scenáristou a režisérem – Nicem Pizzolattem a Carym Jojim Fukunagou – v takzvaném antologickém formátu, tedy jako uzavřený příběh, který nebude pokračovat v dalších řadách, ty už budou mít jinou story a jiné postavy. První řada měla obrovský úspěch, překvapilo to autory i producenty. Na Temný případ se dívalo víc lidí než na masově populární Hru o trůny, když stanice HBO vysílala poslední část, spadl kvůli zájmu diváctva její americký server. V mnoha ohledech byl přitom první Temný případ v protikladu k rozšířeným představám, jak dělat věci takzvaně správně. V jeho centru byla kauza mnohonásobných vražd dětí v Louisianě, vyprávění se jí ale jakoby jen zlehka dotýkalo, daleko víc se soustředilo na její vyšetřovatele a proměny jejich vztahu. Komplikované vyprávění ve dvou časových rovinách se často spoléhalo na náznaky a nedořečenosti – autoři tím dokázali vybičovat představivost některých diváků ke vskutku pozoruhodným výkonům, před odvysíláním finále první řady byl internet zahlcený nejrůznějšími a často značně střelenými teoriemi.

To, co ze seriálu ale nakonec utkvělo nejsilněji, nebyla kauza sama a její rozuzlení, ale postavy dvou skvěle vykreslených mužů – vyhořelého sebedestruktivního Rusta Cohlea (Matthew McConaughey) a ostříleného praktika Martyho (Woody Harrelson). Fukunagova režie a kamera skvělého Adama Arkapawa je nechaly procházet fascinující a zneklidňující krajinou, jejíž odvěkou součástí jako by bylo zlo, které se v různých dobách jenom různě projevuje. Vznikla tak freska ve stylu „jižní gotiky“ s průmyslem zničenou přírodou i nevlídnými a nebezpečnými lesy, zapadlými trailerovými kempy, stany potulných kazatelů, paláci zhýralých boháčů a taky obrazy chorého a děsivého násilí. Duch toho místa prostupuje lidi, kteří se jím pohybují, poznamenává je, postihne to i oba detektivy, které plynoucí čas svede dohromady, odtrhne je a zase vrátí k sobě, aby ten svůj největší případ konečně vyřešili, možná ale už v okamžiku, kdy na to je trochu pozdě a z někdejšího dalekosáhlého spiknutí zbyl jenom jeden zrůdný školník v přízračné boudě. Triumf prvního Temného případu trochu zakryl to, jak moc riskantní tenhle podnik byl, jak snadno se mohl zvrtnout. Třeba pověstné filozofující monology Rusta Cohlea se snadno mohly překlopit do nezamýšlené parodie, kdyby je říkal jiný herec, kdyby byly součástí méně hypnoticky vyobrazeného světa...     

Druhá řada Temného případu měla premiéru za rok – v té rychlosti byl možná jeden z problémů. Pizzolatto se ve zlém rozešel s režisérem Fukunagou a realizaci dostali na starost spíš rutinéři. Hlavní scenárista si navíc zřejmě vzal příliš k srdci výhrady části kritiky vůči první řadě – málo popsaná kauza, nedostatek ženských postav... Vznikla tak podivná splácanina, popisující překomplikovanou kriminální kauzu z Kalifornie, v níž sice vystupovaly také silné ženské hrdinky, Pizzolattovy dialogy ale trhaly uši, scény naznačující hloubku byly na hraně trapnosti nebo taky za ní, kataklyzmatická přestřelka v půli série působila, jako kdyby vypadla z Bláznivé střely (minus legrace). Nějaké vlažné zastánce druhá řada našla, spíš to ale byly takové obhajoby z povinnosti, jasně převládal dojem značného zklamání. 

Třetí řada má premiéru po tříleté pauze, dlouho existovaly pochybnosti, zda vůbec vznikne. Výhradním scenáristou opět byl Nic Pizzolatto, všechny díly měl původně režírovat Jeremy Saulnier, stoupající hvězda amerického nezávislého filmu. Nakonec ale točil jen první dvě pokračování, zbylých dílů se ujal respektovaný televizní režisér Daniel Sackheim, jako režisér debutoval i Pizzolatto sám. A představuje docela úspěšný "návrat ke kořenům", funkční a vtahující dílo (recenzenti mohli vidět pět epizod z osmi), které na konci roku sice asi nezbourá všechny ankety, ale proč taky pokaždé o něco takového usilovat, že...

Podobnost nového Temného případu s památnou první řadou je především v prvním díle velmi zřetelná, snad až moc. V zaostalém kraji Ozark ve státě Missouri se v osmdesátých letech ztratí dvě děti. Případ vyšetřují detektivové Wayne Hays (Mahershala Ali) a Roland West (Stephen Dorff). Na začátku let devadesátých se k případu kvůli novým informacím vracejí. Někdy v současnosti za Haysem přijede filmový štáb, který o kauze natáčí dokument. Vyprávění před kamerou je ale návrat v myšlenkách k uspokojivě nedořešenému případu pro hrdinu, ale také pokus nějak v poslední chvíli zachytit svůj život, který mu kvůli nemoci uniká, mění se v chaos. Pizzolattova se ze začátku může zdát sestavená z povědomých prvků, autor je ale v pozdějších pokračováních užívá v něčem inovativně. Třetí Temný případ je jaksi uměřenější než předcházející řady, režie a vizualita seriálu jsou méně efektní. Opět se ukazuje zapadlý kout Ameriky, tentokrát ale dost střízlivě a ve studených barvách. Je to kraj opět zasažený zločinem na dětech, který povzbuzuje to horší i v lidech považujících se za zastánce práva, může sloužit jako záminka pro krutost při hledání spravedlnosti. Příkladem toho je i absurdní krveprolití, jímž podobně jako v předcházejících řadách vrcholí první polovina seriálu.

Popis pátrání, detektivka a vykreslování postav jsou v rovnováze. Napomáhají tomu i dobře vybraní herci, především Mahershala Ali v hlavní roli, který je naprosto přesvědčivý i ve vtělení se do nemocného starého muže (napomáhá mu v tom i výborná práce maskérů). Pizzolatto zároveň osvědčuje svou schopnost napsat rozsahem malou, ale výraznou postavu, která utkví třeba jenom po jedné scéně. Ústřední kauza je zajímavá a z „detektivkářského“ hlediska se po pěti pokračováních zdá dobře vykreslená (finále tenhle dojem může vylepšit, anebo taky změnit k horšímu). Detektiv Hays je v Aliho podání přesvědčivý antihrdina, v mnohém odpovídající úzu prestižní televizní tvorby posledních let. Svým případem posedlý muž, který s sebou nese potlačená traumata z vietnamské války a moc nezvládá svůj soukromý život. Může to znít trochu jako klišé, ale Ali své postavě dokáže přidat jakousi zamlklou váhu, v jeho obličeji se dá číst mnohé, i když je třeba nehybný. Původně dělal Ali casting na Haysova parťáka, přesvědčil ale tvůrce, aby mu dali hlavní roli. Ze seriálu se tím stal také příběh černošského detektiva na americkém Jihu. Pizzolatto pak dokázal scénář upravit tak, aby v něm téma rasy bylo přítomné, ale zároveň z něj nějak nevyskakovalo. Je prezentováno v drobných detailech – někdo se místo Hayse soustavně obrací na jeho bílého kolegu a podobně – obsáhlé hovory se o tom ale nevedou. Obecně se dá říci, že se ve třetí řadě Pizzolatto docela krotil, pokud jde o epické monology, možná na to měl vliv i pověstně lapidární scenárista David Milch (autor ceněného westernového Deadwoodu), spoluautor jedné z epizod, jehož podíl na scénáři aspoň jako konzultanta byl zjevně širší. 

Ústředním vztahem série je tentokrát ten mezi vyšetřujícími parťáky, jeho vykreslení spíš odpovídá dobře provedené konvenci (jeden vážný, druhý šprýmař, jeden ženatý, druhý do větru...). Je to Haysovo manželství s jeho ženou Amelií (Carmen Eiogo), učitelkou angličtiny, z níž se později stala úspěšná autorka knihy o vyšetřované kauze, což do jejího vztahu s manželem policistou vneslo značnou tenzi. Seriál ten vztah v první časové rovině ukazuje ve stadiu zamilovaných počátků, ve druhé je v krizi, v té třetí se z hrdiny stal vdovec, který už může jenom vzpomínat a litovat... Ale třeba se v Haysově tunelu nakonec rozsvítí. Prvních pět částí nového Temného případu sice působí docela chmurně, autor ale o nové řadě mluví jako o nadějeplné, snad ani nezapadající do žánru noir. Takže kdoví. Třeba ta láska tentokrát nakonec vyhraje.